Dělají stále šaty člověka? Jak se mění náš pohled na oblečení tváří v tvář klimatické krizi
Co pro vás znamená vaše oblečení? Je to způsob, jak prezentovat sociální status? Nebo cesta, jak beze slov komunikovat s okolím, jak si zvýšit sebevědomí, odlišit se, vymezit, nebo naopak zapadnout? Nebo jste na nakupování závislí a potřebujete zažít slast, která vám ve skutečnosti vynahrazuje něco jiného, co vám chybí? Anebo prostě a obyčejně chcete, aby vám to slušelo? A jak se váš pohled na oblečení mění s rostoucím povědomím o klimatické krizi?
Trh s módou přináší nové trendy proto, aby nás motivoval k nákupům, těží ze zažité touhy oblékat se „moderně“. Jenže už dlouho zrychluje, oblečení zlevňuje, trh se přesytil. „Móda nás nudí,“ řekla v rozhovoru pro Material Times módní historička Jana Máchalová. Stále více lidí si uvědomuje, jak volbou při nákupu ovlivňuje okolní svět. Módní průmysl v současnosti zodpovídá za deset procent ročně vyprodukovaného oxidu uhličitého, což je více než mezinárodní lety a lodní doprava dohromady. Udržitelnost se přesunula do centra pozornosti.
Nemáme planetu B
Změna visí ve vzduchu, ale systém módních trendů ještě pokračuje ve své setrvačnosti, stále pravidelně nemilosrdně odepisuje obrovské množství oblečení k odvozu na skládku, jelikož systém jeho recyklace stále není dostatečně vyřešený. Tlak uvědomělých zákazníků postupně proniká do mainstreamu, otázkou ale je, nakolik si zákazník vystačí se „zeleným marketingem“.
V řetězci H&M, typickém zástupci nejhorších forem fast fashion, si můžete koupit tričko z řady Conscious, vyrobené z organické bavlny. Pořídíte zde i tričko s vtipným aktivistickým nápisem „There is no planet B“ a podobně. Svému okolí tak sice dáte najevo, že vám osud planety není lhostejný, ze strany módního domu jde ale zatím spíše o marketingový tah, jak uchlácholit špatné svědomí zákazníka a umožnit mu pokračovat v nákupech velkého množství levného oblečení podle nejnovějších trendů.
Na výrobu jednoho trička je potřeba 2700 litrů vody.
Firma Levi’s v březnu loňského roku uvedla kolekci Wellthread vyrobenou z konopí. Džínovina neboli denim se běžně vyrábí z bavlny, která je sice přírodním, přirozeně rozložitelným materiálem, ale zároveň je velmi náročná na vodu. Uvádí se, že na výrobu jednoho trička je potřeba 2700 litrů vody. V tomto srovnání je konopí jasným vítězem. Jenže jak H&M, tak Levi’s i ostatní komerční firmy, které se pyšní pokrokem směrem k udržitelným strategiím, takto spíše zakrývají, že mnohem vyšší procento jejich produktů je stále vyráběno starou, rychlou a neetickou cestou.
Nenasytní...
Pojem slow fashion neboli pomalá móda se pravděpodobně poprvé objevil v roce 2007 v magazínu The Ecologist v článku Kate Fletcherové, myšlenka se ale objevovala v textech o módě už dříve. Fletcherová pojmenovala, co mnozí věděli, ale nechtěli si to připustit, a sice že nás k nakupování dalších a dalších trendy kousků motivuje především chamtivost. Hnutí slow fashion navazuje na hnutí slow food, které vzniklo v osmdesátých letech v Itálii, a také mu šlo především o filozofii pomalosti a ohleduplnosti.
Britská návrhářka Katharine Hamnetová veřejně mluvila o souvislosti mezi módním průmyslem a environmentální krizí už v osmdesátých letech. Každý materiál má podle ní odlišné vlastnosti a při své produkci velmi odlišný dopad na životní prostředí. Upozornila na průzkumy, podle nichž užívání pesticidů při pěstování bavlny silně ovlivňuje biosystém. Začala poukazovat na možnost recyklace materiálů. Navrhla trička s nápisy: „Save the future“, „Save the sea“ či „Save the bees“.
Hnutí Fashion Revolution připomíná tragickou událost, při níž v Rana Plaza v Bangladéši zahynulo 1134 zaměstnanců zdejší továrny.
Ve slow fashion ale nejde zdaleka pouze o vliv na životní prostředí. Média čím dál častěji píšou o špatných životních podmínkách, v nichž rychlá levná móda vzniká. Hnutí Fashion Revolution vzniklo roku 2013, aby pravidelně připomínalo tragickou událost, při níž v Rana Plaza v Bangladéši zahynulo 1134 zaměstnanců zdejší továrny a dalších dva a půl tisíce lidí bylo zraněno. Než se zdejší továrna zřítila, vyráběla oblečení pro značky Benetton, Prada, Gucci, Versace, Mango, Primark a další. Poslední tři patra byla přidána bez stavebního povolení, budova jako celek byla navíc navržena pro obchody a kanceláře. Když se na fasádě objevily praskliny, byla patra s obchody pro veřejnost uzavřena, zaměstnanci továrny ale museli v den katastrofy do práce pod pohrůžkou ztráty měsíčního platu. Tato událost připoutala pozornost k podmínkám, za nichž módní oblečení pro západní svět vzniká. Fashion Revolution Day připadl na 24. duben, kdy se tragická událost přihodila. V roce 2015 vznikla celosvětová kampaň, během níž se zákazníci po celém světě ptali na způsob vzniku svého oblečení přes účty značek na sociálních sítích pod hashtagem #WhoMadeMyClothes. Kromě špatných pracovních podmínek se Fashion Revolution zabývá například také informováním o vývozu textilního odpadu z bohatých rozvinutých zemí.
Recyklovaná móda
Argumenty proti fast fashion jsme zhruba naznačili, ale co dál? Prostě zpomalit, připustit si, že nepotřebujeme tolik, rozhodně ne za cenu neetických podmínek ohledně zacházení s lidmi a zvířaty, znečištěného prostředí a přeplněných skládek.
Samozřejmě je dobré věnovat pozornost spolehlivým certifikátům, které však logicky zvyšují cenu produktu (a spolu s tím uvědomění, že nízké ceny skutečně vycházejí z exploatace lidských a přírodních zdrojů). Existují obchody zabývající se distribucí oděvních značek, které šijí pouze z takto certifikovaných materiálů a dbají na podmínky fair trade. Máme možnost obrátit se při nákupu na lokální designéry, o nichž víme, že téma řeší. Podstatné je ale také redefinovat postoj k obnošenému a spravovanému oblečení. Upcyklace neboli znovupoužití staré látky či oděvu pro vznik modelu nového už dávno pronikla i na módní mola. Jejím opakem je downcyklace, kdy se použitý výrobek mění na produkt či surovinu s nižší hodnotou.
Upcyklace neboli znovupoužití staré látky či oděvu pro vznik modelu nového už dávno pronikla i na módní mola.
„Na textil, který by jinak skončil v odpadu, se soustředí projekt Textile Mountain, kde najdete zbytkové a deadstockové látky z českých textilek, starých zrušených obchodů a krejčovství i z osobních pozůstalostí. Prodávat místo oblečení střihy a učit zákazníky šít ze zbytkových látek se rozhodla designérka Barbora Procházková v rámci project-sapience.com. Ale pokud se vám šít nechce, doporučila bych třeba originální upcyklované oblečení od absolventky UMPRUM Mii Jadrné, brněnské designérky Hany Kubešové nebo od slovenské značky Buffet Clothing. Udržitelně můžete nakoupit i oblečení na cvičení a volný čas od Circlle.cz, kteří používají látky z recyklovaných rybářských sítí. Pro pátrání po lokálních udržitelných značkách bych doporučila sledovat platformu Slou.cz, která představuje udržitelné značky z různých oblastí,“ vysvětluje módní redaktorka a moderátorka Radia Wave Veronika Ruppert.
Tlak na systém
Někteří lidé cítí na svých bedrech tíhu celé rostoucí a nenasytné společnosti a důsledně se snaží nekonzumovat vůbec nic navíc – těch se týká spíš pojem anti-fashion. Potom jsou takoví, kteří se o podmínky, v nichž oblečení vzniká, zajímají, ale stále mají módu rádi a chtějí si ji za určitých podmínek dopřát – právě jim vyhovuje princip slow fashion. Dále je samozřejmě velké množství těch, kteří si rozsah tohoto problému neuvědomují. Chování zákazníků se ale postupně mění. Směřujeme však i k nějakým hlubším, a hlavně rozsáhlejším systémovým změnám?
Textil lze v tuto chvíli třídit, ale zdaleka ne všechny materiály umíme recyklovat.
Zrušení ochranných dovozních opatření, ke kterému došlo v roce 2005, fast fashion výrazně napomohlo. Uvolnil se trh a výroba se přesunula do rozvojových států, nejvíc do Bangladéše. Od té doby dospěla nadprodukce oblečení do bodu, kdy se zamýšlíme nad tím, jak ji opět omezit a co s módou, která „vyšla z módy“. Evropská unie se kloní k cirkulární ekonomice neboli oběhovému hospodářství, které chce k odpadu přistoupit především jako ke zdroji materiálu či energie. Prostředkem mají být dlouhodobé strategie údržby, oprav, opětovného použití, repasování, renovace a recyklace. Cílem je dosažení uhlíkové neutrality, zastavení snižování biodiverzity a také třeba zastavení vyvážení odpadu mimo prostor Evropské unie. EU se chce stát světovým lídrem v přechodu na tento typ ekonomiky. Ve svém plánu se však opírá o informovaného, eticky smýšlejícího a zodpovědného konzumenta. Textil lze v tuto chvíli třídit, ale zdaleka ne všechny materiály umíme recyklovat. Problematické jsou kusy oblečení, které se skládají z různých materiálů, materiály jsou zase často vícesložkovou směsí.
„Některé značky se snaží uzavírat cyklus své produkce do takzvaných smyček. To znamená, že vyzývají zákazníky, aby k nim zboží po donošení vrátili, a znovu ho zpracovávají na nové produkty, případně ho ekologicky likvidují. Protože jde ale aktuálně stále o nové postupy, nové technologie a nové materiály, vyžaduje takový přístup často větší investici než pokračovat dál po starém, neudržitelně. A proto se obávám, že krize, kterou nejen v českém módním průmyslu vyvolává a ještě nějakou dobu bude prohlubovat covid-19, může vést ke zpomalení těchto snah a tendencí,“ říká Veronika Ruppert.
Čtěte také
„Textilní sektor je jednou z prioritních oblastí, na které cílí aktuální evropská legislativa. V současné době komise připravuje evropskou Strategii pro textil, která se zaměřuje na textil jako sektor, v němž vidí obrovský potenciál ke zlepšení v oblasti implementace principů cirkulární ekonomiky, prodloužení životního cyklu oblečení, změny modelu spotřeby, rozvoji separovaného sběru doslouženého textilu a rozvoji jeho recyklace. Očekáváme, že tato strategie bude nejkomplexnějším dokumentem, který bude udávat směr žádané a nutné změny v oblasti udržitelné módy,“ dodává Štěpán Vaškevič z Institutu cirkulární ekonomiky.
Než se podaří dovyvinout technologie a přizpůsobit jim průmysl v celém jeho procesu tak, abychom mohli snáz recyklovat, a než se podaří zajistit lidem pracujícím v oděvním průmyslu podmínky, v nichž dostanou spravedlivě zaplaceno, nezbývá než vyvíjet tlak prostřednictvím možností, které má každý konzument – nakupovat méně, informovaněji, pomaleji. U pouhého šatníku třeba nakonec nezůstane, zpomalit rozhodně potřebujeme i jinde.
Související
-
Změní hastagy módní průmysl? Fashion Revolution je podle Carry Somers jako sněhová koule
Cool selfie v triku ze Zary, HMka nebo Top Shopu s hastagem #whomademyclothes – povrchní póza nebo vážně míněný aktivismus, který má šanci něco změnit?
-
Fashion Revolution: Vážně vás to zajímá? Tak proč...
24. dubna 2013 zemřelo ve zřícené bangladéšské továrně Rana Plaza přes tisíc lidí, kteří šili oblečení pro nadnárodní módní značky. Příznačně proto na dnešek připad...
