Ela Tolstova: Slavná jako Rihanna už asi nebudu

Vydání nového alba Tolstoys předcházelo vydání více než poloviny nových písní na singlech, doprovázených klipy. Proč jste se tak rozhodli?

Album jsme chtěli vydat o dost dřív. Bylo hotové už před rokem, ale v té době zuřila pandemie a my nechtěli vydávat album, aniž bychom ho představili na koncertech. Turné se stále přesouvalo a já jsempřemýšlela nad tím, jak mezitím získat pozornost posluchačů pohlcených děním kolem covidu. Proto jsme se rozhodli natočit deset videoklipů, na každou novou písničku, které postupně zveřejňujeme. Zatím jich vyšlo šest. Na každém klipu pracujeme s jinými vizuálními umělci, kteří do naší hudby vnášejí další rozměr.

A funguje to?

Řekla bych, že ano. Na Spotify nám streamingy postupně vyrostly ze šesti tisíc posluchačů měsíčně na dvacet pět tisíc. Začali nás víc poslouchat v Česku a Praha je momentálně město, kde máme nejvíc posluchačů. Z toho máme velkou radost.

Necháváte režisérům klipů volnou ruku, nebo se na konceptu videí podílíte společně s nimi?

S Michalem Smetanou, spolufrontmanem Tolstoys a mým partnerem, jsme se rozhodli ponechat autorům klipů velkou volnost. Ale nejde popřít, že už ve fázi zrodu písniček nás často napadne i jejich vizuální idea. Když jsme oslovovali umělce, nabídli jsme jim tedy i svou představu – s tím, že ten námět mohou využít, ale taky nemusí. Hlavní bylo, aby byl s klipem spokojen sám tvůrce. Jediné omezení z naší strany spočívalo v tom, aby vznikly klipy v lowcostovém duchu a zastřešoval je jediný umělec, protože když na klipu dělá celý štáb, jde většinou o velmi drahou záležitost. Vsadili jsme na silné nápady a jednodušší zpracování.

Tahle fotka Ely Tolstové se v březnu objevila nad newyorskou třídou Times Square|foto:Iryna Drahun

Název vaší nové desky i titulní píseň pracuje s myšlenkou, že každý člověk zrcadlí to, v čem vyrůstal, jaké byly jeho vztahy s rodiči, sourozenci, kamarády. Je to idea celého projektu?

Ta myšlenka nebyla až tak určující. Pointa alba tkví spíš v tom, že bychom měli postupně od toho, co zrcadlíme, poodstoupit a vnést do našich životů i určitou sebereflexi. A konečně tak zrcadlit sami sebe. Myslím si, že k tomu, aby byl dospělý člověk autentický a originální, je sebereflexe potřebná. Přispívá k tomu, abychom byli vyrovnanými lidmi. Písničky na novém albu byly častokrát prostředkem, jak se vyrovnat s vlastními emocemi. Třeba píseň Gentle je o hledání mé ženskosti, vyjadřuje to i taneční klip, který jsem jako netanečnice nacvičovala čtyři měsíce. I ta taneční příprava byl proces, při kterém jsem hledala svou ženskost a možnost jejího vyjádření.

Je i za dalšími písněmi nějaký osobní příběh?

Každá skladba má své téma. Proto nám dávalo smysl natočit deset videí a pořídit deset různých vizuálů. Každou písničku jsme vnímali jako samostatný vesmír, jako jeden z desítky malých celků, které se propojí v komplexní album. Co nahrávku Mirror Me spojuje, je to, že jsme během natáčení alba dospívali a poprvé v životě jsme se snažili vědomě chápat své emoce a to, co se nám v životě děje a dělo. Album je silně ovlivněné i rozchodem s Michalem. Naše cesty se na chvilku rozdělily, ale kapela nás vždycky spojovala. Odráží to právě titulní píseň Mirror Me. Až v momentě, kdy jsme od sebe na čas odešli, jsme pochopili, jak silně jsme propojení, jak jeden druhého chápeme. Někdy mám pocit, jako bychom byli jedna osoba.

Čtěte také

Všechny zpěvačky jsou čarodějnice, říká Ela Tolstová z Tolstoys, kterým vyšlo nové album Mirror Me

Příběh vaší skupiny se odvíjí na třech místech současně. Část kapely je na Slovensku, část v Česku, vy žijete v Berlíně. Má to pro fungování kapely i nějaké plusy, nebo převažují spíš ty nevýhody?

Jsme s Tolstoys zvyklí fungovat na dálku. Každý týden si vzájemně voláme, zjišťujeme, co dělají ostatní, jsme v pravidelném kontaktu. O omezeních bych tedy nemluvila, vždycky jsme byli schopní nějak se dohodnout a sejít se při tvorbě nových písniček, přinejmenším já s Michalem a naším producentem Andym, když ne i zbytek kapely. Album jsme nahrávali loňské léto mezi Vyšnou Bocou, kde jsme si v malé chatce udělali studio, a Berlínem, kde se nahrávaly vokály. V tu dobu byla zrovna rozvolněná proticovidová opatření, takže cestovat se dalo úplně bez problémů. Mix a mastering jsme pak řešili online. Takže i když žijeme v jiných zemích, dokážeme jako skupina existovat. Vyžaduje to ale určitou disciplínu, vše je třeba plánovat dopředu a každý z nás musí brát Tolstoys jako jednu ze svých priorit. Když se na něčem dohodneme, tak to prostě platí, není prostor na žádné výmluvy.

V Berlíně studujete kompozici populární hudby. Co ta studia obnášejí a jak výuka probíhá?

Studuji magisterský obor na BIMM Institute Berlin, výuka probíhá v angličtině. Tím, že jde o magisterské studium, tak už se očekává, že člověk bude nějak formovaný a bude pracovat na svém projektu. I když to není podmínkou. Já šla do Berlína s tím, že už jsem měla hodně zkušeností s Tolstoys a chtěla jsem v práci s kapelou pokračovat. Škola mi to umožňuje, mým magisterským projektem je naše třetí album, které právě píšeme. Současně se učím hodně nových věcí a dostávám mnoho feedbacků. V každém semestru máme jeden hlavní předmět a další si vybírám. Jsou to hodiny „jeden na jednoho“, takže si volím zaměření i profesora. Studium je nastavené tak, abych mohla získat co nejvíc vědomostí, aby mě škola jako umělce co nejvíc posunula. A to mě velmi baví. Poprvé v životě můžu hudbě věnovat sto procent času a konečně mám pocit, že svou energii vysílám tím správným směrem.

Ela Tolstova a Michal Smetana z kapely Tolstoys|foto:Martina Foldynová, Český rozhlas

Berlínská studentská a umělecká komunita je proslulá. Čím to je, že zrovna v Berlíně se tak daří projektům mladých umělců?

Do Berlína přichází mnoho mladých lidí s uměleckými ambicemi, ale i s jasným cílem a představou toho, co chtějí vytvářet. Další věc je, že ti lidé jsou velmi otevření, ochotní spolupracovat a mnoho z nich je na začátku kariéry, takže nemají problém pracovat na nízkonákladových projektech. Berlín je pro umělce ideální, umožňuje jim, aby rostli. Každý den tu vzniká něco nového.

Co je oproti tomu nevýhodou české a slovenské scény. Je to jejich uzavřenost?

Neřekla bych, že zrovna to by byl náš handicap. Česká a slovenská scéna je velmi zajímavá v tom, že v ní nepanuje taková rivalita. Jako muzikanti se navzájem dost podporujeme, celkově jde o přející prostředí. Ale být hudebníkem na plný úvazek je běh na dlouhou trať, vyžaduje to plánování a logistiku. Bylo by super, kdyby se právě sektor, který zastupuje umělce v Česku a na Slovensku, rozšířil a vznikaly nové kluby, agentury a iniciativy. Vytvořilo by to přirozenou konkurenci a posílilo trh.

Na VŠMU v Bratislavě jste dřív studovala hudební management. Proč je pro muzikanta dobré znát zákonitosti hudebního showbyznysu?

Umět se pohybovat i v hudebním managementu je důležité, protože tuto práci dnes za umělce nikdo neudělá. I když třeba máte nějaké manažerské zastoupení, nikdo za vás nebude psát e-maily a řešit drobné organizační věci, to podle mě vždy padá na někoho z kapely. Jen je třeba pohlídat si, aby vám to nesebralo většinu energie, aby zůstal čas na vlastní tvorbu. Management je dobré dělat přímo v kapele, protože vy sami do svého projektu vidíte nejlíp a málokdy najdete někoho zvenčí, kdo bude vaší práci věřit tak, jak jí věříte vy sám. Česká i slovenská scéna populární hudby je v tomto ohledu stále ještě trochu pozadu a není divu, začali jsme tu s tím mnohem později než muzikanti v Německu nebo na Islandu. V hudebním byznysu je spousta pozic, které v Čechách a na Slovensku ani nestačily vzniknout. Proto by se u nás na vzdělávání muzikantů i v těch organizačních věcech měl klást větší důraz.

Na HAMU nebo na VŠMU v Bratislavě to nejde?

Na obou školách se vyučuje i hudební management, ale celý obor je soustředěn na vážnou hudbu. Jako by ta populární ani neexistovala. Spousta lidí má vůbec pocit, že pop-music je jen nějaké hobby. Ale populární hudba má i obrovský obchodní a třeba i turistický potenciál, že by zkrátka mohla vydělávat velké peníze. Naštěstí už i u nás vznikají první iniciativy zaměřené na vzdělávání umělců v managementu, na Slovensku je to třeba LALA – Slovak Music Export, kde pořádají různé zajímavé workshopy.

Dřív slibné kapely hledali talentoví skauti, a když se zadařilo, tak je poměrně rychle dokázali učinit slavnými. Teď už to tak nefunguje?

Dneska je to z mého pohledu jinak. Prosadit se musíte sami a je to postupná práce na mnoho let. Je mi jasné, že už asi nikdy nebudu tak slavná jako Rihanna, ale velmi by se mi líbilo, kdyby byla jednou naše kapela známá na indie scéně v Evropě a mohla si zahrát na velkých festivalech. Je to náš velký sen, a proto se snažíme kapele věnovat co nejvíc času a energie. Na druhou stranu se na to díváme střízlivým pohledem a nemáme sny, které by byly úplně nedosažitelné.

Co všechno jste už pro úspěch udělali – a obětovali?

S Tolstoys nás od začátku zajímalo zahraničí, proto jsme se už v začátcích účastnili mnoha showcaseových festivalů, včetně Eurosonic Noorderslag a dalších. Velmi nás přitahovala možnost dostat se jako mladá slovenská kapela za hranice. Já si ale zároveň vždy uvědomovala, že jsou kroky, které se nedají přeskočit. Proto jsme se nejdřív snažili vybudovat si silnou posluchačskou základnu na Slovensku, a když už se naše pozice zdála být pevná, přestěhovala jsem se do Prahy a snažili jsme se poznat zase scénu v Česku. Dneska mám pocit, že i v Praze už jsme s Tolstoys celkem známí, že nás tady lidi začali vnímat. Teď nás čeká další krok a tím je Berlín… Na naše domovské scény se ale vždy rádi vracíme. Jen díky nim se nám podařilo dál růst.

Ela Tolstova je slovenskou ambasadorkou globální kampaně Equal platformy Spotify|foto:Iryna Drahun

Vaše Píseň Gentle se objevila v globálním playlistu Equal, který od loňska sestavuje streamovací platforma Spotify. S Tolstoys jste se tak ocitla na prestižním seznamu světových interpretek, třeba vedle portugalské hvězdy fada Marizy. Jak vlastně vnímáte projekt Equal, kterým chce Spotify podpořit ženské interpretky populární hudby? Cítila jste se někdy jako hudebnice přehlížena jen proto, že jste žena?

Vnímám, že hudební byznys je sektor velmi ovládaný muži. Na druhou stranu vím, že když se v hudbě objeví nějaká silná žena, dovedou ji muži ocenit a podpořit. Ze svého pohledu necítím, že by žena v hudbě byla něco míň než muž, sama jsem ostatně leaderkou Tolstoys. Ale současně ráda funguju i v mužských kolektivech, umím si svou ženskou roli mezi muži užít. Že vznikají projekty, jako je Equal, je nicméně velmi na místě, protože ne každá žena má s muži v hudebním byznysu stejně dobrou zkušenost jako já.

K místu na globálním playlistu Equal patří i fotka na nejžádanější reklamní ploše na světě, jíž je megaboard nad newyorskou křižovatkou Times Square. Vy jste se na tom billboardu objevila v březnu. Nejela jste se na sebe mrknout?

Na to bohužel nemám! Ale jednou bych se do New Yorku určitě ráda vydala. Okouknout to tam – a třeba si i zahrát? (smích)