Všechno těžší je zároveň správné, říká herečka Jitka Smutná

Původně jste chtěla být žurnalistkou. Proč jste se nakonec rozhodla pro studium herectví na DAMU a do jaké míry vás v tom ovlivnil bratr Vladimír, který měl již tehdy vystudovanou kameru na FAMU?

Vzhledem k tomu, že Vladimír je o deset let starší, tak se mi do toho nepletl vůbec. V době nastupující normalizace jsem však pochopila, že novinařina v RVHP prostoru nebude nikdy svobodným povoláním. V roce 1970 jsem se tedy přihlásila na DAMU a byla jsem přijata, ale jsem přesvědčena, že kdybych se tam hlásila o dva roky později, už by mě kvůli špatnému kádrovému profilu nevzali.

S kterými kantory jste se na DAMU potkala?

Mými hlavními pedagogy byli Miloš Nedbal a Jan Přeučil, hlasovou výchovu nás učila Libuše Havelková. Myslím si ale, že mě především formovala moje hysterická posedlost téměř všemi pražskými divadly, které jsem intenzivně navštěvovala. Milovala jsem Divadlo Na zábradlí, kde jsem viděla naprosto úžasně hrát právě Jana Přeučila v absurdním dramatu Fernanda Arrabala Architekt a císař asyrský. Také jsem chodila do Divadla S. K. Neumanna na Janu Štěpánkovou, do Divadla na Vinohradech, kde probíhala velká éra Jaromíra Hanzlíka, Daniely Kolářové, Hany Maciuchové a režiséra Jaroslava Dudka, a nemohu opomenout Činoherní klub, kde jsem viděla Racka, Ženitbu, a dokonce i Revizora, což bylo nejúžasnější představení, které se tam tehdy hrálo. Oleg Tabakov jako představitel titulní role v něm totiž naplno ukázal obludnou ruskou náturu.

Po absolutoriu DAMU jste v roce 1974 získala angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích. To bylo na umístěnku?

Ne, v té době už umístěnky neexistovaly. My jsme museli obeslat několik divadel, že máme zájem o angažmá, přičemž kladnou odpověď jsem obdržela z Pardubic, Brna a Jihlavy a já jsem si vybrala Pardubice, abych to měla co nejblíže do Prahy k mamince, která byla celý život dost nemocná. Nastoupila jsem a do měsíce jsem hrála v patnácti představeních, takže ten první kontakt s divadelním prostředím, které jsem zezadu vůbec neznala, byl hodně intenzivní.

„Je správné, že každé divadlo má svá období a své režiséry, kteří si přivedou svůj tým a v tu chvíli přestanou některé herce potřebovat. A pokud se s nimi nerozejdou trapně a hrubě, jako se to mnohokrát v Národním divadle stalo, tak si myslím, že je zdravé měnit angažmá,“ říká Jitka Smutná |foto:Petr Švarc

Jak se přihodilo, že jste v roce 1976 odešla do Státního divadla v Ostravě?

Karol Skladan v Pardubicích režíroval Shakespearovu komedii Jak se vám líbí. Hrála jsem Celii a byla jsem zřejmě vtipná. Jednoho dne se na to představení kvůli jiné kolegyni přijel podívat tehdejší šéf činohry Státního divadla v Ostravě Karel Vochoč. Večer v klubu však oslovil s nabídkou angažmá mě. Já jsem mu ale tehdy řekla, že se tam napřed musím přijet podívat, a on se strašlivě urazil, sedl do auta a s dramaturgem Ladislavem Slívou odjeli. V šest ráno se ale zastavili během cesty na občerstvení, kde nabízeli zabijačkové pochoutky. Karel Vochoč jako milovník masa posnídal ovar a jitrničku a zřejmě se mu nad těmi lahůdkami zlepšila nálada, a tak řekl dramaturgovi, ať se přijedu podívat, že mně dokonce zaplatí letadlo.

On byl politicky velmi dobře situován, nemýlím-li se.

To určitě, měl potřebné kontakty, dokonce i se sovětskou armádou, ale byl to také vynikající komediální herec. Nicméně se ukázalo, že letadla tehdy létala jenom do Gottwaldova, tudíž jsem do Ostravy musela jet vlakem. Zjistila jsem, že je tam v angažmá Tomáš Töpfer, s kterým jsem se znala z Prahy, a ten mi řekl: „Jitko, jde k nám jako režisér Jan Kačer, tak jestli chceš, pojď s ním zkusit třeba na rok dělat divadlo.“

Jak to pokračovalo dál?

Odjela jsem domů, abych se rozmyslela. V Praze jsem zavolala Jiřímu Adamírovi a poprosila jsem ho, aby mně v divadelních kuloárech zjistil, zda skutečně Jan Kačer odchází do Ostravy, že je to pro mě rozhodující. V pět ráno zazvonil telefon a tam se ozval Jiří Adamíra: „Teď jsem zjistil, že to je pravda. Neváhej ani vteřinu a mazej za ním do Ostravy!“

Čtěte také

Milujeme staré fotky. Jitka Smutná s dcerou Terezou Nekudovou u Jana Čenského

S jakou vizí jste do Státního divadla v Ostravě vstupovala?

Tehdy jsem si řekla, že budu v Ostravě tak dlouho, dokud tam bude režírovat Jan Kačer, a dokonce jsem si předsevzala, že zde zůstanu ještě tři roky po jeho případném odchodu, abych zjistila, jestli jsem se od něho skutečně něčemu naučila. A to jsem splnila.

Čím vám Jan Kačer imponoval?

Kromě toho, že nás zahrnul veškerou imaginací, literárními souvislostmi a komplexně nám vysvětlil celou hru, tak nás zároveň udělal autory svých rolí, nechal nás na nich pracovat samostatně, a přitom nás jen vědoucně doplňoval. Nebyl tedy režisérem autoritativním, ale imaginativním. A když se herec cítí autorem své figury, tak si ji hlídá. Někdy se totiž stane, že se představení během repríz takzvaně rozveze, a to já nesnáším, protože jsem se díky Honzovi naučila osvojit si pocit, že to je „moje“, tak proč bych měla někomu dovolit, aby mi to kazil. A takových nás bylo v Ostravě víc. Žili jsme od rána do večera jen divadlem.

Kterého počinu z ostravského angažmá si nejvíc považujete?

Pro mě bylo důležité, že jsem v roce 1980 dostala roli Marušky ve hře Jana Schmida Třináct vůní (Z deníku žákyně), kterou v Praze skvěle hrála Jana Synková. Maruška vzpomíná na šest let německé okupace a svoje vzpomínky si vybavuje prostřednictvím různých vůní, přičemž v textu bylo třeba napsáno: vůně pomeranče – Maruška improvizuje na vůni pomeranče. Měla jsem tedy improvizovat, což nás Miloš Nedbal na škole neučil. Vzpomněla jsem si však na hodiny literárně-dramatické tvorby na LŠU, a tak jsem hledala způsob, který by byl zábavný, případně tragikomický, abych mohla přímo mluvit s diváky. Díky tomu jsem v sobě uvolnila jednu věc, která se jmenuje autenticita, což se mi v životě strašně moc hodilo. A také jsem v Ostravě pochopila, že nejdůležitější je v herectví smysl hry, nikoliv interpret.

Jitka Smutná: „V Národním bych mohla být ještě dnes, ale před patnácti lety jsem si řekla: Hejbni kostrou, protože všechno, co bude pro tebe těžší, bude zároveň správné.“ |foto:Petr Švarc

Co bylo tím rozhodujícím okamžikem k tomu, že jste Ostravu opustila a vrátila se do Prahy?

Psal se podzim 1989, Jan Kačer už byl zpět v Praze, a tehdy jsem dostala nabídku angažmá v Divadle Na zábradlí, což bylo skvělé, protože v lednu 1990 jsem měla začít zkoušet s Janem Grossmanem. A to byla druhá divadelní osobnost, která mě velice zajímala. Tehdy však existovala směrná čísla, kdy městský výbor KSČ musel schválit, kolik nových lidí může do toho kterého divadla přijmout, a 16. listopadu 1989 se mělo rozhodnout, zda na mě budou mít na Zábradlí směrné číslo. Záhy se ale začaly valit dějiny, tudíž jsem na přestěhování celé rodiny do Prahy úplně zapomněla. Načež jsem v lednu 1990 dostala nabídku od Ivana Rajmonta, který přecházel z Divadla Na zábradlí do Národního divadla a věděl, že bych mohla být volná, abych s ním šla do zlaté kapličky také. Když jsem se dozvěděla, že v Národním bude nejen Jan Kačer jako režisér, ale i můj nejmilejší kolega Jan Vlasák, neváhala jsem.

Stala jste se tedy členkou činohry Národního divadla, kde jste setrvala až do roku 2007. Jak vás tam přijali?

Bylo to docela těžké. Dnešní mladá herecká generace si vůbec nedovede představit, co to znamenalo dát si kafe v rekvizitárně. Sice mně tehdy bylo osmatřicet, byla jsem šestnáct let u divadla, ale to v Národním nehrálo vůbec žádnou roli, protože na tomhle místě sedí Mistr, tudíž je pro mě zapovězeno. Pokud byl Mistr starší než já, byla jsem pokorná, ale pokud Mistrovi nebylo ani čtyřicet, tak mě to celkem děsilo. Člověk musel mít v sobě především klid, který jsem tehdy měla. Byla jsem oblá a do Národního jsem šla hrát repertoár korpulentních maminek, a tak jsem byla i potřebná. Měla jsem tam ale i kamarády – Borise Rösnera, Františka Němce či Lojzu Švehlíka, kteří byli zároveň mými oporami a mohla jsem se s nimi kdykoliv poradit.

Patříte k hercům, pro něž je angažmá ve zlaté kapličce tou nejvyšší metou?

Rozhodně ne. Je správné, že každé divadlo má svá období a své režiséry, kteří si přivedou svůj tým a v tu chvíli přestanou některé herce potřebovat. A pokud se s nimi nerozejdou trapně a hrubě, jako se to mnohokrát v Národním divadle stalo, tak si myslím, že je zdravé měnit angažmá. Já bych v Národním mohla být ještě dnes, ale před patnácti lety jsem si řekla: „Hejbni kostrou, protože všechno, co bude pro tebe těžší, bude zároveň správné.“

Jitka Smutná se svými nejbližšími – dcerou Terezou Nekudovou a vnoučky |foto:Petr Švarc

V roce 2007 jste se stala členkou Městských divadel pražských, kde jste ztvárnila řadu rolí, například Nelly Gray v úspěšné veselohře se zpěvy Pan Kaplan má třídu rád. Čím si ten úspěch vysvětlujete?

To bylo díky režiséru Miroslavu Hanušovi, protože spolupráce s ním je jak zábavná, tak velmi precizní. Sama jsem byla u vytržení, že můžu zpívat dokonce gospel. Do té doby jsem sice hodně zpívala, ale ke gospelům jsem měla velkou úctu. Teprve později jsem si uvědomila, že Nelly Gray je silně věřící osoba a že to proudí z jejího srdce a duše prostřednictvím hlasu a emocí, kterou ta víra nese.

V čem se liší genius loci Národního divadla a Divadla ABC?

Divadlo ABC bylo v té době obrovská rodina, kde jsme jeden druhému přáli a nikdy zde nevznikaly žádné třecí plochy. Všechno je tam oproti Národnímu divadlu zmenšené, tudíž jsme si byli takzvaně na kůži a ve chvíli, kdy jste takhle blízko sebe, se divadlo dobře dělá.

Od roku 2018 patříte k Divadlu Ungelt. Jak vnímáte intimní prostor této scény?

Měla jsem štěstí, že ve všech divadlech, kde jsem byla v angažmá, jsem zároveň hrála i na malých scénách, které jsem zbožňovala, ať už to bylo Loutkové divadlo v Ostravě, Kolowrat nebo Rokoko. To je podobné tomu, když si představíte dort a vedle něho bonbon se slaným karamelem. Mimochodem, když jsem končila DAMU, tak mi paní profesorka Libuška Havelková na poslední hodině hlasové výchovy řekla: „Jitko, teď mi tady slíbíš, že nikdy nebudeš hrát na velké scéně.“ Nevím, proč mi to vůbec řekla, ale pravdou je, že jsem jí to neslíbila a ani jsem tak neučinila.

Celý rozhovor s Jitkou Smutnou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.