Daria Klimentová: Lesk a bída života na špičkách
Nejslavnější česká baletka Daria Klimentová rekapituluje svou pozoruhodnou dráhu v knižním rozhovoru Život na špičkách (vydal Vyšehrad) vedeném s publicistkou Hanou Skálovou.
„Tanečník má ohromnou moc, že se může diváků citově dotknout, může je udělat šťastnými, anebo je i rozplakat, ale povede se to jenom v tom případě, když sám uvěří v to, co dělá, a prožije role naplno.“ To jsou slova Darii Klimentové, nejslavnější české baletky, jejíž kariéra byla stejně oslnivá, jako její taneční výkony na scéně Anglického národního baletu v Londýně, kde působila jako první sólistka skoro dvacet let.
Nesčetněkrát byla Kareninou i Manon, Sněhovou královnou i Kitri z Dona Quijota, Bílou i Černou labutí, Julií i Giselle, Šípkovou Růženkou i Spící krasavicí. Celkem to bylo přes tisíc vystoupení odtančených v baletu Národního divadla, v Kapském Městě, ve Skotském baletu v Glasgow a především v Anglickém národním baletu. V pěti letech začala v Praze 9 chodit na gymnastiku – a pak už se nezastavila. Aktivní kariéru sice již pověsila na hřebík, ale stále intenzivně vyučuje, jak na londýnské Královské baletní škole, tak třeba každé léto v Praze, kde pořádá mistrovské kurzy. „Od té doby, co učím, jsem hodně unavená. Podle mého je to ještě těžší než tancování,“ říká.
„Každé představení tanči, jako kdyby bylo tvé poslední, nikdy nevíš, co bude zítra“ – takové je krédo umělkyně, jejíž baletní kreace v Londýně obdivovali Tony Blair i princezna Diana. Již v pozici respektované primabaleríny si ale nesedla se svým tanečním protějškem a uvažovala o tom, že na pódiu skončí. Osud jí však přihrál do cesty o devatenáct let mladšího partnera Vadima Muntagirova, což odstartovalo její nejšťastnější uměleckou etapu. „Tanec s Vadimem mě obrovsky inspiroval a naplňoval. Ale pak mě začalo všechno bolet a už jsem chtěla skončit,“ líčí závěrečných sedm let své kariéry.
Dřina a bolest, to jsou odvrácené stránky na první pohled blyštivého bytí baletní sólistky. Problémy s koleny, zády, kotníky – a zástup ambiciózních náhradnic, připravených za zraněnou primabalerínu převzít sólovou roli. „Proto si zalepíme nohu, obvážeme, co je třeba, a jdeme na jeviště. A najednou to nebolí! Jak stoupne adrenalin, tak bolest příliš necítíte, až potom po představení,“ přibližuje Daria Klimentová nedílnou součást života přední tanečnice – jaksi samozřejmé odříkání, které k jejímu oboru patří stejně neodmyslitelně jako aplaus vyprodaného hlediště.
