Milenci madam Durasové. Příběh, který nemá v dějinách literatury obdoby

2. listopad 2020

Když roku 1984 vyšel román tehdy sedmdesátileté Marguerite Durasové (1914–1996) Milenec, získal nadšení odborníků, řadu literárních cen a hlavně zájem statisíců čtenářů. Jako premiérovou Četbu s hvězdičkou si ho poslechněte od 15. listopadu na Vltavě.

Celkem pochopitelně projevili o román zájem i filmaři. Do náročného úkolu převést do filmové řeči dílo tak vázané na jazyk se odhodlal zkušený režisér Jean-Jacques Annaud, původně dokonce za spolupráce s autorkou – a také jeho stejnojmenný film z roku 1992 byl velmi úspěšný.

Nakolik za to mohla předloha a nakolik okolnosti vzniku – filmaři byli vyhoštěni z původních lokací ve Vietnamu kvůli podezření z pornografie a při dotáčkách ve Francii se šeptalo, že ústřední milenecký pár ani před kamerami při erotických scénách nic nehrál –, to není pro tento příběh zase tolik podstatné. Hlavní je, že Margueritě Durasové se film velmi velmi nelíbil. To ještě není u spisovatelů tak neobvyklé; ovšem Durasová se ve filmových adaptacích dobře vyznala, sama adaptovala pro film některé své divadelní hry i novely, psala původní filmové scénáře a jako uznávaná režisérka natočila na dvacet filmů.

Marguetite Durasová: Milenec

A teprve teď přijde to neobvyklé. Durasová byla filmem natolik pobouřena, až nabyla přesvědčení, že vrhá špatné světlo zpětně i na její román. A tak udělala věc neslýchanou: v roce 1991 napsala svůj román znovu. Když to hodně zjednodušíme: stejné postavy, stejný příběh, jen jiná forma a důrazy, delší rozsah a delší název: Milenec ze severní Číny. Kdyby to byl film, museli bychom napsat, že šlo o propadák.

(V této souvislosti je asi vhodné připomenout, že i těžké časy stárnoucí autorky jsou ztvárněny ve filmu: v intimním dramatu Taková láska ji sugestivně hraje Jeanne Moreauová.)

Přiznám se, že útlý román Milenec prožívám při každém čtení – a téměř rozechvěle jsem se pustil i do Milence ze severní Číny. Už tehdy jsem doufal, že bychom jej mohli zařadit do tehdy teprve chystané programové řady stanice Vltava „Příběhy s hvězdičkou“. Nechci ty dvě knihy srovnávat – ale po dočtení jsem se už bez váhání vrátil k té první, která mistrovským šerosvitem maluje to, co v té druhé je místy nasvíceno jako polaroidová fotografie.

FIlm Milenec (1992)

Durasová napsala Milence v době, kdy už pro mnohé byla uzavřenou kapitolou francouzské literatury. Po mnoha knihách, divadelních hrách, filmech a knihách esejů opět oslnila knihou, v níž se objevuje řada motivů i postav z knih předešlých: dva bratři, jeden agresivní násilník a druhý slaboch, bolestný vztah s osamělou matkou – a především milostné dospívání nedospělé dívky, do níž se v předválečné Indočíně zamiluje bohatý čínský podnikatel, to vše je na malé ploše koncentrováno jako vůně do parfému a hrozny do koňaku. A protože je to především velká literatura, stejně silný jako příběh je autorčin sugestivní styl a neiluzivní pohled na život.

To vše jsme se pokusili zachovat v sedmidílné rozhlasové verzi Milence, kterou natočil režisér Lukáš Kopecký s herečkou Janou Štvrteckou. Z překladu Anny Kareninové pro rozhlas upravil autor článku.

Spustit audio

Více o tématu