Richard Müller mezi psem a vlkem

Sólová alba vydáváte v posledních letech plus minus jednou za pět roků. Tentokrát jste byl trochu rychlejší – od poslední desky 55 uplynuly teprve čtyři roky. Urychlilo přípravy nové desky kulturní bezčasí začátku tohoto roku?

Ne, realizaci alba urychlilo to, že jsem měl k dispozici dobré texty od Petera Uličného, a to, že mě jednoho dne napadlo napsat si po velmi dlouhých letech zase sám nějakou hudbu k písničkám. A nakonec jsem složil celé album.

Minulou desku vám hudebně napsal Ondřej Brzobohatý. Tentokrát jde, co se týče autorství hudby, téměř výhradně o vaše dílo. Bylo to tak, že jste v zápalu inspirace skládal a skládal, nebo jste měl prostě spíš víc času na to, abyste třeba dotáhnul i nějaké starší nápady, dopracoval to, co jste měl už nějakou dobu v autorském šuplíku?

Ne, na nové desce nic staršího není. Respektive, všechno je starší – protože jak říkal Marián Varga, styl je jen soustavné opakování těch samých chyb… Takže já měl nové texty, ke kterým jsem začal psát nové melodie, a tak vznikaly nové písničky. Snažil jsem se to udělat poměrně rychle, upřímně přiznám, že v průběhu tří čtyř dnů jsem měl hotovo. Ale celá pravda je taková, že producent Peter Graus nad tím materiálem pak seděl dva měsíce.

„Považuju současnost za tragické období, jenže jako rozený optimista jsem přesvědčený, že bude ještě hůř…“ říká Richard Müller|foto:Mayo Hirc

Vy jste v jednom starším rozhovoru řekl, že nejvíc vás na přípravě alba baví ta postprodukční fáze a že vůbec nejradši děláte obal.

Přesně tak.

Tentokrát jste na obalu pracoval se synem Markusem, který je autorem typografického fontu k obalu a bukletu vašeho nového alba. Cover desky tak zvlášť ve spojení s titulní fotkou působí velmi odlehčeně, jako by zjemňoval tíživější témata některých písní. Jak se vlastně zrodila ta spolupráce – otec a syn?

Chtěl jsem na obal takové kostrbaté písmo, a tak jsem oslovil toho nejbližšího člověka, mého syna, kterému se do toho, podobně jako v případě jiných věcí, zpočátku vůbec nechtělo. Musel jsem mu tedy slíbit honorář.

V jaké výši?

Deset eur. (smích)

Z jedenáctky nových písní je vlastně jen jediná od jiného autora, konkrétně Anomália od Laca Rychtárika – a právě tu jste vybrali jako první video a singl alba. Proč zrovna tuhle skladbu, jedinou, která není od vás?

Ta píseň vznikla daleko dřív, ještě před tím, než jsem začal vůbec přemýšlet o novém albu. Taky jsem k ní natočil klip. Říkal jsem si, že když už je takhle venku a hraje se v rádiích, že by bylo šťastné, kdyby se objevila i na desce. Ale jen jako bonus, protože ostatních deset písní je mých a textaře Petera Uličného, a odvažuji se tvrdit, že jsou úplně jiné a v odlišném stylu, než je Anomália.

„Na nové desce nic staršího není. Respektive, všechno je starší – protože jak říkal Marián Varga, styl je jen soustavné opakování těch samých chyb…“|foto:Mayo Hirc

Píseň Anomália se k vám dostala zvláštním způsobem – napsal ji skladatel, kterého jste nikdy v životě neviděl, a svěřil ji právě vám, protože nikoho jiného si jako interpreta nedovedl představit. To se asi nestává často, že byste dostal kompletní skladbu, k níž v podstatě není co přidat, jak ji vylepšit a která by vám současně padla jako ulitá?

No, že by mi napsal píseň úplně cizí člověk, to se mi stalo v případě Laca vůbec poprvé. Ale bylo to složitější. Laco tu písničku poslal Peterovi Riavovi, řediteli slovenské pobočky Universal Music, kde vydávám desky. Řekl mu, že to je píseň pro mě. Peter mi ji odevzdal. Bylo to v čase toho jarního vzduchoprázdna, mně se líbila a říkal jsem si, proč ne, nazpívám ji – když se kolem vůbec nic neděje. Ale opakuji, že v tom čase jsem ještě nepředpokládal, že bude následovat album. A co je paradoxní, pro mě tedy určitě, s autorem písničky Lacem Rychtárikem jsem se do dnešního dne nesetkal.

Už vaše poslední album 55 bylo otextováno Peterem Uličným, kterého jste již vzpomenul. Zajímalo by mě, jak probíhá vaše spolupráce. Texty, i na novém albu, jsou totiž hodně osobní, člověk by řekl, že minimálně jejich myšlenka musela vzniknout ve vaší hlavě. Zpracovává Peter vaše postřehy, nápady, ideu textu?

Je to tak. Dost často mu dodám nějaký refrén nebo slogan, a on to pak zpracuje. Ne vždy je to zrovna takhle, ale způsob spolupráce, který jste zmínil, opravdu realizujeme.

Zmínili jsme, že nové album je skoro výhradně vaším autorským počinem, mluvíme-li o hudbě k písním. Se slovy je to ale jinak, přitom klíčové desky jako 33 nebo Nočná optika jste si otextoval sám. Proč už texty nepíšete?

Texty… Tam je ten problém, že studnice nápadů vyschla. Po určitém, velmi produktivním období, kdy jsem byl za dva nebo tři měsíce schopen napsat na šedesát textů, které jsme pak se skladatelem Jaro Filipem realizovali na několika albech, je asi tentokrát zapotřebí načerpat novou energii, nové náměty a inspirace. Pak se do textů pravděpodobně znovu pustím, ale zatím nad tím nepřemýšlím.

Fotka k titulu alba prý vznikla taky zvláštním způsobem. Snímek byl snad původně jen dárek pro vás od autora fotografie. Ale ten pes ve vašem náručí a album s názvem Medzi psom a vlkom – to byla shoda okolností?

Víte co, obal vznikal velmi paradoxně. „Můj přítel, fotograf Mayo Hirc, mě fotil v ateliéru na obal mé knížky textů. A když už bylo všechno hotové, tak se mě zeptal, jestli se můžu vyfotit s jeho psem, který tam v průběhu focení pobíhal. Tak jsem ho vzal do ruky, Mayo nás vyfotil a ta fotka mě tak chytila, že jsem se rozhodl udělat k ní celé album,“  (smích)

„Šansoniér, to je takové silné slovo. Vycházím z toho, co odpovídá paní Hana Hegerová, když se jí někdo na šanson zeptá. Říká, že šanson znamená ve francouzštině prostě jen – píseň.“|foto:Mayo Hirc

Takže za vaše nové album může pes!

„Přesně. Ale všimněte si na té fotce jeho výrazu. Je úplně profesionální!“

Titul vaší desky odkazuje k magickému času, který zná hodně umělců, údajně se mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní výjimečně daří tvorbě. Nedá mi to, abych se nezeptal, jestli můžete tu poměrně romantickou legendu, která se k té hodině váže, jako umělec, autor potvrdit?

Ani ne. Já v noci spím, případně se mezi třetí a čtvrtou hodinou probudím a jdu se vyčurat…

Čtěte také

Léky proti depresi mě připravily o psaní textů, říká Richard Müller

Možná to tak má i Ashley Slater, zpěvák a trombonista z kapely Freak Power, původní formace Fatboye Slima, kterého jste pro desku získali. Koho napadlo oslovit zrovna jeho? A proč jste chtěli na albu trombon?

Producent Peter Graus mi jednoho dne napsal, jestli by mi vadilo, kdyby se na desce, jmenovitě ve skladbě, kterou máme oba na mysli, objevilo trombonové sólo. Povídám, že samozřejmě, ale že neznám žádného trombonistu osobně. A Peter povídá, že by to byl Slater z Freak Power. Skvělý nápad, říkám mu, ale myslel jsem si, že to je muzikant, kterého se nám zřejmě nepodaří zaplatit. Peter mě ale vyvedl z omylu a konstatoval, že Slater je jeho kamarád. Mám takový pocit, že nakonec to sólo zahrál dokonce zadarmo.

Vy jste taky tak trochu dechař – chodil jste přece v dětství na klarinet. Zahrál byste na něj ještě něco?

Něco ano, ale nesmělo by to být moc náročné.

Richard Müller v dokumentu Nepoznaný (2017)|foto: AČFK

Na desce máte i další osobnosti umění a showbyznysu, i když jen v textech, které jsou jim věnovány. Konkrétně jde o Keitha Richardse a fotografa Jana Saudka. Saudek vás fotil na album s texty Michala Horáčka, ale co Keith Richards – setkal jste se i s ním takříkajíc „face to face“?

Ne ne, s Keithem Richardsem se, předpokládám, nezná osobně kromě Micka Jaggera nikdo. (smích) Na začátku téhle písně byl telefonát – kamarád mi zavolal, že Keith Richards přestal kouřit, že to bylo na jeho facebookovém profilu. To byla pro mě taková událost, že jsem si ji nemohl nechat pro sebe. Hned jsem to dal vědět Peterovi Uličnému, který o tom napsal takový veselý text. Já se jen modlil, aby deska vyšla dřív, než si to Keith Richards zase rozmyslí!

Na novém albu střídáte svižnější polohy s pomalejšími písněmi, o nichž jste se minule zmínil, že je máte radši než ty rychlejší. Je to tím, že jste přece jen duší šansoniér, že si s textem jako interpret rád pohráváte?

Šansoniér, to je takové silné slovo. Vycházím z toho, co odpovídá paní Hana Hegerová, když se jí někdo na šanson zeptá. Říká, že šanson znamená ve francouzštině prostě jen – píseň. Já jsem písničkář, vypravěč příběhů, ale šansony bych do toho nemontoval. Pokud mě ale někdo považuje za šansoniéra, nebudu mu to samozřejmě vyvracet.

„V minulosti mi ani tak nechyběly koncerty, ale chybělo mi publikum. Měl jsme v létě velké štěstí, že jsem mohl s kapelou odehrát asi patnáct koncertů.“|foto:Mayo Hirc

Když mluvíme o šansonu, nelze se nezmínit o projektu V penziónu Svět, který vás před lety katapultoval na sólovou dráhu. Třicet let od vydání desky jste před časem připomněl koncertním turné s Michaelem Kocábem a Ondřejem Soukupem. Jak moc pro vás ta deska znamenala?

Znamenala pro mě hodně. Byl to za prvé rázný krok na český trh, díky písničce Štěstí je krásná věc. A za druhé šlo o skvělé setkání s Petrem Hapkou a Michalem Horáčkem. Období kolem vzniku Penziónu Svět bylo velmi silné, intenzivní. Na desce jsem měl původně zpívat jednu písničku, nakonec jsem nazpíval tři a z nich píseň Rozeznávám považuju za vůbec nejlepší ve svém repertoáru.

Deska V penziónu Svět stála na textech. Bylo to tak, že od té doby si dáváte pozor na obsah svých písní? Nebo jste si toho hleděl už od svých začátků?

Na kvalitu textů jsem dbal už od prvních písní se skupinou Banket. A spolupráce s Michalem Horáčkem na Penziónu Svět byla jen logickým pokračováním té snahy.

Jste vystudovaný filmový a televizní dramaturg a scenárista. Věnoval jste se někdy té profesi? Neměl jste třeba někdy chuť napsat film?

Ale já jeden film napsal. Šlo o můj realizovaný absolventský scénář. Ale ten film dopadnul podle mě katastrofálně. Nemám proto tendenci dál se scenáristice věnovat.

Několikrát jste o sobě prohlásil, že jste líný člověk. Trváte na tom pořád?

Ano, jsem líný člověk. Na tom se s léty nic nemění.

Koronakrize, v jejímž průběhu jste pracoval na novém albu, zasáhla umělce na celém světě. Jak snášíte, že na podzim opět odpadnou všechny koncerty, zavřou se kulturní stánky, možná to potrvá až do konce roku. Jak moc potřebujete kontakt s živým publikem?

Říkáte přesně „kontakt s publikem“. V minulosti mi ani tak nechyběly koncerty, ale chybělo mi publikum. Měl jsme v létě velké štěstí, že jsem mohl s kapelou odehrát asi patnáct koncertů, díky našemu kapelníkovi Jurajovi Kuchárikovi. Měl jsem rozplánovaný celý podzim, desítky nasmlouvaných koncertů, ale nakonec to dopadlo tak, že mám zablokovaných asi deset dní na vánoční koncerty. Je ale v tuhle chvíli velmi nejisté, že se uskuteční.

Celý rozhovor s Richardem Müllerem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.