Dan Moravec: Dokument je trochu jako meditace

Působil jste řadu let jako vedoucí Tvůrčí skupiny Dokument a zároveň dramaturg dokumentů na stanici Dvojka Českého rozhlasu. Čím se koncepčně liší dokumenty na Dvojce například od dokumentů na stanici Plus nebo od DokuVlny na Radiu Wave? Jde o společenský dosah témat a jejich aktuálnost, cílovou skupinu posluchačů nebo o způsob zpracování?

Ano, jde o to všechno, ale zároveň neexistuje nezajímavé téma a není to primárně otázka témat. Jednoznačně jde o způsob zpracování a v případě autorského dokumentu – který preferuji – zájem autora nebo autorky proniknout do tématu. Stanice mají různá nastavení v šíři témat, ale podstatný je způsob uchopení, zpracování a vyprávění. Rád užívám následující příměr: Vybuchne (nedej bože) bomba na letišti, zpravodajství pokryje celou událost, publicisté se zaměří na širší kontext a dokumentaristé připraví pro stanici Dvojka příběh ženy, která se zachránila, pro stanici Plus přiblíží zázemí případných teroristů a na Vltavu vytvoří dokument o vzniku nové architektonické podoby letištní haly. Je to pouze příklad, ale vystihuje v obrysech přístup k tématům ve vztahu k jednotlivým stanicím Českého rozhlasu.

„Neexistuje nezajímavé téma,“ říká dokumentarista Dan Moravec|foto: Rostislav Taud

Jaké tituly chystá Tvůrčí skupina Dokument pro tento rok?

Na stanici Dvojka se rozjel cyklus Úžasné životy, což není v pravém slova smyslu dokument, ale pracuje s dokumentárním přístupem. Dokuseriál na stejné stanici se dál bude zaměřovat například na anonymní alkoholiky a jejich cestu ze závislosti, na šestiletý vývoj v životě ženy, trpící Alzheimerovou chorobou, na mladou Češku, která v Buenos Aires tancem řeší vlastní problémy, nebo na příběh bohatého mecenáše, kterému smrtelná choroba změnila pohled na život. Je možné, že se na stanici Vltava objeví u nás málo probádaná forma krátkých dokumentů. Český rozhlas Plus si v řadě Dokument Plus nové dokumenty neobjednal.

Mohl byste popsat svou pozici dramaturga? Co je častější - to, že si vybíráte témata a oslovujete dokumentaristy, nebo že oni sami přicházejí se svými náměty?

Zpočátku jsem autory hledal, nyní si vybírám, což je příjemné. Lidé chodí s vlastními vizemi a tématy, konzultujeme je a přemýšlíme nad formou, nad směrem k výpovědi či nad funkčním a autorským výrazem. Dramaturg bývá buď koncepční, nebo konkrétní. Já se řadím spíš mezi ty koncepční, je to trochu jako koučovat autora, provokovat ho, dělat mu ďáblova advokáta, ale v podstatě hlavně podporovat jeho vizi a najít cestu, jak ji sdělit.

České audiodokumenty jsou čím dál úspěšnější i na mezinárodní scéně, což je díky jazykové bariéře unikátní. Čím si tyto úspěchy vysvětlujete?

Mojí snahou jako šéfa skupiny dokumentu bylo najít do týmu lidi, kteří vyplní mezery, jež mám já. Každý je jiný a dobrý v něčem jiném a tím onen organismus žije, doplňuje se, je schopný tvořit. Sešli se skvělí lidé, profesionálové, ale není možné opomenout ani talent, je to dar, oni jej mají a umějí ho rozvíjet. A to je moje role, podporovat různost a spojovat ji ve funkční celek. A druhá věc je akcent na autorství, který ani v Evropě není úplně běžný.

Co vás na audiodokumentu jako žánru baví? Čím je jedinečný?

Interpretuje autorsky realitu, je zvídavý i otevřený, je blízko, naslouchá, nefabuluje, pozoruje. Dokument je trochu jako meditace.

Koncem února jste odešel z Českého rozhlasu. Proč jste se tak rozhodl?

Uzavřela se mi jedna životní etapa. Z Českého rozhlasu jsem odešel, protože mimo jiné ve svém věku cítím, že pokud se ještě nestihnu rozkročit někam dál, už bych to nikdy neudělal. Dokument ale budu dál sledovat zpovzdálí a rád si autorsky nějaké téma zpracuji.