Na hraně mě to baví, říká „herecká femme fatale“ z Divadla Na zábradlí Petra Bučková

Herečka Petra Bučková

Mohla by být za herečku-modelku, ale těší ji spíš nekonformní postavy a aktivity. Přitahuje ji temnota a toužila po roli Jokera, ale byla i profesionálním zdravotním klaunem a v misi Lékařů bez hranic vyrazila za dětmi do rovníkové Afriky. Nepřehlédnutelnou tvář Divadla Na zábradlí Petru Bučkovou znají diváci televize, stejně jako posluchači rozhlasu. Mluví několika světovými jazyky a díky tomu se ocitla třeba po boku Orlanda Blooma v kultovním fantasy seriálu Carnival Row.

Patříte k herečkám, které jsou aktivní na Facebooku i Instagramu. Sdílela byste informace o dění kolem sebe, i kdybyste to nemusela dělat kvůli svému profesnímu uplatnění, kdybyste nebyla herečkou, ale dělala něco úplně jiného?

Mnohem míň. Ale lehce bych vás opravila. Možná to vypadá, že jsem hodně aktivní, ale není to úplně tak. Sociální sítě si fázuju. Když třeba jedu vlakem sedm hodin za přítelem, tak toho napíšu a naráz zveřejním víc. Jinak ale když nemusím, tak telefon ani nezapínám. Což je vždycky velká úleva.

Jak se na "síti" srovnáváte s negativními reakcemi – veřejně známé osoby si kdekdo rád vychutná...

No, to je pravda, nějaký pán mi třeba na Instagram napsal "ty rajdo". Snažím se reakce brát s humorem, taky to asi souvisí s věkem a zkušenostmi. Dřív jsem si všechno víc brala, nejen ve virtuálním světě. Facebookové vzorce jednání nesouvisejí jen se sítí, je to obecnější věc.

V internetovém seriálu #martyisdead hrajete matku teenagera, který si vzal život kvůli kyberšikaně. Setkala jste se vy sama ve svém životě s něčím podobným?

Nesetkala. Spoustou informací v seriálu jsem byla překvapená. Neznala jsem ani případ Meluzína, jednoho ze skautských vedoucích, který prostřednictvím internetové pedofilní sítě zneužil více než třicítku dětí. Načítáme zrovna v Mall. TV Deník predátora, kde se jeho kauza popisuje. Snažila jsem se při čtení o neutrální tón, ale stejně to nakonec začnete intenzivně vnímat a není vám z toho dobře.

Petra Bučková.jpg



Co byste se zkušeností z práce na tomto projektu poradila dětem, které jsou na sociálních sítích šikanovány?

Aby se svěřily rodičům. Nebo někomu, pokud to nejde rodičům. Když se vrátím k seriálu #martyisdead, tak titulní Marty o šikaně nedokázal říct ani tátovi a mámě, což bylo osudové. Jasně, byl v pubertě, rodiče se hádali, byli vlastně před rozvodem, ale přesto je to vzájemné odcizení zarážející. Můžeme se ptát, kde jsme se to octli, že kluk, který je takhle hanoben a ponižován, který cítí ten obrovský stud a strach, nedokáže jít ani za svými nejbližšími. To už jde mimo síť, k mezilidským vztahům vůbec. Na druhou stranu, když vzpomínám na svou pubertu, měla jsem taky pocit, že jsem na všechno sama.

Problémem kyberšikany dětí je asi i to, že ve virtuálním světě příspěvků, fotografií a videí se rodiče vyznají daleko míň než teenageři. Rodiče často zasáhnout ani nemohou, pokud se jim děti nesvěří.

Děti se musí o dospěláckým světě naučit úplně všechno. Někdy je naprosto absurdní, co se učí ve školách a co se naopak neučí, i když by to potřebovaly. Rodiče by tudíž taky mohli a měli udělat pár kroků jejich směrem a měli by se v dění na síti trochu vzdělat, i když je jim to třeba proti srsti. Existují kurzy, různá školení, je spousta možností. Ale hlavně by měli svým dětem naslouchat, neutápět se ve workoholismu nebo vzájemných hádkách jako Martyho seriáloví rodiče.

Dlouho jste působila jako zdravotní klaun v nemocnicích, kde jste se setkávala s dětmi upoutanými dlouhodobě na lůžko. Jejich problémy se zdají být daleko závažnější než to, co číhá na děti na Facebooku. Nebo je to jen dojem?

Zdraví je samozřejmě na prvním místě. Sama jsem jednou ležela na jipce a vím, že v tu chvíli jde všechno stranou. Přistupovala jsem ke svému klaunování s tím, že i v tom nemocničním prostředí dítě pořád zůstává dítětem. Tak nás i instruovali, abychom viděli hlavně dítě a teprve pak tu nemoc - ale takhle malou. Snažili jsme se vstoupit do každého nemocničního pokoje úplně načisto, bez předsudků.

Buckova Zlata sedesata



Takže jste o těch dětech ani nic nevěděli?

Měli jsme jen základní informace -věk dětí, to, jaké mají bolesti. Dostávali jsme i lehce paradoxní úkoly - třeba potěšit, ale nerozesmát, protože měl někdo v pokoji zrovna čerstvě zašité břicho. Rozzářit prostor, kolikrát to stačí. Nemusí se všichni řezat smíchy, důležité je napojit se. Nepředstírat, jít mezi ty děti sám za sebe spíš než s nějakým konkrétním plánem.

Práce zdravotního klauna musí být psychicky náročná - jen vidět to dětské utrpení asi člověka zdrtí. Jak jste tomu čelila?

Víte, ta práce vás taky extrémně obohacuje. V herectví člověk zůstane často sám, i když je před ním publikum a okolo kolegové. Ale v nemocnici máte zpětnou vazbu okamžitě a často odcházíte a jste rozzářený úplně stejně jako ty děti. To obohacení není jednostranné. Nejdete jen dávat, ale i přijímat, nemyslím čokoládu, ale úsměv.

Nenavštěvovala jste jen děti, ale i staré lidi. To bylo asi ještě náročnější, ne?

Chodili jsme i na eldéenky, na paliativní péči. Tam už byla potřeba supervize. Sedli jsme si čas od času s psychologem, abychom ze sebe dostali, co se v nás v průběhu práce nashromáždilo. Bylo nutné vyčistit se, vybalancovat to vypětí. A nešlo třeba jen o to, že někdo, koho jsme navštěvovali, umřel. I když i to se často stávalo.

Zdravotním klaunem už nějaký čas nejste. Chybí vám to?

Chybí, ale zároveň jsem ráda, že jsem si dala pořádnou pauzu. Říkám pauzu, neříkám, že už to nebudu dělat nikdy. Jednu chvíli jsem cítila, že se potřebuju přesměrovat a že možná těch dvanáct let v nemocnicích stačilo. To spojení humoru, komindy, s řekněme charitou, i když já to slovo nemám moc ráda, tak tu zvláštní energii budu muset vrhnout někam jinam.

Jako zdravotní klaun jste se podívala i do Afriky, v rámci mise Lékařů bez hranic. Smějí se děti v Kamerunu jiným fórkům než děti v Česku?

Je to všude stejný. Jen je nerozesměje třeba ulítlý kostým, protože oni mají tak pestrobarevné oblečení, že na výstředním oděvu nevidí nic divného. Neznají taky klaunský nos. Ale když dospělý člověk, jako třeba já, narazí do zdi, zabírá to spolehlivě. Všude se děti smějí tomu, když je dospělej schopen hrát si na blbouna a umí si ze sebe udělat srandu. V Africe jsme se taky museli obejít bez rekvizit. Tamní chudoba a z toho plynoucí touha po vlastnictví jsou tak silné, že když někomu dáte do ruky tužku nebo nálepku, tak se s ním o to ostatní servou s kameny v rukou. Nakonec jsme jako rekvizity používali plastové lahve, těch je i tam všude dost.

Pobyt v extrémním prostředí člověka může proměnit. Přivezla jste si z černého kontinentu nějaké zásadní poznání, něco, co vás život třeba jinak nasměrovalo?

Byla to taková poslední kapka. Pak jsem sice ještě dva roky klaunovala, ale už jsem v sobě měla tu potřebu znovuobjevovat to, co mně jako dítěti přinášelo radost. Cítila jsem, že mi za ta léta v terénu sil a radosti ubylo a že bych je potřebovala doplnit. Takže to bylo dost transformační.

V Divadle Na zábradlí patříte ke služebně nejmladším. Jaké to bylo, nastoupit před rokem a půl do divadla plného hereckých osobností?

Já tu partu znala už déle, protože jsem na Zábradlí hostovala. Angažmá jsme spíš oddalovali. Chtěla jsem si to pár let vyzkoušet na vlastní noze. A vyhovovalo mi to. Kdyby to šlo, asi bych na volné noze i zůstala. Ale i teď jsem spokojená, v divadle už vědí, co jsem zač, nebojí se mě „použít" a povolit mi opratě. Navíc jsem v angažmá na půl úvazku, takže aspoň jedna volná noha mi zůstala.

Kdo ze souboru Divadla Na zábradlí je vám nejblíž?

Já tam dostala žákajdu!

Prosím?

Mám nějak osudově přiděleného Kubu Žáčka. (smích) Hrajeme spolu ve všech třech hrách, které mám v současnosti na repertoáru. V Juráčkovi (Zlatá šedesátá aneb Deník Pavla J., pozn. redakce), v Podivuhodném případu pana Holmese i v Personách. Ale velmi mi to vyhovuje, ta naše partneřina, a myslím, že jako manželé Rucastlovi v Holmesovi, ale i v Personách, jsme přesně takoví, jací máme být - je v tom šílenost, humor, drsnost, neustálé popichování se. Prostě nesoulad, který ty dvě postavy svým způsobem baví.

V parafrázi na úspěšný seriál Zkáza Dejvického divadla mě napadá, zda existuje něco jako „duch Divadla Na zábradlí"?

No, skoro do všech představení se prodere krev v podobě takové té malinkovky, co vám zůstane na těle, na kostýmu a nejde to dolů. Když náhodou někde není, tak si to hodně lidí pochvaluje. Obzvlášť ti, kteří musí uklízet jeviště a prát pak hercům paruky. Takže malinkovka -v kontrastu k čistotě a eleganci kostýmů a scén Marka Cpina.

Každý herec musí platit složenky, což je hláška, jímž se zpravidla „omlouvá" účinkování v nekonečných seriálech komerčních televizí. Vy jste loni na nějakou dobu naskočila do Ordinace v růžové zahradě. Váhala jste, jestli to vzít?

Já si někde uvnitř přála vyzkoušet si to, asi s naivní představou, že člověk bude mít chvíli své jisté a nebude muset řešit obživu. Herecká práce, a to můžu říct s naprostou jistotou, přichází v nárazech. Buď děláte tři věci zaráz, nebo je ticho po pěšině. A když to ticho nastane, tak se seriál hodí, říkáte si, že to je jen pár natáčecích dnů a mezi tím si člověk může dělat svoje. Ale musím říct, že i dlouhodobý seriál je velmi velmi náročná práce. Klobouk dolů před kolegy, kteří to vzali jako svůj životní příběh, spojit svou tvář s něčím, co je na tak dlouho.

Buckova_afrika


Dá seriál herci něco profesně?

Technicky určitě, od učení textu přes pohyb mezi kamerami, to je průprava, která se vám hodí. Naučíte se taky interagovat s různými lidskými povahami... Seriál je taková armáda, lehce vojenský režim, kde může být i spousta humoru, ale režim to je. Rozhodně té zkušenosti nelituju, ale ten půlrok v Ordinaci byl pro mě asi akorát.

Jste mimořádně jazykově vybavená. V kolika jazycích byste byla schopná odehrát roli – tak, aby vás nepředabovali?

Záleželo by na produkci. Němci jsou třeba velmi tvrdí. Pokud bych hrála dívku s přízvukem, tak fajn. Ale kdybych měla v bavorské produkci jen jediné slovo nebo zvolání a zněla bych jako Berlíňanka, tak mě v Mnichově předabujou. Oproti tomu Američané a Angličané spíš herce s přízvukem vyhledávají. Já ale v angličtině východoevropský přízvuk nemám, zním prý spíš jako Švýcarka, což bude asi francouzštinou, ze které mám státnici, a přítelem, který je z Tyrolska a mluvíme spolu i německy.

Angličtinu si asi člověk udržuje snadněji než francouzštinu.

Ale tím, že francouzština byla moje první řeč a měla jsem ji velmi ráda, tak ty základy jsou u mě pevné, jen jsem trochu zakrněla. Kdybych ve Francii strávila nějaký čas, krásně bych se rozmluvila.

Máte zkušenosti s prací v zahraničních filmových produkcích. Je to jiné kafe než natáčení doma?

Srovnala bych to na konkrétním tématu. V americkém seriálu Soumrak templářů jsem hrála prostitutku a v jedné scéně jsem měla být nahatá. Kdybych byla v Čechách, tak bych se hodně rozmýšlela. Ne, že bych byla cimprlich, ale přesně z takových scén vznikají fotky, které vás pak pronásledujou donekonečna. V té americké produkci to ale byla velmi profesionální práce, člověk byl víceméně zakrytý režnou pokrývkou, na place bylo minimální množství lidí, nikdo, kdo by prudil nebo dělal nějaký fórky, taky herecký kolega byl naprostý profík. Takže moje obavy byly zbytečné, až jsem si pak říkala, čeho jsem se vlastně bála.

Hodně pracujete pro rozhlas. Čím je pro vás tohle médium přitažlivé?

Právě že zdaleka ne hodně! Přitom já rádio strašně miluju, vyrostla jsem na něm. Doma jsme měli pod takovou rohovou lavicí dráták, já tam jako malá sedávala a v sobotu a v neděli poslouchala pohádky. A když mě pak jednou zavolali z brněnského rozhlasu, abych přišla na čtení pohádky, málem jsem to obrečela. Posadila jsem se ve studiu, z režie mi řekli, počkej si na znělku a pak se ozvaly tóny Hajaji... Slzy v očích, myslela jsem, že ani nezačnu číst.

Před dvěma lety jste byla za svůj výkon v rozhlasové adaptaci knihy Sherwooda Andersona Městečko v Ohiu nominována na cenu Neviditelný herec. Je to opravdu váš nejlepší rozhlasový výkon?

Já byla dokonce nominována dvakrát, už ale nevím, co byla ta druhá práce. Z poslední doby mám hezké reakce na četbu z Anny Bolavé, z jejího románu Do tmy. To je taky text na hraně, stejně jako je na hraně třeba postava matky ze seriálu #martyisdead. Musím říct, že mě to ale na té hraně vlastně docela baví. Ne že by mě těšila temná stránka lidí, ale baví mě tu temnou stránku zobrazovat, zrcadlit ji. Je nedílnou součástí každého z nás a asi nikdy to nebude jinak. Jedině že by nás nahradili roboti.


Celý rozhovor s herečkou Petrou Bučkovou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.