Co si Astrid Lindgrenová psala za války do deníku

Astrid Lindgrenová v roce 1941 ve svém bytě ve Stockholmu s manželem Sturem a dětmi Karin a Larsem

Švédská spisovatelka Astrid Lindgrenová (1907-2002) se celosvětově proslavila díky svým knihám pro děti. Málo známý je fakt, že autorka Dětí z Bullerbynu nebo Pipi Dlouhé punčochy si za druhé světové války vedla deníky. Právě ty představí od pondělí 2. září v deseti vydáních vltavský pořad Povídka.

„Sluníčko svítí, je teplo a hezky, na Zemi by se dalo tak krásně žít," povzdechne si Astrid Lindgrenová do deníku 3. září 1939. Jen dva dny předtím seděly s přítelkyní ve Vasově parku a povídaly si, kolem běhaly děti, dvě ženy si zanadávaly na Hitlera a svorně uvažovaly o tom, že rozhodně žádná válka nebude. Když ale vypukla, tehdy si matka dvou dětí, žena jedné stockholmské domácnosti, zatím ještě ani ne spisovatelka, začala zaznamenávat a komentovat jak osobní rodinný život, tak události světové.

Do deníku psala, zakládala ústřižky z novin, vlepovala obrázky nebo fotografie. A také mapy, které jí pomáhaly lépe se orientovat v tom, co se na válečných polích Evropy právě dělo. Později přibyl ještě další zdroj informací - Lindgrenová začala pracovat v oddělení pro dopisovou cenzuru, kde se jako kontrolorka zabývala mezinárodní korespondencí. To, co četla, jí pomáhalo rozšiřovat si povědomí o dění, utvářet si názor. Některé pasáže z dopisů do deníků dokonce do svých deníků přepisovala a citovala z nich. I z toho je patrné, že původně si dělala zápisky čistě pro osobní potřebu, z touhy vyznat se v tom, v čem žije. „To, že si moje maminka neustále vystřihovala novinové články a vlepovala je do sešitů, mi nepřipadalo divné, měla jsem za to, že to rodiče zkrátka dělají. Teď už chápu, jak výjimečné to nejspíš bylo, když dvaatřicetileté vystudované sekretářce a ženě v domácnosti, bez zkušeností s politikou, tolik záleželo na tom, aby pro svou vlastní potřebu dokumentovala události v Evropě," píše v doslovu vydaných Válečných deníků dcera Astrid Lindgrenové Karin, které tehdy bylo pět let.

Deníky vyšly ve Švédsku sedmdesát let po skončení druhé světové války a okamžitě se staly senzací (česky 2016, překlad Jitka Herčíková). Autorčiny poznámky, komentáře a glosy totiž přinášejí unikátní svědectví o tom, jak válku prožívali obyvatelé neutrálního Švédska. Autorka sleduje pečlivě také dění ve Finsku, které musí kromě německé ofenzivy čelit i útočícímu Sovětskému svazu. Vedle komentovaných politických a válečných operací se ale dostáváme velmi blízko i do nitra rodiny. Lindgrenová píše o vedení domácnosti, která žije s omezenými příděly surovin, dočítáme se o každodenních drobnostech - radostech i starostech dětí Karin a Larse i o manželovi Sturem, jakkoli si autorka uvědomuje, že oni jako rodina se mají poměrně dobře. Každé Vánoce ostatně píše: „Cítím všeobjímající vděčnost nad tím, že bydlíme v tak klidném koutě světa." Současně ale citlivě vnímá okolní válečnou bídu a utrpení, už v roce 1940 do deníku psala o koncentračních táborech v Oranienburgu a Buchenwaldu. Postupem času to, co vyčetla z novin a knih, doplnila vzhledem k cenzurní práci (kterou mimochodem sama považovala za „necudnou") i o osobní svědectví.

Deníkové zápisy překypují smutkem i strachem, zároveň však skrze text poznáváme Lindgrenovou jako bytost odvážnou i pevnou a současně laskavou, přesvědčenou humanistku. Tak třeba 6. srpna 1943 si zapisuje: „V Rusku to jde prachmizerně, na Sicílii padla Catania a brzy to v menším měřítku čeká i Tunis. V Německu pokračují strašlivá bombardování, zprávy z Hamburku jsou k pláči, vždyť jsou tam děti, bolí z toho u srdce, je to do nebe volající a k nevydržení... Jak je vůbec možné, že musí lidstvo takhle trpět, proč se válčí? To skutečně stačí jen pár takových, jako jsou Hitler s Mussolinim, aby přivedli celý svět do záhuby a chaosu? Už brzy musí, musí, musí být konec."