Z jeviště se má odcházet v plné síle

Blanka Hodanová

V loňském 22. ročníku ankety Neviditelný herec obsadila stříbrné místo v kategorii hereček legenda českého divadla, filmu i televize Blanka Bohdanová za roli Claire Zachanassianové ve hře Friedricha Dürrenmatta Návštěva staré dámy. Tato inscenace získala rovněž Cenu čtenářů Týdeníku Rozhlas za nejlepší rozhlasovou hru sezony 2017/2018.

Hovořili jsme nejen o tomto úspěchu, ale také o celoživotní práci Blanky Bohdanové v rozhlase a dabingu, o studentských letech na JAMU, o hostování ve Viole a v Činoherním klubu a v neposlední řadě o její výtvarné činnosti, které se věnuje více než čtyřicet let a v současné době je její hlavní pracovní náplní. Vystavuje v Praze i po celé republice a účastnila se mnoha zahraničních výstav, například ve Španělsku, v Řecku, Německu, Brazílii, Itálii, Japonsku a Polsku.

Kde se zrodil impulz k tomu, že jste už od dětství hrála v rodné Plzni divadlo?

Moje maminka byla nadšená ochotnice, takže jsem se již v pěti letech stala členkou rytmické školy plzeňského divadla a zanedlouho už jsem stála na divadelních prknech jako typická dětská hvězdička. Když jsem se však ve čtrnácti rozhodovala o své budoucí profesi, chtěla jsem být výtvarnicí. Přišla jsem domů s nápadem přihlásit se na keramickou školu, což mi tatínek okamžitě zatrhl s vysvětlením, že zůstanu v Plzni a půjdu na dvouletou obchodní akademii, abych měla nějaký pořádný základ do života.

Blanka Bohdanová

Proč jste nakonec zakotvila až na brněnské JAMU?

To je složitá historie. V sedmnácti letech jsem se rozhodla, že půjdu studovat do Prahy, kam jsme se s maminkou vypravily. Chtěla jsem na UMPRUM, ale vzala jsem za kliku a bylo zavřeno. Načež má energická matka, která si přála, abych byla herečkou, prohlásila, že sem už podruhé nepojede. Šly jsme tedy naproti, kde sídlila konzervatoř. Bylo však dva roky po válce, takže na škole panovala obrovská protekce a protežováni byli především studenti z Prahy, ideálně pokud někdo z jejich rodičů pracoval třeba v uhelných skladech, aby mohl být profesorský sbor dobře zásobován uhlím. Při přijímacích zkouškách jsem zaujala Ladislava Peška a nelíbila se jedné profesorce. Začali se mezi sebou přít, jestli mě vezmou, protože v případě přijetí by se dotyčná stala mojí třídní. Nakonec mi doporučili, abych jela na konzervatoř do Brna, kde zařídí, že nebudu muset dělat znovu přijímačky.

Jak vás přijali?

Úžasně. Všichni členové komise byli báječní a chovali se jako moje tetičky nebo strýčkové. Ihned jsem mohla nastoupit do prvního ročníku, avšak v září 1947 byla konzervatoř transformována na JAMU, takže jsem se stala vysokoškolačkou.

Byla jste v Brně spokojená?

Maximálně, dokonce po prvním roce přišla nabídka, že mně bude umožněn přestup zpět do Prahy, což jsem odmítla. Vzpomněla jsem si, jak právě pražská přijímací komise požadovala, abych zahrála tovární komín, červenou barvu a podobné hlouposti. To po nás v Brně nikdy nikdo nechtěl.

Kdo z vašich spolužáků vám byl nejblíže herecky i lidsky?

Eduard Cupák, kterému byl předurčen nelehký úděl. Tatínka mu popravili o Vánocích během války, takže Eda byl v mládí velmi osamocen. V tomto období, kdy člověk dospívá, je nejdůležitější mít někoho blízkého po ruce, což on neměl. Hráli jsme spolu hodně už na škole, poté celému našemu ročníku zastavili absolutorium s odůvodněním, že nás pošlou na rok do zbrojovky, protože jsme si chtěli obstarat angažmá v divadle. Ihned jsem se kvůli tomu pohádala s úředníkem z ministerstva kultury, ale Eda do oné zbrojovky nastoupil. Odtamtud ho povolali na záskok do Divadla mladých, za což ho náš třídní profesor udal. Nakonec jej zachránilo angažmá ve Studiu E. F. Buriana, kde ho objevil režisér Václav Krška.

A to bylo osudové setkání...

Ano, protože Krška mu v jeho útlém mládí doplnil vzdělání, celkově ho změnil a udělal z něj skvělého herce a kultivovaného báječného člověka. Eda žil po celý život s jedním partnerem, takže společně mohli být vzorem všem rozvádějícím se nebo rozvedeným manželstvím. Moc toužil po dítěti, ale s tím se tenkrát nedalo nic dělat. Často jsme spolu točili v televizi, ve filmu, v rozhlase i v dabingu a zůstali jsme po celý život velmi blízkými přáteli.

V dabingu jste se setkali při natáčení nepřekonatelné české verze proslulé komedie Někdo to rád horké, kde jste dabovala Marilyn Monroe, Eduard Cupák namluvil Tonyho Curtise a Vladimír Brabec Jacka Lemmona. Osobně považuji hlasový projev jak váš, tak Eduarda Cupáka a Vladimíra Brabce za geniální, který bohužel postrádá adekvátní pokračovatele. Jak vzpomínáte na tuto spolupráci?

Atmosféra při natáčení byla úžasná, mnohokrát jsme se vzájemně tak odbourali, že jsme nemohli jet dále, načež režisérka Irena Skružná vyhlásila pauzu, šli jsme se občerstvit a za chvíli se pokračovalo. Oproti tomu v dnešní době jsou herci při dabování úplně sami, přijdou do studia, nevědí nic o postavě, kterou mají ztvárnit, natož aby viděli celý film, což byla za našich časů povinnost. Nechtěla bych být mladou herečkou, která by musela tímto stylem dabovat. Upřímně je lituju, protože se tím leckteré zkazí.

V roce 1997 jste se stala laureátkou Ceny Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu a o rok dříve jste získala tutéž cenu za ženský herecký výkon ve filmu Řidič slečny Daisy, kde jste namluvila hlavní představitelku Jessicu Tandy, což byla jistě pozoruhodná herecká příležitost.

Ano, bylo to příjemné setkání s Luďkem Munzarem, který daboval onoho řidiče alias Morgana Freemana. Koncem devadesátých let jsem se rozhodla s dabingem definitivně skončit, protože zde začal fungovat nový systém práce, jak jsem se již zmínila, a ten mi absolutně nevyhovuje.

Často jste také představovala české protějšky Jeanne Moreau, například ve slavných filmech Výtah na popraviště a Brutální Nikita.

Byla jsem jí zřejmě fyzicky podobná, a proto mě dabingoví režiséři do jejích rolí obsazovali. Při jednom dabování jsem ji ovšem málem nepoznala, protože byla totálně předělaná na mladou, což praktikuje spousta zahraničních hvězd. Neuvědomují si totiž, jak řekl básník František Hrubín, že na obličeji ženy v určitém věku jsou nejkrásnější a nejcennější právě vrásky. To je mapa jejího života, kde je zobrazeno vše, co prožila.

Zažila jste někdy přátelství mezi herečkami?

Naštěstí ano, ale je to vzhledem k velké divadelní konkurenci vzácná věc. Koncem padesátých let jsem byla tři roky v angažmá v Městských divadlech pražských, kde jsem navázala přátelství s nesmírně milou kolegyní Ninou Jiránkovou, které trvalo po celý život. Ovšem i v pánské části souboru zde hráli skvělí kolegové, za všechny musím jmenovat Václava Vosku a Svatopluka Beneše.

Nesmíme zapomenout na dvě divadelní role, které považuji za vaše „majstrštyky“. První z nich byla Fonsie v tragikomedii Gin Game v Divadle Viola v režii Lídy Engelové, za niž jste získala Cenu Thálie za rok 2001. Vyhovovalo vám intimní prostředí Violy?

Gin Game byla náročná hra z několika důvodů: zaprvé vzhledem k extrémně malému prostoru ve Viole jsme na jevišti buď jenom seděli, nebo stáli s minimem pohybového aranžmá, které hercům slouží jako mnemotechnická pomůcka k zapamatování textu. Zadruhé téměř celé představení je postaveno na tom, že hraji se svým partnerem Josefem Somrem karetní hru Gin. To bylo zvlášť pro mě obtížné, protože jsem každou partii zavírala a jednotlivé koncovky se od sebe jemně lišily. Pepovi, který stále prohrával, autor předepsal, aby se hlavně rozčiloval. Měl to tedy oproti mně trochu jednodušší. Několikrát se nám přihodilo, že jsme se po sobě podívali s otázkou: kolikátou hru vlastně hrajeme? Jsem však člověk nebojácný, takže jsem vždycky něco řekla, aby to dávalo v danou chvíli smysl, a mohli jsme pokračovat dál. S Gin Game jsme objeli při zájezdech téměř tři sta měst a strávili spolu úžasných třináct let. Pak se Pepa rozhodl, že už jsme se ho nahráli dost, a chtěl skončit. Plně jsem jeho rozhodnutí respektovala, takže na konci sezony 2013/2014 proběhla derniéra.

V roce 2010 jste začala hrát v Činoherním klubu, kde jste ztvárnila ve hře Moje strašidlo další mistrovskou kreaci. Jak na vás tamní genius loci působil?

Fantasticky! Moje strašidlo je drama opět pro dva herce, tady byl mým, rovněž skvělým, partnerem Stanislav Zindulka. Nemohu však v této souvislosti opomenout režiséra inscenace Martina Čičváka, jehož kinderstube mě zcela uchvátilo. Představte si, že sotva vejdete do divadla, už vám pomůže nést tašku, při zkouškách dbal na to, aby byl o pauzách čas na oběd, opatřil pro nás chrániče na kolena, protože si uvědomil, že dosti dlouhou sekvenci se na jevišti pohybujeme právě po nich; když jsem se například zmínila, že by se mi v tomhle místě hodila ta či ona rekvizita, za hodinu jsem ji měla po ruce. No zkrátka si mě absolutně získal, protože něco takového jsem během čtyřiačtyřiceti let strávených v angažmá v Národním divadle prostě nezažila. Tam je na prvním místě ředitel, pak šéfové jednotlivých souborů, pak veškeré technické složky a teprve pak přijde na řadu herec, kdežto v Činoherním klubu je tomu úplně obráceně. Připadala jsem si tam jako v hereckém nebi a cítila jsem se šťastně a spokojeně.

V roce 2015 jste se rozhodla svoji úspěšnou hereckou kariéru ukončit a nadále se plně věnovat pouze malování. Co bylo hlavním motivem tohoto rozhodnutí?

Uvědomila jsem si, že z jeviště se má odcházet na vrcholu a v plné síle. Nedovedu si představit, že by přišla divadelní role, která by překonala Fonsii v Gin Game a Rózu v Mém strašidle, jež obě považuji za úžasné vyvrcholení mé herecké kariéry.

V loňském roce jste však zazářila v titulní roli Claire Zachanassianové v rozhlasové adaptaci Návštěvy staré dámy od Friedricha Durrenmatta, pro niž jste byla, na rozdíl od jiných českých hereček, dokonalou představitelkou včetně pravdivého vykreslení její frustrace z mládí. Hrála jste v Durrenmattových hrách někdy předtím?

Poprvé jsem účinkovala v Divadle E. F. Buriana v dramatu Frank V., později v Novokřtěncích v Národním divadle. Durrenmatt patří k těm autorům, kteří přežívají svou smrt. Každá doba může v jeho dílech akcentovat to, co zrovna potřebuje.

Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.