Dvě průhledné záhady vesmíru

Astrofyzik Jiří Grygar i po osmdesátce prý ročně najezdí tisíc pět set kilometrů na kole a denně vyšlape dvanáct pater v paneláku, kde bydlí.

Seděla jsem s astrofyzikem Jiřím Grygarem v restauraci u piva, když k nám přistoupil muž s velkou brašnou na nářadí, jasný řemeslník. A hned spustil: „Páni, že vy jste ten Grygar?“ Vědec přikývnul a muž pokračoval: „Já ve škole nedával pozor a skoro nic si nepamatuju. Ale jednou jste k nám přišel na besedu vy, povídal jste o vesmíru a z vaší přednášky si pamatuju skoro všechno!“

Na reakci nečekal a spokojeně odkráčel. S Jiřím Grygarem se znám už téměř čtvrtstoletí. V roce 1995 jsme se dohodli, že založíme společnost zpochybňující pavědu a tvrzení různých lidí matoucích veřejnost vymyšlenostmi, na jejichž základě si zakládají živnosti, údajná léčebná zařízení a skrze které vydělávají velké peníze. Brzy poté vznikl Český klub skeptiků Sisyfos, kam okamžitě vstoupilo na dvě stě členů. Dnes je nás kolem čtyř stovek.

Kam se posunula astrofyzika za posledních deset až patnáct let? A díky kterým objevům?

Podobně jako to platí pro všechny přírodní vědy, tak i tempo rozvoje astronomie se neustále zvyšuje. Vděčíme za to do značné míry zdokonalování výpočetní techniky. Schopnosti počítačů rostou. Podle Moorova zákona se každých osmnáct měsíců jejich výkony zdvojnásobují. Spolu s tím se vyvíjejí i programy pro zpracování obrovského množství údajů metodami umělé inteligence. Jestliže jsme na konci 20. století měli údaje o přesných vzdálenostech a pohybech kolem dvou milionů hvězd, nyní máme ještě desetkrát přesnější hodnoty pro 1,75 miliardy hvězd.

Současně ale přetrvávají dvě záhady. První byla rozpoznána kolem roku 1980 a druhá těsně před koncem minulého století. Tou první je existence skryté látky vesmíru, která nezáří v žádné oblasti spektra, je dokonale průhledná, má stejné gravitační účinky jako zářící látka vesmíru, ale má ve vesmíru pětkrát větší zastoupení než zářící látka, kterou představují hvězdy, galaxie, planety, planetky, komety a mezihvězdná mračna. Druhá záhada je ještě podivnější. Jde o takzvanou skrytou energii, která je také dokonale průhledná, ale její síla je odpudivá a její podíl na celkové hmotě vesmíru dosahuje sedmdesáti procent. Zatímco hustota zářící a skryté látky následkem rozpínání vesmíru logicky klesá, hustota této skryté energie zůstává stálá. V roce 2012 přišel objev rychlých rádiových záblesků, které trvají jenom několik desítek milisekund. Zdroje těchto záblesků jsou od nás vzdálené miliardy světelných let a Země jich denně zachytí až deset tisíc. Každý ze zdrojů charakterizují gigantické zářivé výkony, které vznikají neznámými procesy ve velmi malých objektech o průměru jen pár stovek kilometrů.

Krásy vesmíru na astrofotografiích Zdeňka Bardona - LaPalma

Věda se neobejde bez celoplanetární spolupráce, ale u astronomie to platí jistě dvojnásob.

Od roku 2015 došlo k dalšímu epochálnímu průlomu díky objevu gravitačních vln pozemními detektory LIGO (Laser Interferometer Gravitational–Wave Observatory, americké vědecké zařízení, které jako první přímo detekovalo gravitační vlny). V roce 2017 k tomu přibyl první objev gravitačních vln od splývajících neutronových hvězd, když se kromě dvou amerických detektorů do pozorování zapojila italská aparatura VIRGO (detektor gravitačních vln umístěný v Itálii u města Pisa, byl postaven v roce 2000). Začíná tak éra mnohopásmové astronomie, která může kombinovat pozorování v širokém elektromagnetickém spektru od rádiových dekametrových vln, což jsou krátké vlny 3 MHz až 30 MHz, až po energetické fotony záření gama, s údaji gravitačních detektorů, aparatur kosmického záření ultravysokých energií, podzemních detektorů neutrin, a vše porovnávat s výsledky, které poskytují bezpilotní družice a kosmické sondy vysílané k Měsíci, planetám, planetkám, kometám, ke Slunci, a dokonce k hranicím Sluneční soustavy.

Takže tempo rozvoje všech přírodních věd se neustále zvyšuje. Ale stále platí výrok arménského astronoma Viktora Ambarcumjana: „Nejvýznamnější objevy nelze předvídat. Kdybychom je uměli předpovědět, tak nebudou nejvýznamnější.“

Bude člověk v daleké budoucnosti obývat jiné planety?

Silně pochybuji, že by se v tomto století podařilo osídlit jiné planety. Ve Sluneční soustavě jsou podmínky pro život lidí vesměs nulové, a tak tomu bude i na valné většině planet dalších hvězd. Ke hvězdám je to navíc neskutečně daleko.

Detail dalekohledu FRAM na Observatoři Pierra Augera v Argentině.

Čemu jste se nejvíc věnoval během své vědecké kariéry?

Měl jsem příležitost pracovat v mnoha různých oborech astronomie. Začal jsem ještě na střední škole s výzkumem meteorických rojů a na vysoké škole jsem se věnoval navíc i výzkumu komet. Ve vědecké aspirantuře jsem však změnil téma a soustředil se na studium těsných dvojhvězd. Když byl v Ondřejově roku 1967 spuštěn do provozu dvoumetrový reflektor od firmy Zeiss, což byl v té době největší dalekohled světa, začal jsem pořizovat spektra vybuchujících hvězd – nov a symbiotických hvězd. V roce 1980 jsem znovu změnil téma po příchodu do laboratoře nízkých teplot Fyzikálního ústavu ČSAV v Řeži. Začal jsem se věnovat infračervené technice, která je klíčová pro dálkový průzkum Země pozorováním z infračervených družic, které vidí zemský povrch i přes mraky a v noci.

V roce 1991 přišla další změna, když jsem zamířil do oddělení vysokých energií téhož ústavu, což je přesný opak infračervené astronomie, protože v tomto oboru se dociluje energií na urychlovačích částic, které průběžně zvyšují energie urychlovaných částic na kosmické hodnoty.

Na čem pracujete v posledních letech?

Koncem milénia jsem vstoupil do široké mezinárodní spolupráce osmnácti států světa, které se zabývají astročásticovou fyzikou. Společně jsme během devíti let vybudovali v Argentině největší světovou observatoř pro studium ultraenergetického kosmického záření, která byla za významné české účasti během prvního desetiletí tohoto století uvedena do plného provozu. Jde o nejúspěšnější observatoř na kosmické záření v dějinách tohoto oboru a český podíl na tak úžasném projektu se neustále zvyšuje. Energie částic, které na observatoři zachytíme, bývají až desetmilionkrát vyšší než rekordní výkon urychlovače LHC v laboratoři CERN.

Pokud chci něco o přírodě nebo o lidech vědět, musím se podrobit náročnému studiu a naučit se kritickému myšlení.
Jiří Grygar

Jak jste se dostal k popularizaci vědy?

Astronomii jsem začal popularizovat už mezi svými spolužáky na základní škole. První veřejná vystoupení jsem absolvoval na brněnské výstavě Vývoj vesmíru, Země a člověka ve svých sedmnácti letech. O rok později jsem začal psát články do populárních astronomických časopisů a přednášet pro laickou veřejnost. Stal jsem se demonstrátorem tehdy otevřené Lidové hvězdárny, a to byla vynikající škola pro popularizaci, protože v šeru kopule lidé ztrácejí ostych a kladou často velmi bizarní otázky, na které jsem se učil co nejlépe odpovídat.

S odstupem doby vidím, že popularizace vědy obecně a astronomie zvlášť nese plody. Mnoho lidí se na mne v éře internetu obrací a často zmíní, že mě před šedesáti nebo čtyřiceti lety slyšeli na přednášce, a to je nasměrovalo k zájmu o astronomii.

Český klub skeptiků Sisyfos vlastně také šíří osvětu, vymlouvá lidem lehkověrnost a pošetilost.

Moje zkušenosti s popularizací astronomie přispěly také po roce 1990 k tomu, že jsem byl rozhořčený nástupem pavědy i v solidních sdělovacích prostředcích. Nemohu pochopit drzost mnoha lidí, jak sebevědomě hlásají naprosté nesmysly. Vůbec si neuvědomují, že pokud chci něco o přírodě nebo o lidech vědět, musím se podrobit náročnému studiu a naučit se kritickému myšlení, což, jak říkal Masaryk, docela bolí.

Díky svým přátelům – astronomům v zahraničí jsem věděl, že v Evropě existují spolky, které se snaží pavědu kritizovat věcnými argumenty a poukazovat na její faleš a neschopnost cokoliv vyzkoumat. Tak vznikl Český klub skeptiků Sisyfos, který funguje od roku 1994, takže letos oslavíme čtvrtstoletí existence.

Ozve se občas někdo vděčný za to, že byl varován před okultním podvodníkem a že mu Sisyfos takzvaně otevřel oči?

Jiří Grygar

Dnes už mnoho lidí o Sisyfovi ví, protože se na nás obracejí v případech, kdy mají sami podezření z podvodných inzerátů, článků a jiných forem šíření pavědy. Populární jsou naše přednášky v rámci cyklu Věda kontra iracionalita v Praze a Skeptikony v různých městech naší republiky, kde také míváme sérii přednášek pro veřejnost. Nakladatelství Academia se ujalo vydávání našich sborníků Věda kontra iracionalita, zatím jich vyšlo pět.

Velký ohlas má i testování údajných nadpřirozených schopností, takzvaná Paranormální výzva. Vznikla v USA už v roce 1964, tehdy tam jeden ze zakladatelů světového skeptického hnutí James Randi nabídl tisíc dolarů člověku, který by poskytl důkaz o nějakém paranormálním jevu. Později se tato aktivita rozšířila i do jiných zemí a částky deponované na účty skeptických organizací od různých donátorů se vyšplhaly k milionu dolarů. Čeští skeptici se k projektu připojili v roce 2013. Zatím v těchto jednoduchých testech prováděných poctivě dvojitou zaslepenou metodou žádný z uchazečů neuspěl.

Každoročně už přes dvacet let udělujeme Bludné balvany Sisyfa za mimořádné výkony při matení české veřejnosti. Máme i výtečnou vazbu na podobná sdružení v Evropě, protože prakticky od svého založení jsme členy Evropské rady skeptických organizací. Ostatně současnou prezidentkou ECSO je naše členka Claire Klingenberg.

Už jste oslavil osmdesátku, a pořád ještě pracujete. Jak se udržujete ve formě?

Myslím, že zatím pracuji a funguji v plném nasazení. Ročně najezdím asi tisíc pět set kilometrů na kole a už více než třicet let vyšlapu denně dvanáct pater v paneláku, kde bydlím. Výtahem jezdím jen dolů. Občas si zahraju volejbal a při návštěvách v CERNu i fotbal, ale hlavně se snažím pořád hýbat.