Nezáleží na generaci, ale na kvalitě látky

Legenda české kamery Vladimír Smutný s režisérem Janem Svěrákem.

Křišťálový glóbus z letošního karlovarského filmového festivalu za přínos české kinematografie, sedm Českých lvů za nejlepší kameru a hlavně - přes padesát filmových titulů, na nichž se podílel. Tyto a mnohé další ,,položky" má na svém tvůrčím účtu kameraman Vladimír Smutný.

Spolupracoval na zásadních dílech české kinematografie jako Smrt krásných srnců, Zánik samoty Berhof, Kolja, Tobruk, Tmavomodrý svět, na pohodových komediích Tátova volha či Líbáš jako ďábel i na pohádkách, třeba Třech bratrech. Smutného kamera snímala i Nabarvené ptáče Václava Marhoula.

Často spolupracujete s režiséry střední generace, zřejmě si s nimi rozumíte. Jan Svěrák natočil většinu svých filmů s vámi, Václav Marhoul všechny. Jsou o dvacet let mladší, nikdy to mezi vámi nezadrhlo?

Nebyl v tom problém. I v mé generaci se najdou režiséři různých stylů a žánrů, spolupráce s nimi mě na ty mladší svými způsobem připravila. Třeba mezi Jiřím Svobodou a Jaroslavem Soukupem jsou velké rozdíly. Svoboda miluje ruční kameru, miluje expresivní dynamický obraz, má rád témata zabývající se filozofií a intelektuálním ponorem. Kdežto Jaroslav Soukup se pohybuje na konformní vlně americké kinematografie. Na těchto protipólech jsem si mohl vyzkoušet odlišné styly, hloubkový ponor i americkou konvenci. Mé rozpětí bylo poměrně veliké a to mi asi otevřelo dveře u tvůrců mladších generací.

Vladimíra Smutného nazval jeho kolega Jiří Svoboda Cézannem filmového plátna

Režisér Marhoul nedávno hovořil s velkým uznáním o vaší práci v souvislosti s Nabarveným ptáčetem.

Nerad bych o tom mluvil. Pan Marhoul připravoval film hrozně dlouho, je to jeho film, jeho pohled, já se ho jen snažil zprostředkovat.

Máte radost, když se při práci setkáte s někým novým?

Většinou pracuji s uzavřeným okruhem lidí, ale nedávno, při práci na filmu Zlatý podraz, jsem se potkal s Radimem Špačkem, který je dokonce o dvě generace mladší než já, ale náramně jsme si rozuměli. Takže si myslím, že tvůrčí souznění i rozpory nevyplývají z generačních rozdílů, ale z látky, na které pracujeme.

Které z filmů, na kterých jste se dosud podílel, máte nejraději?

Víte, filmy jsou jako moje děti, mám rád všechny, protože v každém jsem chtěl jako kameraman něco dokázat. Mám radost hlavně z toho, že jsem mohl pracovat na odlišných projektech.

To jste si mohl užít zvlášť u filmů Jana Svěráka.

Ano, u Honzy je nádherné jeho obrovské žánrové rozpětí. Od pohádky přes drama až k loutkovému filmu. Proto mě to s ním baví, že každý jeho film je úplně jiný. Nebojí se střídat žánry, není v žádném z nich trvale zakotven. Platí to i pro Marhoula. To jsou tvůrci, kteří své projekty důkladně promýšlejí.

Přitom by mohli točit třeba každé dva roky jeden film...

Honza by mohl točit pořád, i Václav Marhoul by mohl vypustit do světa mnohem víc filmů. Ale oni jdou svéhlavě za svým - můžeme tomu říkat umění. Prostě dělají umění. Poláci tomu říkají sztuka filmowa. Ze Svěrákových filmů mám rád Kolju, Tmavomodrý svět i Kukyho, z Marhoulových Mazaného Filipa i Tobruk. Všechny se od sebe odlišují jako rozevřené nůžky. Jsou tak diametrálně odlišné, že ani nelze je nemít rád. Vyhovuje mi to i proto, že já se taky nerad opakuji. Když se mi podaří pro film něco vymyslet, nechci dělat repliku toho nápadu v dalším. Snažím se na to vždycky jít trochu jinak.

Je o vás známo, že máte rád klasický filmový materiál. Dostanete se k němu ještě?

Nestěžuju si, zrovna Nabarvené ptáče jsem točil na černobílý klasický filmový materiál, asi padesát tisíc metrů toho bylo. Ale člověk nemůže být nostalgický. Přechod na digitál trošku bolel, ale mám výhodu, že já pořád vidím filmový výsledek, protože film mám hluboce zakotvený ve vizuální paměti.

Při příležitosti udělení Křišťálového glóbu jste pro Karlovy Vary vybral projekci Svobodova Zániku samoty Berhof z roku 1983. Proč?

Šlo o mimořádnou látku a byla to neobvyklá, náročná práce. Vladimír Korner napsal krásný dramatický příběh a my s Jiřím Svobodou jsme chtěli zachovat temnou, syrovou atmosféru, což nebylo tehdy v naší kinematografii obvyklé. Přáli jsme si, aby se to trochu vymykalo. Kvůli tomu mám ten film rád. Nechtěl jsem, aby se tehdy promítal v televizi, oni by tam tmavý obraz zesvětlili. Povedlo se mi to.

Ze své počestné filmografie si kameraman Smutný cení zvláště filmu Zánik samoty Berhof

Na které slavné české kameramany jste navazoval nebo se od nich učil?

Učil mě Josef Hanuš, mezi mé vzory patřili někteří Francouzi, třeba Godardův kameraman Raoul Coutard, který točil na ruční kameru. Z českých kameramanů, vzorů, to je spousta jmen, protože naše kameramanská škola byla už před válkou vynikající, skvěle obstála i ve srovnání se světem. V posledních desetiletích se ve světě prosadil jen Miroslav Ondříček. Třeba polští kameramani se v Americe prosadili ve větším počtu, hodně jich točí v Německu. Je zajímavé, že česká kameramanská škola málo expanduje, její pronikání do světa se moc nedaří. Je to škoda.