Máma mele maso, táta je v Africe

Natálie Perkof s matkou Elenou.

Petra a Natálie - dvě ženy, které se narodily českým matkám a ghanským otcům. Otce však poznaly buď až v dospělosti, nebo vůbec. Dokument o hledání afrických kořenů, idealizaci vzdáleného rodiče, opětovaných shledáních i zklamání zazní v premiéře ve čtvrtek 5. září na Dvojce Českého rozhlasu.

Vloni na jaře mě oslovila novinářka Judita Matyášová, abych jí pomohl s mapováním příběhu JZD ve Vlčnově. V roce 1963 totiž navštívila světoznámou obec ghanská ministerská delegace a vzniklo tam JZD Československo-ghanského přátelství. Jak se později ukázalo, spolupráce spočívala zejména ve výměně pár delegací a neměla další strategický význam. Pátrání nás ale přivedlo na jinou ghanskou stopu v lokalitě. Ta však s místním JZD nijak nesouvisí.

Znamení

Čtyřicetiletá Natálie Perkof je výtvarnice a designérka, jež pochází z Havřic nedaleko Vlčnova. Její matka Elena poznala syna chudých ghanských farmářů Davida v říjnu 1978 na kolejích v Brně, kde tehdy studovala medicínu, on si v rámci rozvojové spolupráce dodělával doktorát z analytické chemie na dnešní Masarykové univerzitě. Ten den oba slavili narozeniny, vypadalo to tedy jako znamení. David začal za Elenou a její rodinou do Havřic jezdit a rodiče i sousedé ve vesnici si ho zamilovali.

„On byl u nás na vesnici atrakce. Když tu byl, chodily k nám za ním všechny děti z okolí. Hrál s nimi karty a maloval jim do památníčku," vybavuje si se smíchem v hlase šedesátiletá Elena. Když pak otěhotněla, přesvědčila ji rodina, aby si dítě nechala. David se totiž zanedlouho chystal k odjezdu, Československo opustil v devátém měsíci jejího těhotenství. Podle ní nedostal povolení zůstat, jinak by prý byli nadále spolu. Jak se ale později při setkání s Davidem v ghanském Cape Coast, kde dnes působí jako univerzitní profesor, ukáže, důvodem jeho návratu odepřené povolení nebylo. „Nepřijel jsem proto, abych v Česku zůstal. Přijel jsem studovat. Svůj úkol jsem splnil, a tak jsem se musel vrátit domů,Ž říká odhodlaně. „Musel jsem se prostě vrátit své zemi pomoci." Plán nepřehodnotil ani kvůli přítelkyni a dítěti na cestě.

Krátce po narození Natálie matka Elena vážně onemocněla a bojovala o život. Řešení rodinné situace šlo tedy do pozadí, s Davidem ale byla pár let nadále v kontaktu, než ho sama přerušila po hádce přes dopisy. Ona i její rodina malé Natálii o jejím otci vyprávěli v superlativech. Měla ho tedy značně idealizovaného. Navázat kontakt se jí s otcem podařilo v šestnácti letech. Našla ho díky začínajícímu internetu a otec s dcerou si začali dopisovat. Později ho Natálie pozvala na svou svatbu. A on skutečně přijel, i když, jak Natálie říká, africkým způsobem. Tři dny po obřadu. „On byl pro mě takový Bůh, jak mi ho popsala mamka s babičkou. Nic mi nedocházelo. Došlo mi to až v momentě, když přijel na moji svatbu. Uvědomila jsem si až tehdy, co všechno jsem ztratila, když jsem s ním nemohla být.“ Dodává, že se pak její vztah k otci dost změnil. Oceňuje jeho vlastenectví, zodpovědnost k jeho zemi, na druhou stranu vnímá kriticky jeho postoj k rodině.

Natálie Perkof s matkou Elenou dnes

Ztracený Kofi

V průběhu natáčení o Natáliině rodině si na Facebooku pročítám rasistickou diskusi na adresu Afričanů. Náhle narazím na uživatelku se jménem Petra Asamoa, která se vůči komentářům důrazně vymezuje. Argumentuje tím, že její otec je z Ghany a vystudoval v Praze medicínu. Petra pochází ze Žatce, kde její matka poznala ghanského studenta Kofiho, který do Prahy přiletěl na podzim 1968 a v pátém ročníku byl v žatecké nemocnici na praxi. Ani on v Československu nezůstal a naposledy dceru viděl jako batole. Ona si ho nepamatuje vůbec. „S mámou jsem o něm nikdy nemluvila." Matka s ním totiž z jí neznámého důvodu přerušila kontakt, a tak se dozvídala jen kusé informace od své babičky, která o africkém otci mluvila v superlativech. S matkou měla podle svých slov odjakživa špatné vztahy, proto si v hlavě pěstovala představu o ideálním milujícím otci, který s ní nemohl být, protože mu to matka neumožnila. Doufala, že si pro ni jednoho dne přijede a ona s ním bude žít v Africe. V době dospívání se proto obrátila na Mezinárodní červený křiž, který pro ni otce vyhledal, a začali si dopisovat. Z nadšení si dokonce změnila rodné příjmení na to jeho. Pak najednou dopisy přestaly chodit.

A Petra netušila, co se s ním stalo. Začal jsem proto přímo v Ghaně vloni na podzim Petřina otce hledat. K mému překvapení mi to zabralo jen pár hodin. A mohl jsem tak začít rozplétat pro Petru neznámý příběh vztahu jejích rodičů. Ten se totiž podle samotného Kofiho pokazil v momentu, kdy matka otěhotněla a on navrhl interrupci. Věděl totiž, že se musí vrátit do Ghany. To žena odmítla a dítě donosila. Narušený vztah už se napravit nepodařilo a Kofi navíc musel brzy odjet zpět do vlasti. Bez Petry. Tu informace, které setkání s jejím otcem v Ghaně přineslo, velmi překvapily a její obraz otce začal mít trhliny. Neodpovídaly tomu, co sama od příbuzných slyšela a co si vysnila. A byly i takové, které ji zdrtily. Kofi se totiž svěřil, že umírá na rakovinu prostaty. A protože vyčerpal všechny možnosti terapií, ptal se: „Co tedy zbývá?" Po odmlce česky dodal: „Smrt."