Člověk by měl být autorem svého života, říká principál Divadla Ungelt Milan Hein
Před pětadvaceti lety bylo Milošem Kopeckým slavnostně otevřeno Divadlo Ungelt, jehož zakladatel, ředitel a majitel Milan Hein si vytknul za cíl, aby těžiště této scény primárně stálo na kvalitním repertoáru a prvotřídních hereckých výkonech. Brzy pochopil, že k tomu potřebuje především důslednou principálskou ctižádost, tudíž se ve svém divadle jako herec objevil za celé čtvrtstoletí pouze čtyřikrát. Podařilo se mu však vybudovat divadlo, které je ojedinělou pražskou scénou.
V roce 1969 jste jako student žurnalistiky zhlédl v Komorním divadle drama Tennessee ho Williamse Království boží na zemi, a díky tomuto zážitku jste zběhl ze studií k profesionálnímu divadlu. Čím vás ta hra tak uchvátila?
Kvalitou textu, protože Tennesseeho Williamse považuji za bezkonkurenčního autora, a fascinujícími hereckými výkony, které tenkrát předvedli Irena Kačírková, Petr Kostka a František Němec. Mou cestu k divadlu ovšem nasměrovalo celé Komorní divadlo pod vedením Oty Ornesta. Tato scéna byla i v nelehkých časech totality divadlem skutečných hereckých osobností, mezi něž patřili například Jaroslava Adamová, Alena Vránová, Irena Kačírková, Stella Zázvorková, Václav Voska, Felix le Breux nebo Josef Bek.
Po řadě let strávených v oblastních divadlech jste v polovině osmdesátých let zakotvil v Praze, kde jste se záhy seznámil s Milošem Kopeckým. Bylo to osudové setkání. Jak k němu došlo?
Potkali jsme se jako herci při natáčení dvou rozhlasových inscenací, kdy jsme si během pauz hodně povídali. Počátkem devadesátých let začala Československá televize vysílat magazín Nedělní ráno a jedním z průvodců byla i moje sestra Marta Skarlandtová, přičemž do jejích pořadů jsem točil takzvané dotáčky. V rámci nich jsem byl na návštěvě i u Miloše Kopeckého, a tak se zrodila naše první profesionální rozprava před kamerou. Když pak v roce 1993 dostal pan Kopecký nabídku od České televize, aby natočil svoji životní zpověď, pravil: „Souhlasím, ale nepovedu žádný monolog. Potřebuji partnera, protože jsem z divadla zvyklý na dialog. Mým partnerem bude Milan Hein.“
Co vás pak přivedlo k založení Ungeltu?
V listopadu 1989 jsem byl reportérem Občanského fóra v Československé televizi a tehdy jsem si řekl, že padne-li totalita, musím svůj život zásadně změnit. A zrodil se nápad založit si vlastní divadlo. Při přípravách na natáčení televizního triptychu s Milošem Kopeckým Co za to stálo… jsem se panu Kopeckému se svým záměrem svěřil a on mi ihned poskytl několik cenných rad. Nejdůležitější pro mě ovšem bylo, že mi věřil a povzbuzoval mě.
S jakými ambicemi jste k tomu přistupoval?
Jednoznačně jsem chtěl navázat na poetiku Komorního divadla a vybudovat divadlo výjimečných hereckých osobností. Miloš Kopecký mi poradil, abych vybraným hercům dokázal nabídnout opravdu exkluzivní příležitosti a nechal je mluvit i do obsazení jejich hereckých partnerů, ba i režiséra. Pan Kopecký si už v Ungeltu bohužel nezahrál, protože čtyři měsíce po otevření divadla zemřel. Mým druhým guru při budování divadla se stal Ota Ornest.
První představení, které se v nově otevřeném Divadle Ungelt hrálo, bylo drama Marshy Normanové Dobrou noc, mami. V režii Ladislava Smočka se v něm představily Květa Fialová a Jana Brejchová. Proč se tyto vynikající herečky v následujících letech nestaly pilíři Ungeltu?
Když jsme divadlo otevírali, neměli jsme ještě vlastní repertoár, tudíž jsme některé inscenace přebírali od divadelních agentur, což se týkalo i zmíněné hry, kterou Květa Fialová s Janou Brejchovou předtím úspěšně hrály v Divadle Komedie. Pak jsme ale nastudovali Bouřlivé jaro s Alenou Vránovou, která získala za tuto inscenaci Thálii, a tehdy jsem se rozhodl, že zralou dámskou hereckou generaci bude v Ungeltu reprezentovat ona.
Na konci října 1995 v Ungeltu vůbec poprvé vystoupila před živým publikem se svojí talk show Halina Pawlowská. Kde jste rozpoznal její komediální schopnosti?
Z toho, jak píše, mi bylo jasné, že má originální smysl pro humor. Věděl jsem, že je pohotová, má příjemnou barvu hlasu, perfektní dikci a oplývá velkým osobním kouzlem. Řekl jsem si, to je člověk, který patří na jeviště. Halina se mojí nabídky zděsila a odvětila, že je spisovatelka a patří za psací stůl. Podařilo se mně ji ale přemluvit. V den premiéry se strachy zamkla na záchodě a musel jsem na ni bouchat, že už je po třetím zvonění a musí před diváky. Nakonec se osmělila, v onen večer na jevišti v Ungeltu debutovala a dnes se svojí one-woman-show vyprodává velké sály. Letos, v rámci čtvrtstoletí našeho divadla, jsem ji oslovil, aby se do Ungeltu vrátila.
Zásadní okamžik v dějinách Ungeltu nastal 19. listopadu 1997, kdy měla premiéru zmíněná tragikomedie Bouřlivé jaro od Arnolda Weskera, v níž pod režijním vedením Ladislava Smočka vystoupila Alena Vránová. Znali jste se už předtím?
Velmi zběžně, ale vždy jsem ji nesmírně obdivoval. Byla díky své všestranné vybavenosti mojí nejoblíbenější herečkou v Městských divadlech pražských. Hrála stejně znamenitě vypjaté drama, salonní konverzačku i třeskutou komedii.
Alena Vránová se stala první dámou Ungeltu, která po dalších devatenáct let profilovala herecký styl této scény. V čem spočívá její přínos českému herectví?
Alenka má vkus. I když hraje komedii a divák se baví, nikdy nepřidává, aby se bavil ještě víc. Zná míru a nepodbízí se. Má rovnocennou lidskou a hereckou inteligenci, neomylně rozpozná, koho hraje a v čem hraje, dokonale vstoupí do postavy a myslí v ní. Oplývá obrovskou hereckou technikou, vystihne rysy ztvárněné postavy, pohrává si s ní a vnímavý divák si z jejího výkonu přečte, co si Alena Vránová o té hře také myslí. Tímto darem trojjedinosti disponoval v mužské kategorii Miloš Kopecký a Alenka má stejně jako on dar sebeironie a sarkasmu. A velké osobní charisma.
V květnu jste spolu natočili videozáznam brilantní konverzační hry Jeroma Kiltyho Drahý lhář. Jak to probíhalo?
V době koronavirové karantény bylo potřeba neztratit kontakt s publikem. Odvysílali jsme patnáct přímých přenosů z prázdného divadla, vidělo je přes sedmdesát tisíc diváků a tento seriál jsme završili návštěvou v bytě Aleny Vránové. Vyzvala mě, abych se stal jejím hereckým partnerem v její oblíbené hře Drahý lhář, takže jsem představoval G. B. Shawa a Alenka se po dva večery převtělila do slavné herečky Patrick Campbellové. Naše dialogy byly upraveny tak, aby hlavní part měla madam Campbellová, kterou Alenka zahrála bravurně. Moc nás to bavilo.
Bylo by škoda na tuto adaptaci nenavázat něčím dalším.
Stane se. Při příležitosti říjnových oslav čtvrtstoletí divadla Alenku znovu navštívíme a divákům nabídneme na internetu novou hru.
Nelze nezmínit režisérského barda Ladislava Smočka, který v Ungeltu nastudoval jedenáct inscenací a v té prozatím poslední s názvem Housle jste si pod jeho vedením poprvé také zahrál. V čem vám imponuje jeho tvůrčí přístup?
Většina režisérů vymyslí aranžmá a posouvá herce dle svých představ. Ladislav Smoček takto nerežíruje. Divadlo je pro něj především příběhem postav, které mezi sebou řeší své vztahy. Láďa vychází ze smyslu hry, hluboce ctí autora, protože je sám autorem, a vede herce k nejhlubšímu pochopení rolí. Převážnou část zkušebního období proto tráví u stolu, rozebírá s herci do detailu motivy jejich jednání, a teprve ve finále, když už všichni myslí a jednají jako postavy hry, se přesune na jeviště, aby dal všemu inscenační tvář. Co se týče hry Dana McCormicka Housle, těžko byste hledali trojlístek různorodějších lidí, než jsou Jiří Langmajer, Pavel Liška a Milan Hein. Každý z nás je úplně z jiného těsta; já jsem principál, který hraje jen svátečně, Pavel je bytostný improvizátor a Jirka je klasický herec, zvyklý na pevné režijní vedení. Díky Láďovi Smočkovi je nám spolu dobře.
Podle jakého klíče si vybíráte herce?
Na základě jejich profesních kvalit, ale i osobních sympatií. Už na samém počátku existence Ungeltu jsem si řekl, že v něm chci každého potkávat rád, ať už jde o pokladní, osvětlovače, Hanu Maciuchovou či Františka Němce. Chci, aby v mém divadle panovala rodinná atmosféra, a proto si zde s výjimkou Soni Červené s každým tykám.
Kteří herci patřili k pilířům Divadla Ungelt?
Alenka Vránová mě kdysi navigovala k tomu, abych si vytvořil okruh stálých hereckých osobností, které budou Ungeltu věrné. A skutečně se vyskytlo několik herců, kteří po dobu svého působení v Ungeltu na jiné jeviště nevstoupili. Kromě Alenky to byli třeba Jana Štěpánková, Marta Kubišová, Vilma Cibulková, Zlata Adamovská, Chantal Poullain, Oldřich Kaiser, Miroslav Etzler a z těch nynějších Richard Krajčo a David Švehlík. Většina současných herců ovšem nejraději rotuje a chlubí se tím, v kolika divadlech hraje. Na jejich věrnosti Ungeltu už nelpím. Moc mě ale potěšilo, že se po letech na divadelní jeviště právě u nás vrátí Jiří Dvořák.
Čtěte také
V divadlech se stálým souborem neexistuje, aby herec mohl rozhodovat o tom, co bude hrát a kdo ho bude režírovat. V Ungeltu však svým hercům tuto výsostnou možnost volby dopřáváte. Proč?
Chci svým hercům dopřát to, čeho se jim v jiných divadlech nedostává. Věřím, že skutečné osobnosti vědí, co chtějí hrát, s kým chtějí hrát a také kdo by je měl režírovat, a že takového privilegia nikdy nezneužijí ke kšeftaření a kamarádíčkovství.
Na stejném principu fungují všechny světové hvězdy od Alaina Delona až po Meryl Streepovou.
Ano, každá ze světových hereckých hvězd je na rozdíl od běžného českého herce strůjcem svého hereckého údělu. Tím, jaké role a v čem bere, de facto určuje svoji další cestu. To považuji za nejúžasnější věc na světě. Člověk by měl být autorem svého života, a je-li herec, pak také strůjcem svého hereckého osudu.
Celý rozhovor s Milanem Heinem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
Související
-
-
Milan Hein: Divadlo Ungelt? Mám radost, že se to povedlo
Hostem Tandemu Jana Rosáka byl Milan Hein, herec, publicista, moderátor a provozovatel, ředitel i majitel divadla Ungelt. Slavná pražská scéna oslavila v letošním r...
