Režisér Slávek Horák: Havel je téma pro každý den

Pojmy „pravda a láska“ dnes někomu připadají naivní, jsou i vysmívané.

Samozřejmě, když se pojmenují takhle napřímo, mnohým přijdou naivní. Ale já si myslím, že pravda a láska jsou základní hodnoty, na kterých je, nebo by měla být, postavena jakákoliv společnost. Táhnou se celou lidskou historií. Týkají se politických názorů a činů, náboženství i lidského konání. Vedou nás k porozumění, soucitu, ke starosti o druhé, k základní pravdomluvnosti. Když je jako fráze začnou lidé zneužívat, je to špatně. A právě proto je dobré si pořád připomínat jejich pravý význam.

Proč někteří ve vaší, řekněme „posthavlovské“ generaci tyto nesporné hodnoty opouštějí?

Já mám pocit, že zrovna moje generace – mně je teď pětačtyřicet – těmi hodnotami žije. Aspoň lidé kolem mě. Nesdílím je pouze já, jsou určitě vlastní spoustě lidí. Ale podle mě to není generační věc, v každé generaci jsou přece bezskrupulózní lidé, kteří chtějí zneužívat důvěru a dobrou vůli ostatních ke svému prospěchu. Protože je to výhodnější než být čestný a žít podle základních hodnot.

Viktor Dvořák jako Václav Havel. „Snažili jsme se vyjádřit jeho vidění světa skrze divadelní stylizace“…|foto:Bontonfilm

Zvažoval jste zařazení intimních, velmi soukromých momentů ze života Václava Havla? Nebál jste se, že ho tím znevážíte?

To není intimní, to jsou osobní záležitosti. Je tam samozřejmě Havlův soukromý život, a pro nás bylo naprosto zásadní, aby tam byl. Na tom je film postaven. Protože to, jak se člověk chová v soukromí, se odráží i v jeho veřejném životě a naopak. Obě polohy jsou propojeny, vzájemně se ovlivňují. A já doufám, že je to z filmu poznat. Snažili jsme se ukázat, že pokud Havel nenapraví své chyby v osobním životě, nevyvaruje se jich ani v působení na veřejnosti. Tyto věci se nedají oddělit. Vylíčení osobního života nám taky pomohlo, aby si divák mohl tím příběhem projít, aby jej přijal. Myslím totiž, že málokdo si dokáže představit pobyt ve vězení a boj proti komunistům, pochopit, jak a proč to Havel dělal, ale snad každý se může ztotožnit s nějakou manželskou krizí a se vztahovými problémy, které měl jako každý z nás. Čím s Olgou prošli, kdekdo zná z vlastní zkušenosti.

Na několika místech ve vypjatých dramatických situacích najednou film přechází z reality na divadelní jeviště. Co jste těmi přechody sledovali?

Havel byl dramatik a my tam divadla moc nemáme, protože naskakujeme do příběhu v době, kdy už začal být jako autor zakázaný. Přišlo nám to škoda, chtěli jsme tam divadlo dostat. A z vlastní zkušenosti si dovolím říct, že já jako filmař taky občas vidím svět jako filmové scény, nějaká životní situace mi připadá jako skvělá sekvence, vidím ji jako film. Představoval jsem si, že to Havel měl taky tak. Snažili jsme se vyjádřit jeho vidění světa skrze divadelní stylizace.

Ve filmu vystupuje řada skutečných postav, vy je však s výjimkou „Lanďáka“ nejmenujete. Úmyslně?

Obecně nemám rád, když se postavy oslovují jmény, jde mi o to, aby fungovaly jako dramatické, nikoliv historické. A ano, nejmenujeme je tu schválně, protože jsme museli upravovat jejich charaktery, profily a dialogy. A nechtěli jsme, aby se film prvoplánově vydával za zprávu o lidech, kteří tehdy žili a mnozí ještě žijí, přišlo by nám to nefér. Snažili jsme se být k osobnostem, na jejichž životech jsme ty postavy postavili, korektní. Taky samozřejmě nevíme, jak by se jim líbilo, kdybychom se hrabali v jejich soukromí. Proto nejsou označeny jmény svých historických předobrazů. Hraný film je kombinace reality a fikce, jinak to ani není možné.

„Havel byl dramatik a my tam divadla moc nemáme, protože naskakujeme do příběhu v době, kdy už začal být jako autor zakázaný,“ říká režisér filmu Havel Slávek Horák|foto:Bontonfilm

Proč jste se rozhodli obsadit do role Olgy Havlové Aňu Geislerovou?

Byla to jednoznačná volba, snadný casting. Aňa je nejlepší herečka své generace a jediná, která je Olze podobná. Byl jsem přesvědčen, že roli zahraje skvěle.

Film byl jistě náročný technicky i finančně, museli jste nejen vybírat, ale i dotvářet interiéry či exteriéry, davové scény…

I když je to komorní příběh, bylo nutno v rámci dobovky všechno zrekonstruovat, mnohé udělat znovu. Podepsalo se to i na rozpočtu, film stál přes šedesát milionů. Scéna na Václavském náměstí byla kombinací spousty elementů. Měli jsme štěstí, že v době natáčení bylo zrovna výročí třiceti let od revoluce, konala se velká demonstrace na Letné, kde jsme mohli natočit velké davy, podobně na Festivalu svobody na Václavském náměstí. Tyhle záběry společně se spoustou počítačových triků pak vytvořily velký záběr demonstrace na Václaváku.

Čtěte také

Jedním z cílů filmu Havel bylo znovu rozvířit debatu o odkazu Václava Havla. A to se povedlo, říká režisér Slávek Horák

Film Havel má nadčasové téma: jak se v mezní situaci či pod tlakem zachovat správně, proto je stále aktuální. Lze jej takto vyložit?

V podstatě ano, nejde však jen o mezní situace, ale hlavně o každodenní všední boj. Jestli se podřídíme a budeme bezvýhradně sloužit nadřízeným v práci nebo politickým pohlavárům, nebo jestli si zachováme vlastní svobodu a vymezíme se i za cenu, že to většinou přinese nějaké nevýhody. Nekonformita je nepraktická. Myslím, že je to téma pro každý den. Přijde mi správné je otevřít a připomínat, protože v denním životě sklouzáváme k určité pohodlnosti. Vzepřít se – to vyžaduje energii a námahu.