Od Kubovy Hutě po Venušiny misky. Tipy na výlety po vlastech českých (i moravských a slezských)
Události letošního roku přiměly většinu z nás trávit dovolenou především v naší domovině. Nabízíme proto několik osobních tipů autorů a spolupracovníků Týdeníku Rozhlas na místa méně známá, ale často o to víc oblíbená a opřededená mnohým tajemstvím.
Kraj pod Zvičinou a Povltaví
„Už jedenáctá odbila / a lampa ještě svítila / na stěně nízké světničky...“ A Hurvínek, který se nechytal, doplnil po krátkém váhání čtyřverší tvůrčím způsobem tak, že za obrazem lezly štěničky. Dotyčná dívka jistě nebyla úplně chudá, když svítila ještě tak pozdě v noci. Pak se spolu se svým milým vydala na cestu, jejímž cílem bylo místo, kam se můžete podívat také. Jsou to Byšičky.
Vaše pouť začne v Lázních Bělohradu, rodišti Karla Václava Raise. A když si prohlédnete na náměstí jeho muzeum, musíte se rozhodnout, zda se vydáte jihovýchodním směrem přes park Bažantnice s léčivou rašelinou a dojdete po půlhodině ke kostelu svatého Petra a Pavla. Pokud budete na hřbitově hledat roztrhané svatební košile, už tam nejsou, ani márnice, v níž mrtvý měl padouchovi otevřít závoru... Ale výhled stojí za to.
Můžete ale také jít směrem severním po „třetí straně“, cestou lemovanou roubenkami proti proudu Javorky až do Horní Nové Vsi, odkud pantáta Bezoušek odstartoval na svou cestu do Prahy. Odtud pak líbeznou podkrkonošskou přírodou přes Dolní Javoří do Bělé a dál k hradu Pecka, odkud naposledy odjel Kašpar Kaplíř ze Sulevic a Bezdružic směrem na Staroměstské náměstí v Praze, což nebylo dobré, protože vítr mu vzal klobouk.
Opačným směrem z Prahy přes Slapy do Čími (ta přístupová cesta je ve většině průvodců utajena) nebo Chotilska je moje druhá nabídka vedoucí k Drtinově rozhledně na vrchu Besedná (496 metrů). Ta byla postavena na počest profesora Františka Drtiny, který pocházel z nedalekého Hněvšína. Na původní stavbě z roku 1926 se významně podílel Františkův bratranec, můj dědeček Oldřich Dvořák. Po Vítězném únoru rozhledna chátrala, až musela padnout a znovu vstala z popela před pěti roky. Je odtud úžasný výhled po středních Čechách až k Šumavě.
Radkin Honzák, psychiatr a publicista
S Bezručem na poštu i do hospody
Pro Vladimíra Vaška znamenal pobyt v moravském Místku (dnes dvojměstí Frýdek-Místek) v letech 1891 až 1893 jen epizodu v kariéře poštovního úředníka. Básník Petr Bezruč tady ale našel literární inspiraci, z níž se zrodila jeho celoživotní sláva. Jak známo, šlo o jednu a tutéž osobu. Vašek bylo civilní jméno, Bezruč pseudonym.
Nedostudovaný filozof z Brna na zdejší poštu nastoupil v říjnu 1891, budova se dodnes dochovala (U Staré pošty č. 53) a právě u ní je nejlepší začít putování po Bezručových stopách. Alespoň pro mě je to vzrušující procházka, vždyť jsem s Janem Balabánem napsal drama Bezruč?!, které mělo v roce 2009 premiéru v ostravském Divadle Petra Bezruče. Dnes je z pošty pražírna s kavárnou, někdejší úřadovnu ale podpírají původní litinové sloupy, takže není těžké si představit dřevěné přepážky a za nimi mladého muže. Citlivého básníka, který o nedělích putuje zdejším krajem a je šokován drsnými osudy chudých beskydských horalů i ostravských hutníků a horníků, aby z toho všeho o několik let později stvořil slavné Slezské písně.
Pseudonym Bezruč odkazuje na místeckou krasavici Dodu Bezručovou, do níž se pošťák vášnivě zamiloval v létě 1893. Ještě ne patnáctiletá Doda tehdy na poštu přinesla balík pro příbuzné a službu konající úředník jí hned nabídl schůzku. „Uhranut krásnou dívkou ustrojenou podle poslední módy,“ vzpomínal později básník.
Bezruč v Místku mnohokrát prochodil uličky kolem malebného rynku s podloubím, já se ale k básníkovi pokaždé dostanu nejblíže v hostince U Antoníčka na Antonínově náměstí. Na sklonku 19. století to byl Malý ryneček, krčma nesla název Národní hostinec a v jedné vzpomínce Bezruč přiznal, že v podniku prožil vícero „bouřlivých večerů“ a často „vydržel do rána“. A dost možná, že právě tady vyslechl příběh o sirotě Maryčce z Beskyd, jejíž otec, horník Magdón, „s rozbitou lebkou do příkopy pad“.
Ivan Motýl, publicista
Vlakem na Kubovu Huť
Sedm kilometrů od Vimperku, dvaatřicet od Strakonic. Nejvýš položená železniční stanice v Česku. Vlak sem jede přes samé zatáčky a kopečky a poctivě: rychlost nepřesáhne čtyřicet kilometrů v hodině. Ideální průprava ke změně rytmu z městského na mimoměstský. Samotná vesnice pak jde s kopce (a v protisměru do kopce) a má necelou stovku obyvatel. Ve směru na Boubín narazíte na zbytky opevnění jako připomínku toho, co jsme ztratili. Z boubínské rozhledny se pak dá dobře rozhlédnout po tom, co ještě zbylo. Dál se dá jít směrem na Třístoličník, Lenorské rechle, rozhlednu Libín, Soumarské rašeliniště, Stožeckou kapli.
Kubova Huť je vysoko, takže tu není horko. Je to v horách, takže tu prší víc než kde jinde. Chalupy tu mívají občas dřevěný balkon, kam se dá v čase nečasu sednout a buď koukat do zeleně před sebou a poslouchat hudbu sfér, nebo číst. Loni jsem vzal s sebou na čtení Poletování jednoho ptáčka, memoár Josefa Kroutvora, který je na Šumavě jako doma. Osvědčil se. Letos jsem přibalil hned tři jeho novinky: Lesní eseje (je jasné proč), Řádkování (na obálce je zryté pole, a to je k vidění minimálně cestou vlakem na místo) a Pražský kavárník (aby se mi tolik nestýskalo po domicilu).
Ten Kroutvor se čte ideálně po večeři v restauraci Kristian s láhví smaragdového ryzlinku z rakouského Kollmützu po ruce. I tohle tady mají. A ještě mnohem víc…
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik
Kraj Keltů i Emila Filly
Coby mladičký samotářský trempíř jsem si nechával tuto krajinu jaksi „na důchod“. Přitahovala mne, leč ne zcela vyhovovala romantické potřebě prozkoumávat máchovské poutě v krajinách geomorfologicky členitějších, ba bizarních, jejichž přitažlivost směřovala nejprve pod a poté nad krajinnou horizontálu. Tedy nejprve svět kokořínských dolů a pískovcových skalních měst, poté jinak svébytný reliéf sopečných vrcholů Českého středohoří. Obojí samozřejmě prozkoumáno per pedes, se spacákem a karimatkou v kletru, později zatíženém i geologickým kladívkem. Na vlastní oči spatřené západy i východy slunce, na vlastní kůži procítěné lijáky a bouře...
Ale časem jsem – to už zestárlý a ne tolik turisticky výkonný – pokukoval dolů, na onu širou zemi jihozápadu, hodlaje tímto směrem rozšířit svůj akční rádius. Tedy tam, kde se rozprostírá Slánsko, kraj Keltů, jaksi horizontálně zprůměrovaný, jen opuková rovina s půdou červenicí, z níž je k nebi tak blízko a kde je blízko i do země, která zde o sobě dává vědět podivnými zjeveními menhirů a kamenných řad. Jako bych se dobrovolně odloučil od svých předchozích krajinných lásek, abych je nyní mohl kulticky vzývat na severním obzoru – od hradby Středohoří až k neméně bizarnímu dvojčeti Bezdězu.
Tož se poslední desetiletí od jara do podzimu plazívám vyprahlou krajinou, abych vyzkoušel, nakolik je vidět od jednoho menhiru ke druhému, neboť tyto zkamenělé otazníky mají právě jenom zde svůj domov (ano, i v jejich vesmírném stínu jsem strávil nejednu noc). Zároveň tak hledám místa, odkud se s tématem této krajiny vyrovnávali vynikající výtvarníci, grafik Ladislav Čepelák a malíř Jiří Corvin, jež jsem svého času navštěvoval v jejich venkovských ateliérech. A kolikrát jsem se táhl s „plnou polní“ na místa, odkud maloval Emil Filla své panoramatické, kompozičně komplikované pohledy na Středohoří, ani nespočítám…
Jaroslav Vanča, básník, scenárista a výtvarný a literární kritik
Dvořákova Vysoká
Mám to místo ráda, je krásné a je tu příjemně. A pobýval tu Antonín Dvořák. Chodíval malebnou středočeskou krajinou na dlouhé procházky, rád se stavoval a hrál na varhany v bohutínském kostele nebo v Třebsku. Tamnímu kostelu zasvěcenému Nanebevzetí Panny Marie věnoval dokonce nové varhany; koupil je za honoráře ze své první cesty do Ameriky. Ve Vysoké u Příbramě bydlel nejprve u svého švagra Václava Kounice v novorenesančním zámečku, pak od něj koupil pozemek, na němž vybudoval letní sídlo pro sebe a svou rodinu. V útulném venkovském stavení a přilehlé oboře s půvabnými jezírky vzniklo mnoho skladeb, například opery Jakobín, Čert a Káča nebo Rusalka, oratorium Svatá Ludmila, druhá řada Slovanských tanců, Karneval, Humoreska… Antonín Dvořák strávil ve Vysoké a okolí mnoho plodných dní posledního dvacetiletí svého života. „Cítím se zde velice šťastný,“ psal přátelům.
V šedesátých letech minulého století vzniklo v zámečku Dvořákovo muzeum, věnované zejména jeho zdejším pobytům a tvorbě. Od té doby se několikrát upravilo a obohatilo. Myslím, že je z Dvořákových památníků a muzeí nejpůvabnější. Pro krásnou polohu uprostřed rozsáhlého parku, kde se můžeme dlouho procházet po cestách, kudy skladatel chodil, a zasnít se třeba u Rusalčina jezírka. Pro pečlivě sestavenou muzejní expozici i celkový vzhled místností a exteriéru budovy. Taky kvůli četným kulturním akcím, které se v areálu konají. Památník přesvědčivě dokládá, že příbramští si „svého“ Dvořáka velice váží. Odevšad včetně výkladu mladé průvodkyně je cítit sympatické regionální vlastenectví a láskyplný vztah ke světoznámému českému – a trochu i vysockému – muzikantovi. Spolu s ním se tu může cítit „velice šťastný“ každý návštěvník.
Agáta Pilátová, publicistka
Zakleté Venušiny misky
Jak ráda bych vám načrtla ten útěšný pohled, který se naskytne ze dvou skalních plošin zvaných Venušiny misky, z nichž lze jistě plně obhlédnout krajinu Rychlebských hor i s jejími dominantami kostelů či rozhleden. Leč – popsat ten zážitek nemohu, zůstala jsem o něj ochuzena, přestože jsem se ke kýženému cíli postupně blížila a zase se od něj vzdalovala.
Turistický průvodce radí vydat se na cestu z Vidnavy. Skoro celodenní štreka lesem – nač ztrácet čas, když je možné jít otevřenou krajinou. A tak kuchař v hospodě poradil, že nejlépe je vyjít od nádraží v Kobylé. Pro něj ano, byl místní. Od kobylské stanice vedly cesty dvě. Naštěstí zrovna přijel vlak, i tážu se vystupujícího cestujícího, kterou zvolit. Mávnul rukou: „Vedou tam obě. Ale já tam chodím rovně přes louku.“ Byl taky místní.
Zalíbila se mi cesta, na jejímž počátku visela na keři tabulka s nadrásaným „Směr Venušiny misky“. Bohužel byl to poslední ukazatel. Nějak mi to nevadilo. S Jeseníky za zády a mírnějším, ale o to líbeznějším panoramatem Rychlebských hor před sebou, sotva vzedmutými kopečky s remízky, které dávaly tušit křemenáče (nerostly), potulujícími se srnkami a pastvinami s dobrosrdečně vyhlížejícími kravkami světlé srsti, mladého věku a zvědavých očí jsem si to vykračovala vstříc skalám. Cosi mi napovídalo, že oblouk, který cesta dělá, se odklání nežádoucím směrem, ale nedbala jsem. Toho dne nepršelo a krásnou přírodu kolem bylo třeba náležitě prožít. Teprve když se přede mnou otevřela ves Černá Voda, pochopila jsem, že se prošlapané stezky musím vzdát, a chci-li stanout na skalnatém výhledu, musím zvolit variantu domorodce z nádraží: jít rovně přes louky.
Nenechte se mýlit. To nebyly louky, to byly pastviny s naštěstí mírumilovnými kravami a ohradníky, za nimiž nečekala žádná pěšina, ale další pastvina promočená předcházejícími vytrvalými dešti… Nebyly čas ani chuť na obcházení suchou nohou. Když rovně, tak rovně. Nespasená mokrá tráva mi sahala skoro k bokům, voda deset čísel nad kotníky. Cožpak se s tak čvachtajícími botami dá lézt na skály?
Ten den jsem cíl vzdala a po zvuku houkajícího vlaku zamířila aspoň na to výchozí nádraží. U večeře v penzionu se pak naši sousedé bezelstně svěřili: „Už jsme tady poosmé, ale na Venušiny misky jsme se nikdy netrefili.“
O jejich existenci však nepochybujte. Viděla jsem je vyčuhovat z lesa.
Alena Sojková