Cesta za Třešňákem přes Negrelliho viadukt

A letos byla dokončena jeho velice náročná rekonstrukce včetně starého hrázděného hradla, které před rekonstrukcí vyhořelo.

Zpět k Třešňákovi, i když o viaduktu by se psalo mnohem snadněji. Málokdy se v jednom člověku sejde tolik talentů: písničkář, vlastně hudebník a básník, spisovatel, výtvarník, malíř… Některé verše si podnes vybavuji: Táhneme do boje s teploměrem v podpaží... Nebo: Vyzval tě na souboj slepeckou holí… Začátkem osmdesátých let minulého století „vyšel“ v samizdatu Třešňákův Minimax, velmi mě zaujal. Rozhodl jsem se, že Třešňáka navštívím, a to co nejdříve a co nejkratší cestou. Což je od nás z Holešovic právě po Negrelliho viaduktu, po němž ale pěší nesmějí, pouze vlaky. Dlouho jsem se odhodlával, protože trať přísně střežili s pistolí za pasem tzv. osožáci (ostraha socialistických železnic). Jedné neděle v roce 1983 jsem tedy vyrazil s připravenou omluvou, že přece jdu navštíviti Třešňáka. Hnán lokomotivou běžel jsem po mostě co nejrychleji, takže osožáci mě nedostihli, jenže Třešnák tou dobou už byl v emigraci. A tak se osobně známe jen velice málo, ale mám ho za karlínského staršího bratra, o čemž on neví. Letos mu bylo sedmdesát let.

Třešňák sluje výrazným talentem býti jakýmsi Antigottem – zejména svým životem|foto:Tomáš Vodňanský,Český rozhlas

Někdy v roce 1995 po přečtení jeho románu Klíč je pod rohožkou mi došlo, že Třešňák je také spisovatel, a velice dobrý. Z jeho hudebního sdělování mám nejraději pozdnější období s Temporary Quintetem a hudebníkem, saxofonistou Janem Štolbou, též básníkem.

Třešňák sluje výrazným talentem býti jakýmsi Antigottem – zejména svým životem. Zatímco Mistr bravurně zpíval ve velmi vysokých výšinách i dosti plytká, ale až nepochopitelně líbivá sdělení, Třešňák koná vždy opak: jeho zpěv je způsob osobitě naléhavého sdělování, pravdivě prožívaného, často jen na několika spodních tónech. Třešňákovy písničky se zpívají tak u jednoho táboráku ze sta, nikdy žádná rosa na kolejích! Jeho životní inspirací je lidové prostředí, v němž „hrdinové“ jsou na hony vzdáleni jakékoli úspěšnosti. Dokonce jako by neúspěch byl jejich životním posláním, prostě krása.  

Snad tím, že Třešňák jde na všechno odspodu, pravdivě a zdrženlivě, jeho tvorba nezlidověla a on se nestal legendou. Lid, je-li něco pravdivého o něm, nemá to moc rád. Ani tomu asi nerozumí, a proto miluje Gotta a okázalost.

Snad tím, že Třešňák jde na všechno odspodu, pravdivě a zdrženlivě, jeho tvorba nezlidověla a on se nestal legendou.

Nebudu pojednávat o Třešňákovi jako o malíři a fotografovi, mně je ta jeho osobitá, ale důvěryhodná reflexe světa velice blízká.

Druhého dne po posledním, apokalyptickém závěru Melouchu jsem ve Víkendové příloze Jiřího Kamena vyslechl rozhlasový esej z roku 1947 od Jana Blahoslava Kozáka (nezaměňovat za komunistického spisovatele Jana Kozáka) o Ludwigu van Beethovenovi. Kozák byl profesorem dějin, protestantským teologem, evangelickým duchovním a také politikem, nikoli muzikologem. Hledal vztah mezi dílem a osobností skladatele – proč takové dílo. Mimochodem Beethoven hluchnul už od svých osmadvaceti let. O svém postižení se s Bohem hádal jako Job. Od roku 1816 byl hluchý jako pařez, a dospěl ke smíření. Devátá symfonie sluje lidskostí a je poselstvím od člověka k člověku, míní Kozák. Jeho poslední smyčcové kvartety (z let 1825–1826) obsahují „kosmická tajemství a nejzbožnější melodie všech dob“.

V každé nouzi člověk musí hledat nadějeplné cesty a nebát se, že se zhatí. Taková je síla umění.