Dobrý člověk ještě žije. S Františkem Novotným o jeho nové knize Jak se hladí duše

13. prosinec 2020

Už deset měsíců nás pandemie odsuzuje do samoty a izolace. Moudří lidé říkají, že ve chvílích, kdy se cítíme ohroženi, je moudré dát slovo dobrému člověku. Pro nás, kteří rádi posloucháme rozhlasové Nedělní Dobré ráno na stanici Dvojka a další pořady, které dovedou pohladit, je určitě takovým člověkem básník František Novotný.

Existuje krásné české slovo pospolu. Jeho smysl nepochybně souvisí s vánočním časem…

Ten dnešní svět moc vlídnou tvář nemá a bolí ho duše i tělo. Navíc doba společnost atomizuje, drobí a napadá i neméně nebezpečným virem samoty. On už kníže Svatopluk se svými pruty dobře věděl, že společně se trampotám lépe čelí. Vánoce vždycky společnost trošku uzdravily tou nádhernou nadějí a u jesliček sklánějí hlavu věřící i ateisté, tak všem vánočně přeji:

 Až čas změní dnešní na minulé

Nový rok nabídne své týdny

Buď pokoj lidem dobré vůle

Ať je k nám osud trochu vlídný

 

Až udělá advent další tečku

Až osiří kádě na ryby

Ať je nám pěkně u stromečku

A ať u něj nikdo nechybí

František Novotný ve studiu při natáčení pořadu Okouzlení slovem

Dokázal byste popsat vůni, barvu a chuť Vánoc vašeho dětství?

Mé Vánoce voněly úplně zvláštní, naklizenou čistotou, sluníčkem. Nevím, jak to maminka dělala, ale povlečení a všechno jí úžasně vonělo, i když tehdy žádná aviváž nebyla. Když se otevřelo okno, byla pak u nás, jak jsem říkával, fondánová vůně, ke které se pak přidala vůně jehličí, sušenek a hlavně pohody.

Pro většinu z nás jsou Vánoce spojeny s Ladovou krajinou. Vy jste ale vyrůstal, pokud vím, ve městě, takže zasněžený vesnický kostelík vám nic neříká?

To se mýlíte. Dokonce i ten Ladův, který je v Hrusicích, mi něco říká. Jenže ten jsem popravdě při cestách k tetě Božence vídal hlavně v létě, zasněžený ho znám spíš z obrázků. Podobný byl však i kostelík v Liboci, kam jsme s našima chodili kolem rybníka, do kterého padaly půlnoční hvězdy. Pak jsme se vraceli prokřehlí domů na čaj s medem. Mám však na stěně srdeční i obrázky pražských zasněžených kostelů, kam jsme se chodili dívat na jesličky, a vůbec jsem netušil, že jednou ve většině z nich budu zpívat Rybovku a jinou krásnou muziku.

František Novotný: Jak se hladí duše

Jaký nejkrásnější vánoční dárek jste dostal?

Myslím, že většinou si ani tak nepamatujeme, jaké dárky jsme dostali, spíš v nás zůstává pocit bezpečí – to těšení se, že je rodina pohromadě, že jsme všichni ve zdraví a radosti spolu. Přiznám se ale, že jsem moc rád dostával knížky. S každou dobrou knížkou prožíváme jeden život navíc.

Právě takový dárek jste o letošních Vánocích věnoval nám všem – svou novou knížkou Jak se hladí duše.

Je známo, že s knížkou je to jako s dítětem, které se vydává do světa. Tak ta slovíčka nabízím čtenářům s velikou pokorou a úctou, ale i s trochou trémy. Jsem velice šťastný z prvních ohlasů. A jak se hladí duše? Vším, co vám napoví srdce. Láskou, vírou, nadějí, někdy jen úsměvem, pohledem, objetím nebo vlídným slůvkem.

 

Slova jsou bylinky

                     co jenom krátce kvetou

Zavoní

          potěší

                    a pohladí ti duši

Na chvilku rozehrají

                    sonátu mnohovětou

Těm kteří mají srdce

                   a zrovna nejsou hluší

Nevadí že pak řeknou

                    sbohem či na shledanou

Že zbyde jenom pěna

                    co na rtech vzkypěla

Kapičkou v moři času

                   se nejspíš všechna stanou

Bez nich by ale moři

                     ta kapka chyběla

 

Vaši knížku ilustroval malíř Jiří Anderle. Jak jste se seznámili?

Pracovně, já jsem s ním jako novinář dělal první rozhovor ještě v kavárně na Hradčanech, padli jsme si do oka a najednou je tenhle český kumštýř, jehož obrazy visí ve světových galeriích vedle největších mistrů, kamarád. To víte, že jsem pyšný, že ilustruje většinu mých knížek. Já měl vůbec štěstí na lidi, které jsem potkal, ale to by bylo na celou knihu.

Kamarádství určitě kultivuje lidský rod stejně spolehlivě jako sváteční pospolitost Vánoc…

Přidejte k tomu lásku, víru, úctu, slušnost, pokoru a trpělivost a neznám lepší koktejl pro uzdravení společnosti. Víte, někdy mám pocit, že jsme se při té úkloně zlatému teleti poněkud víc praštili do čela.

Když nahlédnete za hranice Nového roku, spatříte tam alespoň krapet naděje?

Určitě. Jen si vezměte, kolik už lidstvo zažilo těžkých časů. A vždycky v nich žili krásní a úžasní lidé, vždycky se rodily děti, z nichž byli pak báječní vynálezci, umělci, ale i tátové a mámy, kteří dokázali dát dětem pevný bod ve vesmíru. Vždycky vznikalo něco, co okrášlilo svět. Ať to byl dobře udělaný stůl, socha, chutný sýr, sklenice na vodu, zasazený strom, zkrátka vždycky si vzpomenu na ten citát, kdy se ptali Konfucia, co by dělal, kdyby se dozvěděl, že bude konec světa: Šel bych a zasadil mladou jablůňku.

Takže nemají pravdu ti, kteří vidí za vším jen zmar a nicotu?

Odpovím verši, kterými jsem se ke Konfuciovi rád přihlásil:

 Je to psí doba a psi se o kost perou

Strach svírá hrdlo mor tančí krajinou

Hledači zoufalí pravdy se nedoberou

Když jednu minci moci mění čas za jinou

 

Tak jako vždycky bylo skřivan však znovu vzlétá

Písnička naděje dá stromům novou mízu

Někde uprostřed zmatků i na hnojišti světa

Maluje Leonardo svou slavnou Monu Lisu

Spustit audio

Související

Více o tématu