Cesta do hlubin sychravého města

Jako by se Miloš Urban v nové knize nedokázal rozhodnout, zda setrvat v béčkovém žánru, nebo se dotknout něčeho hlubšího.

Nad upoutávkou na nový román Miloše Urbana KAR - příběh lásky, pomsty a nenávisti s příchutí tryskající krve - nelze nevzpomenout na text písně Pijánovka od skupiny Tři sestry. „Láďa nosí ve svym srdci příběh černej, jako krtci, plnej zrady, krve, pěstí, závisti a nenávisti, jeho pfiíběh je tak krutej, že je ze všech nejkrutější...“

Stejně jako v písni se v knize pracuje s nadsázkou a motivem hrdiny, který je sice drsňák, ale v hrudi mu tluče srdce romantického dobrodruha. Ovšem protagonista není králem silnic, ale autor hrůzných kriminálek. Julián Uřídil se vrací do Karlových Varů, aby pomohl vyřešit brutální vraždy a následné sebevraždy útočníků. Ryze žánrový příběh se ale záhy mění, z pochmurného noiru s protagonistou typu Phila Marlowa se stává cesta k citovým kořenům v duchu Johanna Wolfganga Goetha, který v lázních trávil své stáří. Julián se většinu času toulá sychravým městem a jeho lesnatým okolím, střetává se se záhadnými ženami, neurotickými mladíky a nepřekvapivě se tento maloměstský temný případ prolne s jeho vlastním osudem.

Vyšetřování stagnuje a Julián se noří do krajiny paměti i skutečného místa. Vzpomíná na dětství, první lásky a zklamání a je zřejmé, že jeho despekt k rodné hroudě zakrývá vztah plný ambivalence - lásky i nenávisti. Potíž ovšem tkví v tom, že podobně nejednoznačný se jeví i Julián. Sice kdysi označil svou dnes již expřítelkyni za „jednou měsíčně krvácející počítač“, ale zároveň ho tato dáma tituluje jako „neurotickýho romantika“.

Miloš Urban - KAR

Rozklíčování samotného zločinu žánrově připomíná až špionážní thriller, zájmy mocných se ale znovu proplétají s motivy zhrzené lásky takřka mytických kvalit. Jako by se autor nedokázal rozhodnout, zda setrvat v béčkovém žánru, nebo se dotknout něčeho hlubšího. Tato rozpolcenost obtížně cílí na ideálního čtenáře - pokud si tento libuje v okázalých zvrácenostech a klasickém odhalování pachatele, bude nejspíš zaskočen reflexivností KARu, zálibě v emočním sebezpytu hlavního hrdiny a poněkud krkolomné motivaci vražd. Román působí nejsilněji, když nešokuje, v pasážích, v nichž hlavní roli přebírá samotné město a líčení jeho rozkvětu i úpadku. Rozporuplná povaha prostoru je vystihnuta v trefných detailech, impresích, pomocí osobních i historických událostí. KAR funguje výtečně jako osobitý druh soukromého cestopisu, tolik typického pro období sentimentalismu, jen nebýt těch sice důmyslných a expresivně popsaných, ale poněkud samoúčelných vražd.