Beznaděj nesmí existovat

Daniel Stach

Již sedmým rokem na televizních obrazovkách v Hyde Parku Civilizace promlouvá k divákům Daniel Stach. Je absolventem studia mezinárodního obchodu na Fakultě mezinárodních vztahů VŠE a mediální komunikace na Fakultě sociálních věd UK. Začínal v rozhlase a postupem času se vypracoval na jednoho z nejlepších moderátorů a popularizátorů vědy u nás, což dokazuje řada prestižních ocenění.

Dokonce po něm byla v loňském roce pojmenována planetka. Hovořili jsme nejen o jeho rozhlasových začátcích, ale také o rozdílech moderovat v televizi oproti rádiu a jeho přípravě na pravidelné živé sobotní vysílání. Daniel má jednu úžasnou vlastnost: během hovoru vás naplno nabije energií, která z něj doslova prýští.

Kde se zrodil impulz k tomu, že jste stal rozhlasovým moderátorem na Radiu Wave?

Jakmile se přestaneme ptát, je konec, říká moderátor Hyde Parku Civilizace Daniel Stach

Daniel Stach

V pořadu Hyde Park Civilizace České televize pravidelně mluví s lidmi, kteří jsou ve svém oboru naprosté špičky. „Nejde ale o to, kolik mají doma cen, ale o to, co skutečně dělají,” zdůrazňuje v rozhovoru s Lucií Výbornou moderátor Daniel Stach.

Moje cesta do médií je poněkud atypická. Začínal jsem společně s Mírou Lencem jako moderátor venkovních akcí, konkrétně závodů ve vodním slalomu a v cyklistice. Poté jsme dostali možnost moderovat vyhlášení žebříčku Peloton TOP 10, kdy nás organizátor této akce doporučil Radiu Wave, protože tam tehdy hledali nové spíkry k pořadům se sportovní tematikou. Přihlásili jsme se tedy na konkurz. Tam jsem uspěli a dostali jsme za úkol připravit návrh relace Sports Take. Napsali jsme šestistránkový bodový dokument a Judita Hrubešová naštěstí řekla ano a s Kubou Vilišem se nás ujali.

V čem vám imponuje rozhlasový mikrofon?

V rychlosti a intimitě, což jsou dvě největší výhody rozhlasu, které se dají skvěle využít při vedení rozhovorů. V televizi to sice vypadá, že jsem ve studiu jenom já a můj host, ale ve skutečnosti se tam neustále něco přesouvá, někdo přebíhá, snímají nás čtyři kameramani, kdežto v rozhlase dotyčný host snadno nabyde dojmu, že si skutečně povídáme jenom my dva, a díky tomu od něho mohu snadněji dostat zajímavější a osobnější odpovědi.

,,Divák má v televizi možnost zpovídaného hosta vidět a sledovat tak i jeho neverbální komunikaci, což je oproti rozhlasu, byť jej mám moc rád, obrovský benefit.

Od srpna 2010 působíte v České televizi, od září 2012 jako moderátor pořadu Hyde Park Civilizace. V čem podle vás spočívá hlavní rozdíl mezi touto profesí v rozhlase a v televizi a které z těchto médií vám více konvenuje?

Televize má obrovskou výhodu v tom, že popisované události může ukazovat, což je také nevýhoda, protože je zároveň musí ukazovat. Hledáme tedy pro diváka co nejsrozumitelnější cestu, jak mu názorným příkladem daný problém vysvětlit. Z mého pohledu převažuje výhoda, nehledě na to, že divák má v televizi možnost zpovídaného hosta vidět a sledovat tak i jeho neverbální komunikaci, což je oproti rozhlasu, byť jej mám moc rád, obrovský benefit navíc.

Verbální úroveň rozhlasových a televizních moderátorů je velmi rozličná, často slýcháme různé slovní parazity typu „jakoby“. Co podle vás musí dobrý spíkr umět?

Osobně považuji za nejdůležitější v rozhlase i v televizi umět dobře frázovat. Co se týče krátké odmlky během rozhovoru, je třeba vědět, že čas plyne jinak spíkrovi a jinak divákovi. A umění mlčet během rozhovoru je nesmírně těžké, ale zároveň důležité. Z mého pohledu nejlépe ze všech uměl mlčet Martin Veselovský, zejména během Událostí, komentářů, kdy nejprve jel a jel a drtil hosta, až dostal žádanou odpověď, a vzápětí nechal tři vteřiny ticho. To bylo geniální a Martin s tím uměl vždy výborně pracovat.

Existuje spolehlivá metoda, jak se dopracovat k tak vytříbenému projevu, jakým disponujete vy?

Daniel Stach: Pro popularizaci vědy nechybí prostor, ale vědci nechtějí se svými myšlenkami ven

Daniel Stach

Daniel Stach je jednou z hlavních tváří zpravodajské stanice ČT24 a ve svých relacích Hyde Park Civilizace a Věda 24 se věnuje primárně výzkumu. „U nás je problém přesvědčit vědce, aby chtěli vědu popularizovat,“ říká.

Děkuji za pochvalu, stále je však co zlepšovat. Myslím, že v tomhle směru je nejdůležitější poslouchat se. U Sports Take jsem slyšel velkou část rozhovorů, v Hyde Parku jsem zpětně viděl drtivou většinu dílů, na některé se dívám bez zvuku, abych mohl lépe sledovat neverbální komunikaci. Mnoho z nich také pouze poslouchám, pustím si podcast do sluchátek a jdu běhat. Tímto způsobem spolehlivě poznám, zda jsme v daném díle srozumitelně vysvětlili popisovaný problém, protože málokterý divák sedí před obrazovkou a zodpovědně ji sleduje. Neméně důležité je také mít někoho, kdo vás dovede konstruktivně kritizovat, což je třeba můj tatík.

Při sledování Hyde Parku jsem s velkým povděkem zaznamenal, že na rozdíl od mnoha spíkrů, kteří se chtějí za každou cenu zviditelňovat, necháváte dostatečný prostor svému hostovi.

Ano, jsem totiž jenom průvodce pořadem a dotyčnému hostovi ukazuji cestu, kudy chci, aby náš rozhovor běžel. Nesmím však být středem pozornosti a v okamžiku, kdy by se tak stalo, vyzní celé interview špatně.

S jakým časovým předstihem se tvoří plán výběru hostů do Hyde Parku Civilizace?

Jak kdy, některé hosty máme domluvené měsíce dopředu, jiné plánujeme z týdne na týden. Snažíme se mít v programu i pár volných míst, abychom mohli reagovat na aktuální dění, byť redakce vědy všechny aktuality pokrývá v denním zpravodajství.

Do jaké míry můžete onen plán ovlivnit?

Libovolně. S dramaturgyní Hyde Parku Gabrielou Cihlářovou máme dohodu, že ona nepozve hosta, kterého bych nechtěl, a já nebudu prosazovat někoho, kdo by se příčil jí, a prozatím jsme se nikdy nedostali do rozepře. Hlavní odpovědnost je však na ní.

Musíte předkládat vybraná témata i hosty někomu ke schválení?

Ne. Za celou dobu nám nikdo z přímých nadřízených neřekl, tohoto člověka pozvete a toho ne. Posíláme sice na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání souhrn informací o naší činnosti, což je ale vždy zpětně, nikdy dopředu.

Máte tedy absolutní možnost volby...

Úplnou kreativní svobodu, což je ideální. Dostali jsme od našich šéfů důvěru, které si nesmírně vážím. Nechávají nás tak dělat naši práci, jak nejlépe dovedeme.

Byl jsem na vaší přednášce na VŠE, kde jste vzpomněl na Miroslava Zikmunda, který chtěl s vámi před natáčením Hyde Parku mluvit déle, než míváte obvykle ve zvyku. Vyhověl jste mu?

Samozřejmě, pan Zikmund měl informace o Hyde Parku pečlivě nastudované a ptal se mě, jak vypadá moje příprava na natáčení, jakým způsobem domlouváme hosty, a v neposlední řadě ho zajímala moje sestra, která je japanoložka a mluví japonsky tak, že sami Japonci nepoznají, že nepatří do jejich řad, dokud ji neuvidí.

,,Umím nadávat japonsky, na což jsem nesmírně pyšný, protože trvalo dlouhou dobu, než se mi podařilo přesvědčit někoho z japonců, aby se se mnou o několik nadávek podělil. Japonci jsou totiž velice slušní, a proto je extrémně náročné z nich něco takového

Kolik času běžně věnujete hostům před natáčením?

Potkám se s nimi v 19.30 a strávíme spolu maximálně patnáct minut, kdy jim popíšu tematické okruhy, odkud kam během vysílání půjdeme. Vždy jim říkám: mluvte, co chcete, jen prosím držte stanovenou strukturu, aby se v našem povídání diváci neztratili, a neporušujte zákony této země. Já po vás budu chtít zdůvodnit všechny argumenty. Někteří čeští hosté se ptají, zda si mohou kupříkladu stěžovat na Českou televizi, a mnoho zahraničních hostů naopak zajímá, jaká cílová skupina diváků nás sleduje, aby věděli, do jaké míry odborně se mohou vyjadřovat.

Vaším hostem byl mimo jiné čestný předseda Akademie věd České republiky Rudolf Zahradník. Čím vás obohatil?

Profesor Zahradník je jedním slovem úžasný. Tvoří skvělou dvojici se svojí manželkou a považuji ho za opravdu mimořádnou osobnost s životní moudrostí, nadhledem a zkušenostmi. Má neuvěřitelné charisma a navíc fantastický smysl pro humor.

V jednom rozhovoru jste uvedl, že nejsilnější moment při natáčení Hyde Parku jste zažil s Tatianou Rusesabaginou a jejích slovech, jak během rwandské genocidy seděla s dětmi v hotelové koupelně a čekala na smrt. Platí to stále?

Ano, tohle byl opravdu jeden ze dvou nejsilnějších zážitků v Hyde Parku. Ten druhý se odehrál během natáčení s Natalií Gorbaněvskou, která protestovala na Rudém náměstí v Moskvě proti okupaci Československa v srpnu 1968. Považuju ji za hrdinku a její vyprávění v Hyde Parku je o to vzácnější, že se nedá nikde jinde dočíst. Bylo to autentické svědectví, které podala jenom nám, a já doufám, že nebude zapomenuto, stejně jako hrůzy rwandské genocidy. V obou případech se totiž jednalo o to, jak se v některých situacích dokážou lidé k druhým lidem chovat děsivě, hrozivě a strašně, což nesmí být nikdy zapomenuto.

Manžel Tatiany Paul Rusesabagina zachránil 1268 lidí. Během genocidy ve Rwandě je ubytoval v hotelu, kde dělal manažera. Riskoval život svůj i své rodiny, aby jiní lidé měli šanci přežít. (pozn. autora)

Při sledování rozhovoru s Tatianou Rusesabaginou jsem v okamžiku, kdy hovořila o smrti, která byla nadosah, rozpoznal, že se ve vás něco odehrálo.

V tu chvíli mně hlavou proběhlo: co já jí na to mám říct? Načež zareagovala tak, jak by to třeba v rozhlase nikdy nemohla udělat: neřekla nic, jen se pousmála a pokrčila rameny, a to byla jedna z nejsilnějších reakcí, jakou jsem kdy v životě ne slyšel, ale viděl.

Byl to váš jediný rozhovor, který jste v Hyde Parku realizoval ve francouzštině?

Ano, moje francouzština bohužel není tak dobrá, abych v ní mohl běžně vést rozhovory. U Tatiany Rusesabaginy jsem však neměl jinou možnost. Pokud bych nepřistoupil na francouzštinu, žádné interview by nevzniklo.

Které další jazyky ovládáte?

Daniel Stach: Šprt jsem nikdy nebyl

Daniel Stach a Tereza Kostková

Pohledný, sympatický a vzdělaný třicátník, který je s to vést v angličtině konverzaci s nositeli Nobelovy ceny. A k tomu navíc někdejší reprezentant České republiky ve vodním slalomu. Zdá se, že Danielu Stachovi jde úplně všechno…

Umím nadávat japonsky, na což jsem nesmírně pyšný, protože trvalo dlouhou dobu, než se mi podařilo přesvědčit někoho z Japonců, aby se se mnou o několik nadávek podělil. Japonci jsou totiž velice slušní, a proto je extrémně náročné z nich něco takového dostat. Jinak ale japonsky umím říct pouze několik základních frází. Učil jsem se také osm let německy, pokud však člověk daný jazyk nepoužívá, slovní zásoba závratnou rychlostí mizí. V současné době si z cizích jazyků troufnu vést rozhovory v Hyde Parku Civilizace pouze v angličtině.

Co se týče výběru témat, vyskytlo se v oné paletě pestrosti některé obzvláště náročné?

Nedávno jsme připravili jeden díl, který měl hodně velký přesah. Nepojednával ani o nobelistovi, ani o astronautovi, ale byl o smrti – jak se postavit k tomu, když člověk sám umírá, nebo umírá někdo jemu blízký. Pro mnoho lidí je smrt stále tabu, a proto jsme se snažili společně s rešeršistkou Pavlínou Sedlářovou předat užitečné rady těm, kdo je aktuálně potřebují, z čehož mám velkou radost. Velkou výzvou pro nás byl rovněž díl, který jsme vysílali bez hlavního hosta, a sice o Stephenu Hawkingovi, když tento významný britský fyzik v březnu 2018 zemřel.

Jednou jste řekl, že byste si přál do Hyde Parku Civilizace pozvat čínského atleta Zhanga Shangwu, což se vám asi nepodaří. Je to stále tak beznadějné?

Ne, beznaděj nesmí existovat. Všechno je jen otázka času, ale zatím se to nepovedlo.

Zhang Shangwu byl úspěšný gymnasta, který po zranění skončil na ulici, kde se živil jako kejklíř. Zásluhou člověka, jenž ho poznal, se jeho život znovu nastartoval. (pozn. autora)

Kdo je další na seznamu?

Elon Musk, o něhož se snažíme roky. Prozatím nám poměrně velké množství lidí tvrdilo, že se s ním zná, a žádný z nich se s ním ve skutečnosti neznal, takže hledáme jinou cestu navázání komunikace. Náš seznam potenciálních hostů se skládá z několika kolonek a jedna z nich nese název „Neúspěch nepřichází v úvahu“, v níž jsou právě lidé, o které usilujeme dlouhodobě.

Jste držitelem řady prestižních ocenění. Jaký máte cíl ve vzdálenějším časovém horizontu?

Nedávno jsem seděl u několika pohovorů, když jsme do redakce vědy hledali nové spolupracovníky. Jedna z otázek, kterou já nikdy nepokládám, zněla: Kde se vidíte za pět let? Moje odpověď by byla, že chci být zdravý a šťastný. A je lhostejné, zda budu dělat to, co právě dělám, což mi štěstí přináší, nebo budu na Novém Zélandu trhat jablka. V současné době si ale nemůžu ani v nejmenším na cokoli postěžovat, takže i když to zní jako klišé, já šťastný opravdu jsem.

Na co se tedy těšíte v nejbližší době?

Že budu zase víc pádlovat, ještě dnes večer plánuju vyrazit do Tróje na Vltavu. Pak se těším, že budu mít v létě trochu víc volna, takže s kamarády vyrazíme na výlety, a rovněž nemohu opomenout nadcházející sezonu, kdy se budou na podzim předávat Nobelovy ceny.

Při tak maximálním pracovním vytížení musíte nepochybně mít svůj osvědčený recept, jak si udržet duševní rovnováhu. Můžete se o něj podělit?

Nutně potřebuji čtyřikrát týdně provozovat nějakou sportovní aktivitu a také je třeba dostatečně spát. Jednu dobu jsem na spánek tolik nedbal, ale teď si hlídám, abych si šel lehnout osm hodin před tím, než budu vstávat. Před usnutím pravidelně čtu, a sice v angličtině na tabletu nahrané knížky, což je odpočinková literatura, nejčastěji v žánru sci-fi.

Spustit audio

Související