Turašvili aneb Džíny sem!

Datho Turašvili (1966) patří mezi nejznámější gruzínské spisovatele současnosti.

Brněnské Větrné mlýny už pěknou řádku let zpřístupňují českému čtenáři to nejlepší z literatur střední a východní Evropy. Začne to vždycky červencovým Měsícem autorského čtení, největším literárním festivalem široko daleko, zabírajícím Čechy, Slovensko, Polsko a Ukrajinu, a pokračuje pak v dalších letech ozvěnou - vydáváním vybraných autorů a jejich děl v překladu. Letos došlo na Rumunsko, loni na Gruzii.

A právě z Gruzie, která se mimochodem blýskla loni i jako hlavní hostující země na veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem, je původem prozaik Datho Turašvili, ročník 1966, jemuž v Mlýnech právě vydali prózu Džínová generace s podtitulem Únik ze SSSR. Ta kniha vyšla v originálu před jedenácti lety a katapultovala autora mezi spisovatelské hvězdy minimálně evropského nebe; jistě i díky filmové a divadelní adaptaci.

Do posledního sousta

Titul je návodný, a podtitul ještě návodnější. Jednak ukazují na žánr, kterým je kniha napsaná: kischovsky svižná reportáž, co jde na hlubinu, k jádru, napůl beletrie, napůl novinařina; jednak prozrazují bokem i téma, kterým je jeden zpackaný únos letadla. Na podzim třiaosmdesátého roku se skupina vesměs umělecky, intelektuálně i duchovně založených mladíků, včetně jedné těhotné dívčiny, usnesla, že život ve vyhasínající sovětské totalitě, uprostřed všetečného buranství a zdecimovaných charakterů, je dál k nesnesení - a že je třeba něco dělat: dostat se na svobodu, ven, do světa, kde jsou k mání nejen základní lidské hodnoty, ale taky americké džíny jako jejich symbolický rámec. Jenže plán nevyšel, pokus zkrachoval hned na začátku. A zrůdný sovětský režim, který si vždycky s gustem hleděl víc planého dogmatu než reálného člověka, si ten kolaps vychutnal do posledního sousta.

Půlka knihy je galerií bezpráví a primitivního, hysterického vzteku, agrese, která se obrátila proti vybrané části objektu, skupině „ztroskotanců a samozvanců“, již bylo třeba exemplárně potrestat. Za jakoukoli cenu, jakýmikoli prostředky - jak to jen slabošský, zbabělý ruský stát umí odjakživa podnes: lži, manipulace, zlá a bezcitná přetvářka. A vždycky ve jménu vyššího principu. Dřív to byla nedotknutelná strana, dneska je to ochočený bůh a pochybný pojem národa. Turašvili píše jednotlivé postavy a jejich party dynamicky, svižným tempem, přímou řečí -a píše je vždycky kontrastně, a nejen na obecné ose svoboda versus nesvoboda. Taky tělo a duch, vina a trest, pravda a lež, archetyp a jeho zlovolná, brutální, účelová mutace. Vydírání přes přátele, rodiče, nešťastného anonyma z davu. Násilí na druhou, když je před vynesením trestu těhotná dívčina upravena tak, aby neprobouzela soucit v soudní síni...

Jak se má žít na světě

Útěk se nezdařil, útěkáři byli odsouzeni k trestu smrti (s výjimkou dívčiny, které aspoň zavraždili nenarozené dítě), ale na jeho rubu se podařilo něco jiného. Navzdory rudému teroru, který si vždycky vymlátil z reality svoji pravdu a poslušnost, se ukázalo, že pár jedinců je schopných podržet si svou hrdost, svobodu, lidství. Jeden z odsouzených, kněz a „duchovní otec“ skupiny, měl ve vězení tak silnou auru, natolik argumentačně rozkládal prolhaný systém, že jistý bachař pochopil svou malost, podal obratem výpověď a převzal symbolicky jeho štafetu. Další z odsouzených, dříve populární herec, se dokázal chvíli před smrtí podívat do očí profesionálnímu vrahovi, kterému selhal kvér, a rozhodit ho replikou: „Dřív jste dokázali aspoň zabíjet lidi, teď už nesvedete ani to.“ Jiný bachař pak zorganizoval navzdory všemožným rizikům málem mystickou „zpěvobránu“, kterou odsouzený nakráčel do věčnosti.

Džínová generace je kniha, která probouzí ve čtenáři vztek. Podobně jako tituly, které dřív psali o holocaustu Primo Levi, Jean Améry, Rudolf Vrba nebo Richard Glazar. Co vede člověka k tomu, aby zahodil sebe a nadšeně sloužil pochybné, psychopatologické vizi o síle a předurčení, o ráji a kolektivním štěstí? Mluvit o terorismu u těch, kdo byli proti, je totálně mimo: vraždili a škodili jiní. Pokud je v osvícených zemích Primo Levi v povinné četbě, měl by být Datho Turašvili & spol. tamtéž -a jistě nejen v zemích, které měly za poslední století tu „čest“, že jim zamindrákovaný ruský živel drze diktoval, jak se má žít na světě.