Jak Češi zachránili papuánský prales

„Za Madangem odbočíte doprava, pojedete asi dvě až tři hodiny rozbahněnou lesní cestou, pak půjdete hodinu lesem, překonáte tři řeky, vylezete čtyři kopce a jste tam,“ popisuje profesor Vojtěch Novotný cestu do papuánské vesnice Wanang. Čeští vědci z Biologického centra Akademie věd a Jihočeské univerzity v nedotčeném pralese patřícím vesničanům provozují už řadu let výzkumnou stanici. Mapy na Googlu toto místo neznají a v celé oblasti není mobilní signál, takže „doprava, lesem, tři řeky a čtyři kopce“ mi bude muset stačit. Ostatně, doprovodí mě někdo z místních, takže lokaci potřebuju znát stejně jen pro uklidnění kolegů v redakci a přítelkyně doma na pražském Žižkově.

„Budete ale muset na cestu vyrazit už zítra brzo ráno, auto tam jindy jet nemůže,“ dodává vzápětí Vojtěch a ze mě najednou vyprchávají poslední zbytky víry v to, že po čtyřech dnech cesty z Prahy na Papuu, strávených na letištích nebo v přeplněných letadlech nízkonákladových aerolinek, se konečně pořádně vyspím. Sedíme na terase výzkumné stanice Binatang Research Centre u města Madang. Unavenýma očima mžourám na slunce právě zapadající nad zálivem Nagada Harbour, který mi svou krásou připomíná fotografie z katalogu cestovní kanceláře. Souhlasně kývu hlavou, že odjezd platí. Přece jenom, kvůli Wanangu jsem jel přes půl světa a další kapka do moře spánkového deficitu mě už nezastaví.

S Betelem jsem on-line

Po třech hodinách jízdy přeplněná Toyota Landcruiser zastavuje u chatrče z palmových listů. Cestou ze stanice přes Madang jsme nabrali skupinu učitelů, jejich děti a náčelníka vesnice Wanang jménem Filip Damen. Na kánoi z vydlabaného kmene zdoláváme první řeku, další dvě přebrodíme a pomalu překonáváme čtyři rozbahněné kopce.

„U vás v Evropě je teď jaro, že? Předtím byla zima, pak bude léto a podzim, je to tak? U nás na Papui-Nové Guineji máme jen dvě roční doby - období sucha a období dešťů,“ zasvěcuje mě do zdejšího klimatu jeden z učitelů Collin Moka, když se marně snažím v tropickém vedru a dusnu popadnout dech. Ptám se, odkud všichni v tomhle podnebí berou energii na jakoukoliv aktivitu. „Žvýkáme betel,“ pohotově odvětí Collinova manželka Ase Mori. A skutečně, všichni kromě dětí žvýkají zelené betelové ořechy a k nim přikusují listy namočené do hašeného vápna. Kombinace betelu, respektive nedozrálých plodů palmy arekové, listů pepřovníku a vápna vytváří krvavě zbarvené sliny, které všichni plivou na kraj cesty. A když zrovna nežvýkají, kouří tabákové listy smotané do novin.

Betel (nebo také betelové sousto) je droga rozšířená po celé jihovýchodní Asii, která dorazila i na tichomorskou Papuu-Novou Guineu. Obsahuje alkaloid arekolin, který má stimulační účinky. Po nikotinu, alkoholu a kofeinu jde údajně o čtvrtou nejrozšířenější drogu světa, která je návyková a vápno narušuje zubní sklovinu. Dlouholetí žvýkači tak postupně přicházejí o zuby. Encyklopedické informace ale místní neřeší. „Když jsem unavený, dám si betel a můj organismus je zase on-line,“ dodává další z vesničanů. A podává mi ořech z velkého trsu. Nabídku na ochutnání ale s díky odmítám. Představa, že budu při funění pralesem ještě plivat litry krvavých slin, mě příliš neláká. Navíc už to ani není potřeba. Šplháme po posledních schůdkách vysekaných mačetami v bahně a přicházíme na kraj vesnice. Vidím tři větší zelené budovy postavené kolem udusaného plácku. „To je místní škola, zbytek vesnice je okolo v lesích,“ vysvětluje můj průvodce Ananais.

Tři zelené dřevěné domky tu pomohli postavit čeští vědci jako součást rozvojové pomoci. Na Papui-Nové Guineji je stále zhruba třicet procent obyvatel negramotných. Škola uprostřed pralesa tak představuje jediný způsob, jak se místní děti mohou naučit číst. „Některé děti sem chodí z vesnic vzdálených i tři hodiny cesty. Takže jdou tři hodiny sem a tři hodiny zpátky,“ vysvětluje Ase Mori. Dodává ale, že Wanang vlastně není zase až tak odlehlý. Jsou tu prý místa, kam se člověk dostane jen po dvoudenním pochodu od nejbližší silnice.

Kde těžaři prohráli

Kolem sedmé hodiny ráno mě budí zvláštní pocit. Jako by se vše kolem zachvělo a slyším padat plech ze střechy vedlejší chatrče. Nejsem si ale jistý, jestli to nebyl jen sen. Anebo další z mnoha vedlejších účinků antimalarických léků Malarone, které musím brát kvůli všudypřítomné malárii. Oproti vesničanům mám štěstí, protože podobné léky jsou tu těžko k dostání a malárie bývá smrtelná. Kde není lékař, tam stále pomáhá pralesní medicína. Proto prosím místního náčelníka Filipa, který se v lidovém léčitelství vyzná, aby mě vzal do lesa a pověděl mi o tom, které rostliny využívají. Průvodce Ananais prosekává mačetou cestu a Filip se každou chvíli zastavuje, aby mi ukázal liány, stromy s léčivými kořeny nebo různé keře a malé rostlinky, které v neprostupné zelené hradbě bojují o každý sluneční paprsek. Všechny ty rostliny, hlavně liány, mi přijdou úplně stejné a nechápu, jak je někdo může rozeznat. Místní ale v pralese žijí celý život a zdejší faunu a flóru znají lépe než vystudovaní odborníci. Toho využívají i čeští vědci, kteří Papuánce z domorodých vesnic najímají na mapování papuánské přírody.

„Tenhle les už ale není původní, starý jsme vykáceli. K původnímu pralesu bychom museli jít ještě tak hodinu,“ říká Filip a dodává, že jeho vesnice na rozdíl od těch okolních pořád nějaké původní pralesy má. Každý kousek pralesa na Papui-Nové Guineji někomu patří. Nějakému kmeni, vesnici, komunitě nebo rodině. Většina Papuánců je velice chudá a kromě lesa nemají skoro nic. Toho využívají zahraniční těžařské firmy, které pod příslibem peněz a rozvojových projektů přesvědčují vesničany, aby jim prodali práva k těžbě dřeva nebo nerostů.

„Všechny okolní vesnice na to přistoupily. My ne. Místní teda původně chtěli, ale já jsem domluvil projekt s českými vědci a podařilo se nám vytvořit rezervaci o rozloze deseti tisíc hektarů,“ vysvětluje Filip, když chvíli odpočíváme na padlém kmeni uprostřed lesa. Právě jeden padlý kmen a Filipův lovecký pes hráli roli v tom, že se náčelník vesnice Wanang rozhodl svůj prales chránit. Před lety prý vyrazil na lov a došel k lesu sousedního kmene, který prodal dřevo těžařům. Pes nemohl přes padlé stromy projít a Filipovi došlo, že takhle jeho les dopadnout nesmí. Jedna ekologická organizace ho pak spojila s Vojtěchem Novotným a společně se domluvili na projektu vědecké stanice. Ta se jmenuje Wanang 3, je od vesnice vzdálená tři hodiny chůze a jezdí na ni bádat odborníci z Česka i ze zahraničí. Vědci na oplátku do vesnice přinesli rozvojové projekty a také místní zaměstnávají jako průvodce, nosiče nebo pomocníky. Ekonomicky se prý vesnici taková spolupráce vyplácí víc, než kdyby les prodali těžařům.

Nevěsta za 40 prasat

Jinak se ale ekonomický život vesničanů točí hlavně kolem zemědělství. Na malých políčkách rostou batáty nebo exotické ovoce, u chatrčí z palmových listů se zelenají rostlinky tabáku. Po celé vesnici kdákají slepice, v ohrádkách pobíhají kasuáři a chrochtají vepři. Ti posledně jmenovaní zároveň stále fungují jako platidlo s vysokou hodnotou. „Bude mi dvacet, ale otec říkal, ať se ještě nežením. Já už bych chtěl, ale chci si vzít Evropanku nebo Američanku. Za ty se totiž nemusí platit,“ zasvěcuje mě do tajů tradičního papuánského manželství jeden z vesničanů. Je večer, sedím s pár mladíky pod blikající zářivkou napájenou z autobaterie a ptám se jich, proč by měli za nevěsty vůbec platit. „Je to tradice, ženich platí věno rodině nevěsty,“ odpovídají. Cena za nevěstu je různá, ale pohybuje se v přepočtu kolem čtvrt milionu korun a několika desítek vepřů. Pokud se muž chce oženit, často se na to skládá celé příbuzenstvo. Zároveň ale když rodina provdá dceru nápadníkovi z jiné vesnice, tak se utržené bohatství hned rozdělí mezi ostatní členy rodu. Místní svatební ekonomika je tak v zásadě hrou s nulovým součtem a moc ji neovlivňuje ani stále rozšířené mnohoženství. To je mezi Papuánci tak zakořeněné, že ho nedokázali vymýtit ani jinak velmi důslední misionáři. „A jak se bude tvoje první manželka tvářit, až jí řekneš, že si chceš najít nějakou další?“ ptám se jednoho z kluků. „Záleží, jestli s tím bude souhlasit. Buď ji přijme, nebo ji vyžene. Třeba tak, že ji mačetou sekne do nohy,“ dodává.

Nebezpečný ráj

Byť to zní drasticky, po několika dnech mezi Papuánci mě to už nepřekvapuje. Obyvatelé Wanangu jsou obecně velmi klidní a mírumilovní, ale pro zbytek Papuy-Nové Guineje je násilné řešení sporů stále běžnou součástí života. „Oko za oko, zub za zub tu pořád platí. Kdybych třeba teď někoho srazil autem, jeho rodina mě zabije,“ říká řidič Toyoty Landcruiser, když se po pěti dnech ve Wanangu vracím zpět na základnu Binatang Research Centre. Auto je opět plné. Pár vesničanů se vrací do města nakoupit zásoby a maminka s malou holčičkou jedou do nemocnice. Dítě je nemocné a přírodní medicína už nestačila.

Po dvou hodinách jízdy, kdy jsme dvakrát zapadli na rozbahněné lesní cestě, mi začne zvonit mobil. Konečně po pětidenním digitálním detoxu chytám signál a přichází řada esemesek. „Jsi v pořádku? Prý bylo na Papui silné zemětřesení!“ Zpětně se dovídám, že ono ranní zachvění a pád plechu nebyly ani snem, ani antimalarickou halucinací, ale otřesy o síle 7,5 stupně. Epicentrum však bylo daleko, takže do Wanangu dorazily už jen slabé záchvěvy. A byť’ bylo vydáno varování před tsunami, událost se obešla bez výrazných škod.

„Zemětřesení je tu tak dvakrát do roka, občas dojde k nějakým sesuvům půdy a obětem na životech, ale tentokrát jsme měli štěstí,“ vysvětluje mi Vojtěch Novotný, když se konečně vracím zpět na základnu. Domlouváme se, že na další reportáž vyrazíme až zítra odpoledne. Sedám si na terasu, otvírám plechovku piva South Pacifik, které má jako logo obrázek ptáka rajky s dlouhými pery, a dívám se na tu kýčovitou tropickou nádheru zálivu Nagada Harbour. Papuánci kolem žvýkají betel. Nabídku vyzkoušet tuto stimulační drogu opět s díky odmítám. Rád bych se dnes konečně vyspal.