Bianca Bellová: Špinavá záležitost

Bianca Bellová

Jako připomínka útoku Islámského státu na Sindžár vznikla povídka Špinavá záležitost. Její autorka Bianca Bellová ji napsala v angličtině, do češtiny ji přeložila pro Český rozhlas. Ten povídku odvysílá 5. srpna na stanici Vltava.

Jméno Bianca Bellová se - nejen v Česku - skloňuje poslední roky často. Tato spisovatelka a překladatelka zazářila především svou knihou Jezero, která posbírala dlouhou řadu cen a dočkala se překladu do ohromujícího množství světových jazyků. Ani v Českém rozhlase není autorčino jméno zcela neznámé. Po několika jejích povídkách ted Vltava přináší další. V ní se pustila do poněkud těžkého tématu.

Jak k němu přišla, vysvětlí nejlépe ona sama: „Třetího srpna 2014 vyvrcholil útok Islámského státu na Sindžár, oblast v severním Iráku obývanou převážně etnickou a náboženskou menšinou jezídů. Tisícům z nich se podařilo z oblasti utéct do pohoří Sindžár, kde byli před zraky celého světa odříznuti od zásob vody, potravin a lékařské péče. Muži, kteří nestačili utéct a odmítli konvertovat k islámu, byli popraveni či pohřbeni zaživa, ženy a děti odvlečeny do otroctví. Sledovala jsem jejich osudy s rostoucí frustrací z nemožnosti intervence.

Pak jsem objevila manželský pár z Teplic - jezídu pana Shamsadina Shamou a jeho paní Šárku Petrovou, kteří ve svém okolí zorganizovali sbírku kojeneckého mléka a dětského oblečení a sami je dodávkou odvezli do iráckého Kurdistánu. Bylo pro mě úlevné zjistit, že se dá pomáhat, a spolu s přáteli jsme začali pořádat sbírky humanitární pomoci v Praze. Bylo to amatérské a jistě to zdaleka nepokrylo potřeby vysídlených obyvatel. Časem se však pomoc zprofesionalizovala; jejich organizace se dnes jmenuje Shingala Azad, působí v Iráku a buduje studny, zdravotnická zařízení a pekárny, aby vysídleným jezídům pomohli vrátit se do svých domovů. Povídku Sticky Business jsem napsala anglicky pro revue Noir Nation č. 5: Jihad and its Metaphors, která vyšla v říjnu 2014, tedy bezprostředně po únosu jezídských žen a dívek (oficiální odhady hovoří o pěti tisících, při započítání dětí o sedmi), a je založena na reálných událostech. Co v povídce chybí, je jejich další osud; jezídky (a křesťanky) byly systematicky znásilňovány a na trhu prodávány bojovníkům Islámského státu, popřípadě vyměňovány za pár bot. Některým se podařilo utéct, případně byly osvobozeny nebo vyplaceny svými příbuznými, mnoho se jich ale nikdy nevrátilo domů, anebo se vrátily v takovém zdravotním stavu, který jim neumožňoval běžný život. Mnoho z těch dívek zešílelo, nebo spáchalo sebevraždu. Tato povídka je věnována jejich památce. Jsem ráda, že po angličtině a filipínštině se ted povídka objevuje při příležitosti pátého výročí sindžárské genocidy i v mém českém překladu.“