Autor mimo čas i prostor. Jindřich Štyrský umíněně svůj

Je to napůl nonfikce a napůl fikce, vydatně rozepsaný portrét, beletrizovaný tam, kde dějiny znají spíš přibližnosti než konkrétní detail; a je to příběh vývojově trochu nevyvážený: poválečným dekádám tady patří pouhé desítky stránek, zatímco avantgardní mládí za první republiky bere všechno. A někdy možná víc díky těm vedle Toyen: Vítězslavu Nezvalovi, Karlu Teigovi, a hlavně Jindřichu Štyrskému (1899–1942). Příští rok v březnu to bude osmdesát let, co Štyrský zemřel. A letos v září, čtvrtého, je to osmdesát let, co se narodil čerstvý překladatel jeho básní do francouzštiny Petr Král (1941–2020). Ta knížka je vlastně pohrobek: vyšla bilingvně ve francouzském nakladatelství Ab irato éditions rok po Králově smrti. A jmenuje se prostě: Poésie.

Kniha Mileny Štráfeldové je napůl nonfikce a napůl fikce|foto:Universum

Štyrský byl básníkem podobně rád jako vším dalším ve svém intenzivním, dobrodružném životě: malířem, kreslířem, kolážistou, fotografem, knižním grafikem, esejistou, publicistou, básníkem v próze, editorem, vydavatelem – a bůhvíčím ještě. Vyšel z kubismu a přes poetismus a artificialismus se dobral k surrealismu. Byl ostrým individualistou, ovšem s hlavou sevřenou navěky mezi dvěma mlýnskými kameny: láskou a smrtí. Skutečnost mu prolínala se snem, přítomné s minulým, živý duch s mrtvým tělem; jeho plátna i verše jsou obrazné cáry vlající v ledových vichrech kosmické nicoty. Řinulo se to z něj spontánně, automaticky. Ostatně proto ta široká výrazová paleta; bral, co bylo právě po ruce. V jeho básních je u dna hluboký žal, melancholie, nechuť k žití – pozvolné tuhnutí v ledu paměti, dodýchávání ve tmě pradávných vzpomínek (nejčastěji na tu, která „přichází ke mně ve snu“).

Byl ostrým individualistou, ovšem s hlavou sevřenou navěky mezi dvěma mlýnskými kameny: láskou a smrtí.

Jindřich Štyrský – a nejen ve své poezii – je autorem mimo konkrétní čas. A nejspíš i prostor. Vlastně mimo jakékoli vnější souřadnice. Je umíněně svůj. Trvanlivý ve svém díle jako málokdo. Možná jako „zkamenělé nebe, zkamenělé sny, zkamenělá jezera“. Ačkoli ta „jezera připomínají smrt“.