Můžeme vůbec věřit ostatním? S Klárou Vlasákovou o podcastovém thrilleru Neklid

Jak došlo k vaší spolupráci s Radiem Wave?

S nabídkou mě oslovila kreativní producentka Kateřina Rathouská, přičemž zadání bylo poměrně volné – mělo jít o horor nebo thriller, ale téma, postavy a zápletka zůstávaly na mně. Dala jsem dohromady dva krátké náměty a na Radiu Wave si jeden z nich vybrali.

Co bylo inspirací k Neklidu?

Na začátku celé série stojí záhada – Petra, přítelkyně hlavního hrdiny Šimona, záhadně zemře a Šimon se snaží zjistit, co přesně se onu noc stalo. Jako první dostává hlas Petra, která je již po smrti. Právě tahle myšlenka neživé postavy, jež dění komentuje, mě na úplném začátku lákala. Můžeme Petře jako postavě, která ve světě Neklidu už doopravdy neexistuje, věřit? A můžeme vůbec věřit ostatním? Na čí svědectví se lze spolehnout?

Psala jste hru s vědomím, že se bude natáčet na binaurální hlavu a využije tak prostorový zvuk?

Ano, tenhle aspekt kreativní producentka od začátku zdůrazňovala. Poslouchala jsem rozhlasovou tvorbu, která je právě na binaurálním zvuku založená, a byla jsem nadšená, jak intimně a zároveň silně dovede působit na posluchače.

Která binaurální hra vás zaujala?

První binaurální hra, kterou jsem slyšela, bylo Spánkové křídlo Adelaide Carpenterové. Příběh o stárnutí zasazený do blízké budoucnosti na mě tehdy silně zapůsobil. Audio dramatiku pak poslouchám pravidelně. Z poslední doby bych doporučila třeba třídílnou audioknihu Slečny Brontëovy o trojici slavných anglických spisovatelek nebo dramatizaci románu Už zase skáču přes kaluže. Hodně se mi líbil i předchozí dramatický seriál na Radiu Wave s názvem Zkouškový. Obdivovala jsem, že ačkoli se v něm vyskytuje hned několik postav ve věku kolem dvaceti let, tak se při poslechu nijak nepletou. Každá je osobitá a velmi dobře napsaná.

Klára Vlasáková (vlevo) s dramaturgyní Českého rozhlasu Lenkou Veverkovou|foto:Šárka Mattová, Český rozhlas

Jaké máte spisovatelské vzory?

Oblíbené autory a autorky určitě mám. Neřekla bych, že jde o vzory; spíš o lidi, jejichž tvorba ve mně opakovaně něco vyvolává – rozčilení, vzrušení, vztek, chuť dozvědět se víc. Namátkou: Alice Munroová, Dostojevskij, Elena Ferrante, Čechov, Han Kang, Virginia Woolfová, Václav Bělohradský, David B., Margaret Atwoodová…

Z vaší tvorby mám pocit, že vás zajímá tajemství, které příběh obklopuje. Velká bílá koule v Prasklinách, divné hlasy v Neklidu, mlhovina požírající dětské vzpomínky v Mlhovině… Je to to, co vás na příběhu zajímá?

Je to často spouštěč, který mě jako autorku vede k tomu, abych se o příběh zajímala dál a snažila se danou záhadu nějakým způsobem rozebrat nebo aspoň pootočit či převrátit.

Je pro vás rozdíl, když píšete knihu a když píšete pro rozhlas?

Rozhodně. Ten největší rozdíl je v tom, že dramatický text pro rozhlas sám o sobě ničím není – k životu jej přivedou teprve další lidé: režisér, herci, mistři zvuku… To, co je naopak stejné a co mě na psaní ostatně zajímá nejvíc, je komunikace s těmi, kteří čtou nebo poslouchají a vstupují s dílem do dialogu.

Jste i komentátorkou na stanici Plus. Jaký máte vztah k rozhlasu?

Když jsem studovala žurnalistiku na pražské fakultě sociálních věd, vybrala jsem si jako specializaci tisk a foto, protože jsem byla přesvědčená, že pro rozhlas a televizi pracovat nikdy nebudu. Dneska jsem zaměstnaná v České televizi a s rozhlasem spolupracuju pravidelně několik let. Tolik k tomu, jak předvídavá jsem byla ve svých jedenadvaceti letech.