Konečně budu mít nátisk, říká jazzman světového formátu Laco Déczi

V dětství jsi začínal jako trombonista. Proč jsi trombon vyměnil za trumpetu?

Trombon jsem měl asi čtyři dny. Byl to první nástroj, který byl k mání. Nechtěl jsem ale bučet na takový sloní chobot, takže se mi nakonec podařilo sehnat trumpetu. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let letěly big bandy a největším impulzem pro další hraní pro mě bylo, když jsem uslyšel v Bratislavě ve velkém amfiteátru Orchestr Karla Vlacha, kde první trumpetu hrál Richard Kubernát.

Je známo, že tvým celoživotním vzorem je trumpetista Clifford Brown, ale první hráč na trubku, který tě ovlivnil, byl právě Kubernát.

Z československých trumpetistů určitě. Ríša byl úžasný lídr, který hodně poslouchal big bandy Buddyho Riche, Woodyho Hermana nebo Counta Basieho, a to bylo na jeho hře znát. Pak jsem šel na vojnu a vzápětí mi dal Karel Krautgartner lano do TOČRu. Slyšel totiž, jak jsme v rádiu v Bratislavě natočili s kapelou pár věcí od Horace Silvera, což tenkrát ještě nikdo nehrál nejenom u nás, ale v celé Evropě! Krautecovi se to líbilo, protože dobře věděl, co je americká muzika. Vzal mě tedy do orchestru, kde hrála trumpetová sekce ve složení Richard Kubernát, Jirka Jelínek, Venca Hybš – a já šel na čtvrtou trumpetu.

Jak to pokračovalo dál?

Lítal jsem samozřejmě do pauz, kluci ale byli skvělí a nikdy mi nedali najevo, že jsem proti nim bažant. První rok jsem s nimi bohužel hrát nemohl, protože mně prodloužili vojnu a mezitím byl do TOČRu angažován nějaký Vítězslav Horák. Toho se pak nemohli zbavit, a tak jsem s nimi vystupoval nějaký čas jako externista. Neměl jsem taky kde bydlet, ale naštěstí se o mě postaral Ríša Kubernát a vzal mě k sobě na byt.

Navzdory tomu, že před třemi lety překročil osmdesátku, Laco Déczi stále aktivně koncertuje|foto:Martin Pekárek

Dával ti někdo rady ohledně nátisku?

Jednak Andělín Sud, což byl trumpetista SOČRu a řemeslně perfektně vybavený hráč, a pak jsem se v Berlíně seznámil s americkým trumpetistou Carmellem Jonesem, který mi poradil hodně praktických fíglů.

Byl jsi téměř dvacet let členem TOČRu a JOČRu. V čem byla ta angažmá pro tebe přínosná?

To byla jedna z mých největších životních škol. V každé sekci totiž hráli fantastičtí hráči. Když vezmu saxofony: „Dědek“ Krýsl, Milan Ulrich, Béda Kuník, Franta Kryka, pak trombony: „Čudíř“ Koželuh, „Bažík“ Pavelka, Jirka Doubrava, Sváťa Košvanec a na záskoky tam chodil ze SOČRu jedinečný Zdeněk Pulec, s kterým jsem předtím hrál v Reduta kvintetu, a také Béda Beránek. No a trumpetové sekci neuvěřitelným způsobem lídroval Venca Týfa, který bigbandové frázování u nás dotáhl k absolutní dokonalosti, navíc zahrál všechno z listu a měl totální hráčskou jistotu. Dodnes patří k mým životním kámošům, stejně jako další zkušení trumpetisté-štymkolegové Honza Čapoun a nedávno zesnulý Jirka Hlava. Nejdůležitější ale bylo, že jsme byli pořád ve studiu a nahrávali. Samozřejmě se mi vybavuje spousta historek s tím spojených.

Čtěte také

Manželka si už na moje troubení zvykla, říká špičkový jazzový trumpetista Laco Déczi

Například?

Během natáčení v Áčku jsme se vždycky sešli u stolku. Tam se probíralo kdeco, převážně kurvy, ale o muzice nikdy nepadlo ani slovo. A když někdo náhodou začal o hraní, „Dědek“ Krýsl mu hned řekl: „Nejseš náhodou jebanej do hlavy? Jdi domů, cvič a nemluv o tom!“ Jednoho dne se tam objevil Karel Svoboda, protože byla na pořadu nahrávka nějaké jeho skladby, a začal se chlubit, jak byl předchozí den na svatbě Štrougalovy dcery a novináře Jiřího Janouška, se kterým se kamarádil. „Dědek“ Krýsl ho za chvíli přerušil se slovy: „Karle, můžu ti něco říct? Kdyby ses narodil jenom o trochu dřív, mohl jsi stihnout Heydrichovu svatbu!“ A byl klid. 

V roce 1967 jsi založil Jazz Celula. Kdo vymyslel název kapely?

Evžen Jegorov, který je jejím spoluzakladatelem. Hrávali jsme v Redutě a Evžen jednou řekl: „Chrunda (Nikita Sergejevič Chruščov, pozn. autora) nás zahnal do nor, takže jsme vlastně taková tajná jazzová buňka, tedy celula!“

V roce 2018 jsi měl v databázi OSA registrováno na tři sta padesát hudebních děl, což svědčí o tom, že jsi mimořádně plodným skladatelem. Z jakého popudu jsi začal komponovat?

Když vznikla Celula, začal jsem to zkoušet, a pak jsem napsal a zaranžoval pár věcí i pro JOČR, například Tuturilu, kde nahrál geniálním způsobem první trumpetu právě Venca Týfa. Problém je ale v tom, že když těch skladeb napíšeš moc, neubráníš se tomu, aby se jedna druhé nepodobaly.

„Jednoznačně Horace Silver, jako skladatel i pianista. A to jsem netušil, že budu v New Yorku bydlet patnáct minut od Norwalku, kde se narodil,“ odpovídá Laco Déczi na otázku, kdo ze světových jazzmanů byl po kompoziční stránce jeho největším vzorem|foto:Martin Pekárek

Byl někdo ze světových jazzmanů po kompoziční stránce tvým vzorem?

Jednoznačně Horace Silver, jako skladatel i pianista. A to jsem netušil, že budu v New Yorku bydlet patnáct minut od Norwalku, kde se narodil. Začínal jako tenorsaxofonista, pak měl havárii, tak přesedlal na piano. Nejvíce mě fascinuje, že každá jeho skladba je úplně jiná, například Nica’s Dream, Seňor Blues, Strollin´, Peace, Song for My Father, a přitom jsou všechny geniální.

Která je tvoje oblíbená skladatelská technika?

Když jsem začal studovat konzervatoř v Bratislavě, kterou jsem nedokončil, hodně jsem se poučil od profesora Schleichera. Ten vyučoval harmonii i skladbu a vždycky mi říkal: „Když vymyslíš nějakou melodii, tak to nemůže být jenom kousek. Musíš mít od začátku v hlavě celou konstrukci, aby to nebylo hrbaté.“ A to je pravda. Nemám třeba rád tvorbu Waynea Shortera, protože píše miliony akordů, které jsou často nefunkční a složitě překombinované. Naopak extratřída po kompoziční i aranžérské stránce byl Thad Jones a dodneška je Quincy Jones. To jsou tak logické a krásné souzvuky!

Dokážeš se na psaní koncentrovat?

Jak kdy. Občas mě něco napadne, tak si to zapíšu, pak zjistím, že to je kravina, tak to zahodím, anebo zaranžuju a přinesu na zkoušku. Když začneme zkoušet a není to ono, tak se to snažíš vylepšovat, a až po takové desáté změně rytmu zjistíš, že už tomu nepomůžeš, musíš to zahodit! Někteří lidé to neudělají, ba naopak donutí kapelu, aby se ta „babička s několika hrby“ hrála, protože jako autoři si za svým dílem stojí. A to je vůbec nejhorší! Carmell Jones mi říkal: „Když se ti začne líbit tvoje hraní, tak se na to vyser! Dál už se nedostaneš!“

Laco Déczi a jeho obrazy|foto:Martin Pekárek

Věnuješ se také malování. Kde se zrodil impulz k této činnosti?

V ateliéru Bédy Budila, což je můj velký kamarád, úžasný živočich a světový malíř.

Které malíře obdivuješ?

Určitě Salvadora Dalího a z dalších bych jmenoval Hieronyma Bosche, Paula Cézanna a Vincenta van Gogha.

Je pro tebe malování relax?

Ano, zpočátku jsem to jenom rozdával. Pak jsem měl štěstí, že jsem potkal Pavla Kobylku, což je můj letitý kámoš a světový restaurátor obrazů. Řekl mi, že někde na internetu viděl moje malby a že u něho v galerii uděláme výstavu. Nejdřív jsem se bránil, že maluje kdekdo, a stejně si nikdo nic nekoupí. Nakonec jsem se nechal přesvědčit, pár obrazů se prodalo, a tak jsme začali dělat výstavu každý rok. Dokonce to došlo tak daleko, že jsem dokončil obraz, poslal jsem mu ho a hned byl prodaný! Zjistil jsem ale zajímavou věc. Každý člověk má jiný vkus a paradoxně je často největší zájem o ta díla, kterých si sám nejmíň ceníš.

V tuzemsku se trumpetisté dělí na lídry a chorusáře, kdežto v USA toto pravidlo není tak striktně vymezené.

Ale taky je. Když vezmeš výškaře-lídry, mezi nimi dominoval Cat Anderson. Tak vysoko jako on se nikdo nedostal. Sóla ale nehrál, protože Pán Bůh nedává dvakrát. Stejně tak je vynikající lídr Doc Severinsen, který je i ve svých čtyřiadevadesáti hráčsky aktivní, ale není to chorusový sólista. Naopak celkem slušná sóla hrál Maynard Ferguson a z dalších chorusářů třeba Chuck Findley, Arturo Sandoval a samozřejmě Freddie Hubbard. Nikdo z nich ale nehrál tak dokonale jako Fats Navarro nebo dokonce Clifford Brown!

Osobně považuji za mimořádný zjev trumpetistu Clarka Terryho, jehož charakterizuje jak vysoká profesionalita, tak nezaměnitelný hráčský styl včetně častého používání bluesové pentatoniky v kombinaci s chromatikou. Proto byl spolehlivě rozpoznatelný. Setkal ses s ním někdy?

Ano, potkali jsme se v Německu, sedli jsme si ke stolku a kecali jsme o muzice. Byl to nesmírně příjemný člověk a skvělý bebopový hráč. Říkalo se mu Happy Horn neboli Veselá trumpeta. Vzpomínám si, že jednou nahrál blues jako dialog s manželkou, v němž popisoval, jak to u nich doma vypadalo, když přišel domů ožralej. Střídal při tom v krátkých frázích trubku s plungerem a křídlovku. Hráčsky to bylo fantastické, a navíc úžasně vtipné.

Laco Déczi: „V Americe říkali, že hraju jako Davis, a přitom já vůbec nehraju jako Davis! Oni ale znají jeho jméno, tak se s tím chlubí, aby vypadali, že jazzu taky rozumí.“ |foto:Jiří Šeda

Oblíbeným nástrojem nejen Clarka Terryho, ale i mnoha dalších trumpetistů, například Pavla Husičky nebo Jiřího Hlavy, byla křídlovka. Proč ji celoživotně opomíjíš?

Nikdy se mi nelíbila. Zvukově mi vždycky připadala jako taková přidušená trumpeta. Můj opravář v Americe o ní říká, že to je umělý nástroj. Když chceš docílit při baladách měkkého zvuku, stačí ubrat výšky a přidat basy a nikdo nepozná, žes to nahrál na trubku.

V celosvětovém měřítku neexistuje jiný jazzman než Miles Davis, který by byl tak stylotvorný a tolikrát změnil tvář hudby. Dokázal tě v něčem inspirovat?

Ano, poslouchal jsem ho do té doby, než jsem prvně uslyšel Clifforda, což totálně změnilo můj dosavadní styl hry. Když se ptali Clifforda na jeho názor na Davise, odpověděl: „He plays very smooth – Hraje velmi hebce.“ A to je pravda. V Americe jazzmani trefně pojmenovali rozdíl mezi Milesem a Cliffordem. Říkají totiž: Miles Davis byl „style“, kdežto Clifford Brown byl „real trumpet player“. Clifford byl oproti Milesovi brilantní hráč, který cvičil deset hodin denně a jeho projev byl absolutně dotažený do konce. Navíc je neuvěřitelné, že tak dokázal hrát už v pětadvaceti! Bohužel dnes o Cliffordovi ví málo lidí a všichni milují Davise. Dokonce se mi několikrát stalo, že mi v Americe říkali, že hraju jako Davis, a přitom já vůbec nehraju jako Davis! Oni ale znají jeho jméno, tak se s tím chlubí, aby vypadali, že jazzu taky rozumí.

Kolik hodin denně cvičíš, když máš volno?

Nehraju v jednom kuse, ale celý den utrubuju. Celkem to může dát až čtyři hodiny.

Na jakou trumpetu hraješ?

Většinu života jsem hrál na různé Bachy, pak jsem zkoušel Schilke, Getzena a před pěti lety mi můj opravář sehnal trumpetu, na kterou hrál Clifford Brown. Je to Blessing Super Artist a hraje velmi lehce.

Zažil jsi někdy tak dlouhou nucenou pauzu jako nyní v době pandemie?

Ne. Hodně jsem během toho času maloval a točil jsem muziku pro Petra Chmelu, což je výborný bubeník a kapelník bluesové kapely. Taky jsem měl štěstí, že jsem dostal nabídku napsat hudbu k filmu Kid od Charlieho Chaplina. Na tom jsem dělal dva měsíce a málem jsem se kvůli tomu rozvedl. Byly zrovna Vánoce a já jsem jenom seděl a psal noty. Byl jsem nervózní, jestli to vůbec koupí. Když jsem jim ale poslal finální produkt, byli nadšení, a tak jsem měl radost.

Jak proběhl první koncert po covidu, co se týče nátiskové formy?

Co tón, to důvod k výpovědi. Samozřejmě jsem ale mezitím doma cvičil. To by jinak nešlo.

Trumpetu, na rozdíl od jiných nástrojů, bohužel nemůžeš vyndat po půl roce z futrálu, promazat jí písty a jít na vystoupení.

No, jistě, protože v ten moment už nejsi trumpetista. Stal se z tebe jenom člověk. Zahraješ dva tóny, opuchne ti huba, přestane se to ozývat a je konec.

Co by sis chtěl ještě zahrát?

Chtěl bych natočit desku a rád bych si na ni pozval Ondru Štveráčka. To je výborný saxofonista, který hraje ty správné noty a jeho projev je americký. Teď jsem dopsal novou skladbu, jmenuje se Pochod a brzy ji začneme zkoušet. Harmonicky je to v podstatě Love for Sale od Cole Portera, akorát jsem na to napsal svoji melodii. Podobným způsobem pracoval už Charlie Parker, který taky na harmonie starých šlágrů, jako je třeba Indiana, napsal bebopovou Donnu Lee.

Na co se těšíš v nejbližší době?

Že konečně budu mít nátisk! Ten si totiž uděláš jedině na šňůře.