Kdo napsal Slezské písně? Bezručovské záhady Frýdku-Místku

Ve dvojměstí Frýdek-Místek se po Petru Bezručovi jmenuje ledacos. Základní škola Petra Bezruče, gymnázium Petra Bezruče, kino Petra Bezruče i bezlepková pekárna Bezručovka. Brněnský floutek a nedostudovaný pražský filozof Vladimír Vašek, jak znělo Bezručovo občanské jméno, rodičům zrovna radost nedělal. „Vladimír se k ničemu nemá,“ stěžovala si jeho matka v dopise z května 1891. Rodiče se ho snažili přimět alespoň ke složení jednoduché zkoušky z poštovních předpisů, rozmařilý mladík však ignoroval již domluvené termíny. Nakonec přece zkoušku složil a v listopadu 1891 byl přidělen jako poštovní asistent do moravského Místku. A záhy také šokován drsnými poměry Ostravska, krajem uhlí, železa i chudých beskydských horalů.

A právě tyto inspirace se o několik let později staly jádrem Slezských písní, které patří k nejproslulejším dílům české literatury. Maryčka Magdonová, ostravští havíři nebo kantor Halfar dnes mluví i maltsky, albánsky, vietnamsky, korejsky, japonsky nebo čínsky, celkově více než čtyřiceti jazyky.

Frýdecká plastika Maryčky Magdonové od sochaře Jindřicha Wielguse z roku 1971|foto:Profimedia

Po stopách Maryčky i Géra

Kardinální otázka zní, zda Slezské písně opravdu napsal Vladimír Vašek. V dnešním Frýdku-Místku se na ni snaží odpovědět kdekdo. Je to náhoda, když ale u frýdeckého náměstí fotím plastiku Maryčky Magdonové od sochaře Jindřicha Wielguse z roku 1971, kráčí kolem majitel Antikvariátu Pod svícnem a primátor města Petr Korč: „Myslím, že ty nejlepší básně Bezruč opravdu nenapsal, pouze je opsal. Ukradl je učiteli Ondřeji Boleslavu Petrovi.“ A primátor se rozvypráví, jak se Bezruč nerad podepisoval právě do Slezských písní. „Aby jednou nemohl být nařčen, že signoval cizí dílo. Přesto jsem měl v ruce i několik vydání s jeho originálním podpisem.“

„Myslím, že ty nejlepší básně Bezruč opravdu nenapsal, pouze je opsal. Ukradl je učiteli Ondřeji Boleslavu Petrovi.“
Petr Korč

Ve Frýdku i v Místku je s Bezručem spojena řada lokalit. Dodnes tu třeba stojí i budova pošty, kde básník razítkoval dopisy (U Staré pošty 53), byť slouží jako kavárna s pražírnou. Na frýdeckém zámku sídlí Muzeum Beskyd, ovšem mnohem podstatnější informace zní, že jde o sídlo markýze Géra čili arciknížete Bedřicha (Friedrich Maria Albrecht Wilhelm Karl von Österreich). „V požáru, v dýmu až zdvihnem se vzhůru, / dá Bůh, že tě jedenkrát strhneme z koně, / markýzi Géro!“ vyzýval básník k pokoření tohoto šlechtice s habsburskou krví. 

Hned první den služby na místecké poště Bezruč ocenil polohu tohoto šlechtického sídla: „Stojí na výšině jako hrad. Zdá se, že je to hezké hnízdo.“ Ve Slezských písních ovšem majitele zámku tepal vícekrát jako lidskou pijavici. S pobavením si však v jedné místní hospodě zapsal, jak prostý lid vnímá jeho bohatství: „Knížepán má 365 zámků a každou noc může přespat v jiném.“

Letecký pohled na Frýdek-Místek, kam byl Vladimír Vašek přidělen jako poštovní asistent |foto:Profimedia

Na Bezručově pohřbu

Dnešním středoškolákům se může zdát příběh Petra Bezruče vzdálený, jako by šlo třeba o životní osud Françoise Villona. Slezský bard přitom zemřel relativně nedávno, v roce 1958, a písničkář Jaromír Nohavica si dokonce vybavuje mlhavé dojmy z posledního rozloučení s ním. „Jako pětiletý kluk jsem se s tátou zúčastnil básníkova pohřbu v Opavě,“ svěřil se jednou autorovi tohoto textu. Pamatuje si i detaily. „Víte, co jsou to matné vzpomínky na dobu, když máte pět let? To je třeba velká žába, která křičí. Strouha, která smrdí. Pamatuji si na Opavu, na velkou bílou budovu Slezského muzea, bylo tam nějak moc lidí, všichni v černém, někam jdeme. Ale zůstává to ve mně, že jsem byl na Bezručově pohřbu.“

Nohavica chce dokázat, že autorem nejlepších veršů ve Slezských písních není Bezruč, nýbrž jeho kamarád a učitel Ondřej Boleslav Petr (1853–1893). Když slezský bard v letech 1891 až 1893 sloužil na poště v moravském Místku, prý si od Petra půjčil rukopisy, které po jeho předčasné smrti prohlásil za vlastní tvorbu. Z místopisného hlediska je proto zajímavá návštěva i dochovaného historického domu číslo 41 na místeckém náměstí Svobody. Právě sem chodil Bezruč za učitelem Petrem. Možná že v tomhle baráku je počátek „básnické krádeže století“, o níž je Nohavica přesvědčen. A zdaleka nejen on. 

Petr Bezruč se narodil v Opavě v roce 1867 jako Vladimír Vašek, na těšínském gymnáziu zase v šedesátých letech 19. století studoval právě básník Ondřej Boleslav Petr. Oba muže pak v roce 1891 svedla náhoda do Místku a setkání to bylo osudové. Jeden poeta byl velmi talentovaný, druhý spíše ambiciózní a hlavně pyšný. Jeden náhle zemřel, druhý si možná přivlastnil jeho verše, na které chtěl navázat, ale nikdy nepřekročil svůj vzor. Mozart a Salieri. Ondřej Boleslav Petr a Vladimír Vašek. Podezření, že nejslavnější básně Slezských písní nenapsal Bezruč, nýbrž nedostudovaný těšínský gymnazista Petr, se kupí již více než sto let.

Mariánský poutní kostel ve Frýdku, kam dříve chodívala velká procesí z širého okolí|foto:Ivan Motýl

Proč je Frýdek v Hrabyni?

Ve slezské Hrabyni stojí poutní chrám Nanebevzetí Panny Marie, vlastně je to spíš vesnický kostelík. Na velikosti mu přidal až básník Petr Bezruč, když poutní místo nesmrtelně zvěčnil ve Slezských písních. „Byli tu z Modré, a byli tu z Polské, / byli od Váhu a my od Těšína, nabit byl kostel,“ líčil Hrabyň ve stejnojmenné básni.

Ve skutečnosti slezský bard popisoval mnohem významnější mariánský poutní chrám ve Frýdku. „Do Frýdku chodila velká procesí z dalekých krajů, Slovenska i z Hané. Tyto dojmy Bezruč umělecky přetransponoval a použil v básni Hrabyň, kam nikdy tak velké zástupy nechodily, jeho verše se tak vztahují k Frýdku,“ napsal v roce 1987 literární vědec Jiří Urbanec. Velmi odvážně, neboť jako jeden z prvních odborníků začal poukazovat na nesrovnalosti v nedotknutelném díle, jakým tehdy byly právě Slezské písně.

„Nelze vyloučit ani vyvrátit, že Vladimír Vašek nějakým způsobem získal po smrti Ondřeje Petra jeho básnické deníky.“
spisovatel Jan Drozd

Literární historik a spisovatel Jan Drozd byl na počátku milénia mnohem tvrdší: „Nelze vyloučit ani vyvrátit, že Vladimír Vašek nějakým způsobem získal po smrti Ondřeje Petra jeho básnické deníky, věděl o nich a velmi dobře znal jejich obsah a literární hodnotu. Vybíral z toho pokladu, něco upravil, něco přestylizoval, k tomu přidal své básně, do nichž zakomponoval podobné melodie.“

A pak se přidal Jaromír Nohavica, který stejně jako Urbanec vrací Bezručovu báseň o Hrabyni tam, kam ve skutečnosti patří. Do Frýdku. „Frýdecké reálie vůbec neodpovídají těm hrabyňským, vždyť podle historiků měly hrabyňské poutě jen lokální význam,“ říká písničkář.  O významu poutí svědčí třeba zápisky těšínského kronikáře Aloise Kaufmanna z roku 1840, který odhadoval, že na mariánské poutě do Frýdku přišlo až sto tisíc věřících ročně. Z pětatřicet kilometrů vzdálených Ludgeřovic sem třeba za první republiky každý rok putovala i babička autora tohoto textu Gertruda M. 

A „nabit byl kostel“ i jeho širé okolí. „Ve dnech poutí obklopují kostel krámky prodavačů vodky. Protože všechny příchozí nepojme, část jich zůstává venku, kde v jednom koutě nádvoří duchovní naslouchají zpovědi a rozdávají hostie a několik kroků dále jsou stoly obklopené pijany. A v opilosti často padají mezi modlící se,“ vyprávěl Kaufmann.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Hrabyni, které autor Slezských písní v básních povýšil na významné poutní místo, jež ve skutečnosti náleželo nedalekému frýdeckému mariánskému kostelu |foto:Ivan Motýl

Najde se rukopis?

V básni Hrabyň Nohavicovi nesedí ani tyto verše: „Tenkrát jsem býval hezounký hoch – po cestě jsem zpíval.“ Jenže Bezruč neměl hudební sluch. „Neumím zpívat, nemaje hudebního sluchu, což mi vynášelo posměšky kantorů a vlastní hoře,“ svěřil se Bezruč Lidovým novinám v roce 1940. Dítě to navíc nebylo moc hezké, spíš poďobané od neštovic.

Dveře do frýdecké barokní baziliky Navštívení Panny Marie jsou zrovna odemčené a potkáváme v nich třiačtyřicetiletého Michala Šnera. Že Petr Bezruč implantoval popis frýdecké pouti do Hrabyně, mu není známo. „O tom jsem nikdy nic neslyšel. Do kostela chodím natahovat hodiny, protože elektrický pohon se pokazil. A kdo ví, kdy se to opraví.“

Je Petr Bezruč skutečným autorem Slezských písní?|foto: autor neznámý 2, Rozpravy Aventina

A kdo ví, zda se vůbec někdy vyjasní, jak to bylo se Slezskými písněmi. Jasno by do celé kauzy vnesl snad jedině nalezený rukopis Ondřeje Boleslava Petra. Anebo dopis Petra Bezruče, v němž by se přiznával, že z Petra opisoval. V zapomenuté knížečce Místecký pobyt Vladimíra Vaška folkloristy Joži Vochaly z roku 1963 byla otištěna citace z dopisu Bezručova bratra Ladislava Vaška, který o prázdninách v roce 1892 navštívil Místek a měl možnost sedět i ve společnosti Ondřeje Boleslava Petra. A ten mu prozradil, že básně, které skládá, posuzuje právě Vladimír Vašek. „Pochlubil se mi, že mu pan asistent Vašek z pošty pochválil báseň, kterou složil na krásu blízkých Beskyd. Vytkl mu jen několik drobných vad v rytmech, ale povzbudil jej k dalším pokusům,“ napsal Ladislav Vašek.  

Když Jaromír Nohavica poprvé uviděl fotografii Ondřeje Boleslava Petra, udělala na něho mocný dojem: „Skrze ty jeho oči jsem zahlédl, že on ty básně opravdu napsal. A že nemá zastání, a když to neudělám já, už se ho nikdo nezastane.“ V loňském rozhovoru pro Český rozhlas zpěvák zase prohlásil: „Čekám na velkého studenta, který si to vezme jako celoživotní záležitost, protože to není na týden, měsíc či jednu seminární práci. Své materiály mu rád poskytnu, může je použít a dál bádat.“

Snad se tedy i nejmladší generace studentů bude o dílo Petra Bezruče zajímat. Ani „doma“ v Místku už totiž není Bezruč prorokem. Když se před Pomníkem Slezským písním u kina Petra Bezruče v Místku ptáme mladé studentky, komu je tento pomník věnován, zaváhá: „Myslím, že tomu Hynku Máchovi? Ne? Tak tomu druhému, Jaromíru Erbenovi? Také ne? Tak to fakt nevím.“