Architekt Adam Gebrian: Zbořil bych Národní muzeum!
S architektem a propagátorem architektury Adamem Gebrianem se scházíme na rampě pražského Národního muzea. Dal si předsevzetí trávit co nejméně času v interiérech, místo rozhovoru v kanceláři tedy vycházíme na procházku. Tématem našeho setkání mají být „zásahy do podoby Prahy“, promýšlí tedy trasu, která by nám nejlépe posloužila. „Občas provokativně prohlašuju, že kdybych měl některý dům v Praze zbourat, bude to tenhle,“ říká a ukazuje za sebe na budovu Národního muzea.
„Vlastně to myslím smrtelně vážně. Protože to, co máme pod sebou a říkáme tomu Václavské náměstí, je ve skutečnosti bulvár – ulice, která byla historicky zakončena Koňskou branou a sloužila mimo jiné jako spojnice s Královskými Vinohrady. Tahle funkce prokrvení je pro život města důležitější než jakákoliv budova, která zatarasila cestu.“ Dnes je situace ještě zhoršena magistrálou, u níž Gebrian spekuluje, že by tudy dost možná nevedla, kdyby první krok k ucpání neudělalo právě Národní muzeum. „Je to krásná budova, má spoustu detailů, klobouk dolů, ale stojí na úplně blbém místě a žádný barák nemá právo nárokovat si od města takovou oběť.“
Vyrovnat se s průšvihy
Muzeum navíc podle Gebriana během své nedávné rekonstrukce promeškalo příležitost radikálnější proměny okolního prostoru. „Říkal jsem si, že když se do toho dává tolik peněz, mělo by se pak přistoupit ke stejně důsledné úpravě okolí. A ano, opravil se park, ale dalo se udělat o hodně víc!“ Přes pokrok ve vizuální podobě místa se totiž neposunula jeho funkčnost. Právě ta je pak pro Gebriana ústředním tématem – architektura bez kontextu přece nemá smysl. „Těsně pod námi jsou vestibuly metra, ty se daly otevřít, dalo se do nich nahnat světlo, soupravy mohly zastavovat o kus dál, aby mohli lidé přejít rovnou do budovy, jako je tomu třeba u Palladia. Je vůbec zajímavé, že přirozené napojení obchodních domů na dopravu je pro nás zjevně důležitější než napojení důležitých institucí.“
Ptám se na záměr pražských radních začátku 20. století protáhnout Václavské náměstí až k řece, tedy probořit bulvár celým historickým centrem. „To by byla samozřejmě chyba, ten plán byl mimo přirozené měřítko prostoru. Když si vezmete městské čtvrti s nějakým charakterem, jako jsou Vinohrady, Žižkov nebo Letná, tak ta jejich část, z níž onen charakter čerpáme, je vlastně docela malá. Mluvíme tedy o slepenci malých celků a propojit je tak obrovským gestem by zcela setřelo, jak Prahu vnímáme. Někdy se říká, že jde o město nedodělaných koncepcí, má to být asi urážka. Ale vidíte, že realizovat plán jen napůl může vlastně být to nejlepší, co se mohlo stát.“
Čtěte také
Ztrátu některých památek včetně židovského města vidí Gebrian jako přirozený vývoj. Ve skutečnosti by nejmenoval žádný velký architektonický skvost, o který Praha během své historie přišla. „Měla v tomhle ohledu velké štěstí. Dokonce i z dvou světových válek ji víc zasáhl jen jeden nálet, který byl v celkovém měřítku banální. A dal nám Tančící dům a nové Emauzy.“
Gebrian si cení i „brutální“ přestavby Paříže v 19. století, jež si prošla mnohem důslednější asanací než Praha. „Je to zajímavá historie – Baron Haussmann dostal za úkol předělat město tak, aby se v něm nedaly stavět barikády a v případě revolty mohla armáda rychle postupovat širokými ulicemi. Nešlo o vytvoření lepšího místa pro život, ale o vojensky strategické rozhodnutí. Je náhoda, že to Paříži tak moc prospělo a těží z toho dodnes.“ Gebrian připomíná, že stejná motivace podle všeho může za současnou podobu Václavského náměstí. Nepraktický záhon rozdělující podélně celý bulvár měl odradit davy od pořádání demonstrací. Na rozdíl od Paříže však tato podoba Václaváku ani trochu nesvědčí a je dobře, že se postupně pracuje na jeho revitalizaci. „Bohužel mě naplňuje pesimismem, když vidím, že tak přirozená věc jako výměna dlažby byla vysoutěžena někdy před patnácti lety a probíhá až nyní.“
Asanační vlna 19. století probíhající napříč Evropou budila v mnoha lidech odpor a je jedním z důvodů vzniku památkové péče, jak ji dnes vnímáme. Je ale jasné, že Gebrian si cení architektonické odvahy. „Dokončil jsem teď knížku o Barceloně, kde jsme strávili nějaký čas. I to je město, které zažilo brutální zásahy, a ukázalo se, že se jim prostor po čase přizpůsobil a rány se zacelily. Věřím, že Praha je v tomhle ohledu velmi silná a dokáže se vyrovnat s mnoha průšvihy.“
Zajímavým mikrokosmem našeho námětu je nová muzejní budova, bývalé Federální shromáždění. Architekt Karel Prager dostal za úkol přestavět burzu z roku 1936 pro potřeby parlamentu, který sem byl přesídlen z Rudolfina a pro jehož potřeby nebyla budova dost velká. Rozhodl se tedy dotknout se toho velmi kvalitního základu co nejméně a dostavba visí díky úžasné konstrukci nad burzou. „Mnoha lidem se ten obdivuhodný objekt nelíbí – přijde jim, jako by ta budova na tohle místo nepatřila. Snad proto, že Prager navrhoval přestavbu v době, kdy věřil, že z jedné strany bude sousedit s dvoupatrovou magistrálou, která nakonec skončila jako jednopatrová, zato obklopující budovu z obou stran.“ Se stejnou podobou magistrály ostatně počítal i Transgas, který byl nedávno zbourán. „Prager si představoval, že Federální shromáždění bude s náměstím spojeno parkem se zelení a fontánami, ne od něj odříznuto. Tak to v Praze chodí. Vracíme se tak k městu nedokončených koncepcí.“
Dialog nového se starým
Gebrian není fanouškem pseudohistorických slohů. „Podívejte se na támhleten dům,“ ukazuje na rohový palác, v jehož dolním patře je McDonald’s. „Ten měl ještě před nějakými patnácti lety rovnou střechu. Pak byl přestavěný, aby vypadal víc historicky. Ale takový postup podle mě nemá smysl. Neměli bychom stavět věci tak, aby imitovaly historické slohy – měli bychom něco vymýšlet. Přijde mi to smutné.“ Přecházíme naproti k nenápadně působící fasádě. „Tohle byl svého času velmi důležitý dům citující přístup světových architektů devadesátých let. Asi by vás nenapadlo se nad ním pozastavit, protože dodržuje uliční čáru, výšku okolních budov i materiál – to stačí, aby zapadl a za chvíli se na něj zapomnělo, i když jde architektonicky o jiný sloh než okolní budovy.“
O kus dál ve vnitrobloku Langhansu obdivujeme dostavěné pavlače. „Když si je prohlédnete blíž a zamyslíte se nad tím, dojde vám, že se od zbytku budovy vlastně dost liší, ale protože architekt použil jako sjednocující prvek stejné zábradlí, mozek to automaticky přijme. Takový přístup mám rád. Platí to ale samozřejmě jen tak dlouho, dokud se nenajde dost dobrý důvod ho porušit.“ Výjimkou je třeba Tančící dům, který velmi razantně vystupuje ze škatulky.
O pár metrů dál procházíme kolem činžovního domu z 19. století. „Tohle je typ stavby, které jsme se naučili mít hodně rádi, a vnímáme je jako něco krásného, i když jde o obdobu paneláku a nejzákladnější typ toho, jak se domy stavěly. Vysoké partery, zdobená omítka a asi třetina objemu zaplněna okny. Tak se nám to líbí. Tedy přesněji řečeno se nám to tak líbí zvenčí. Jakmile se ocitneme uvnitř, začneme si stěžovat na nedostatek výhledu a světla. Takový dům oceníme hlavně tehdy, když kolem něj jdeme a nikdy do něj nemusíme vstoupit.“ I proto Gebrian na jednu stranu mluví o dialogu s okolím, na druhou vystupuje proti bezmyšlenkovité aplikaci. „Proč má tamten nový dům postavený po revoluci tak malá okna? Jen proto, že to odpovídá představě o tom, že tak okna vypadat mají. Takhle se to ale dělat nedá!“
Čtěte také
Lepší varianta na sebe naštěstí nenechá dlouho čekat. „Tady se nacházíme před domem vynikajícího Josefa Gočára z roku 1927 a vidíme, že už je to trochu jinak. Okna jsou mnohem větší, dekoru je méně, ale troufám si tvrdit, že po stu letech to působí celkem normálně, přestože jde o obrovský barák. Pořád tu najdeme dost jednotících prvků. Dodržená výška, stále nějaké základní členění na okna, sloupy a patra – příznak pouze postupné evoluce. Dům respektuje své okolí, nicméně ho zároveň transformuje a umožňuje dalším budovám posunout se zase o krok dál.“
Přesouváme se na druhou stranu ulice k nechvalnému rohovému domu, kvůli němuž byl nedávno zbořen jeho předchůdce. „Tenhle dům vůbec nechápe, co se okolo něj děje. Rostislav Švácha, významný teoretik architektury, si všiml, že dolní část Václavského náměstí je zaplněna domy s výraznými věžemi a nárožími, vezměte si třeba Korunu. A čím víc postupujeme nahoru, tím víc tyto prvky ubývají, hladina se zklidňuje a nahoře už jsou domy skoro v jedné čáře, mimo jiné aby vynikla budova muzea. Tenhle nový dům, který strhává pozornost, ignoruje koncepci náměstí. Když si tohle dovoluje, musí se v něm dít něco velkého – přitom to ale bude obyčejná kancelářská budova s obchodem. Ambice si vlastně nezaslouží. Děje se to dnes běžně, investor na sebe chce upozornit, chce být viděn za každou cenu. Dobrý architekt vám ale řekne, že spektakulární forma vyžaduje spektakulární obsah. Osobně mě navíc vytáčí, že majitel si stoupne před kameru a tvrdí, že tímhle domem nějak zachraňuje Václavské náměstí. Kdyby se přiznal, že potřeboval nová parkovací místa a pod starý dům je nepřidá, nesouhlasil bych s ním, ale chápal bych ho a necítil bych se, že si z lidí dělá blázny.“
Vytříbené domy
Období prvních tři dekád 20. století se nedá uniknout, Praha tehdy zažila rozkvět umocněný nakonec vznikem republiky a budováním výstavního hlavního města. Procházíme paláci U Stýblů, U Nováků i Lucernou, k nimž Gebrian cítí velkou úctu. „Jde o obrovské projekty. Lucerna, kterou miluju možná nejvíc z celé Prahy, je místo navržené tak, aby když do něj vejdete, jste ho nemuseli už nikdy opustit – je to v podstatě něco jako obchodní dům s lepší kulturní vybaveností. Když stojíte venku, nejspíš neuvidíte nic moc podezřelého a vyčnívajícího, protože architekti respektovali atmosféru města. Uvnitř téhle skořápky je ale obrovská moderní budova, jedna z prvních železobetonových staveb u nás, která představovala technický vrchol své doby.“
Míjíme pasáže, v nichž kypěl život, dokud se zájem Pražanů nepřesunul do obchodních center. „Máme tu teď spoustu prázdných, zaniklých kin, opuštěných obchodů a sálů. Kdo ví, za sto let se mohou vrátit do módy a ty prostory tu pořád budou.“ Během celé procházky se zastavujeme u bezpočtu maličkostí, Gebrian oceňuje smysl pro detail architektů a smutní nad necitlivými zásahy ať už času, nebo laxních majitelů. Reklamou polepené vitríny a nevkusné úpravy prostorů jsou pro Prahu typické. „Dřív jsem se tomu smál, ale dnes, když vidím mexickou restauraci s barevnou vitrínou a vestavěnou cihlovou novostavbou uvnitř, je mi z toho smutno. Ti majitelé zkrátka nepřemýšlejí o ničem, co je nějak přesahuje. Myslím, že to je typické pro postkomunistický prostor – jsme fixovaní na to, co je nám nejblíž. Z architektury nás nejvíc zajímá interiér našeho bytu, z venkovního prostoru naše zahrada.“ Naštěstí věří, že se naše společnost začíná kultivovat.
Gebrian podotýká, že v této době si soukromí investoři dokázali poradit s velkými pozemky mnohem lépe, než to zvládají dnes. Projekty jako Quadrio působí naddimenzovaně, lidé se v jejich blízkosti necítí dobře. „Pořád jsem především příznivcem malých parcelací, protože základní jednotkou města je dům – ne blok, ani ulice, ale dům. A jakmile několik parcel skoupí jeden subjekt a sjednotí je, začínám se bát. Když jako majitel vlastníte velký pozemek, nenajde se na světě síla, která by vás donutila ho zase rozkouskovat a uvažovat v menším měřítku. Proč byste to dělal? Z toho žádná výhoda nekouká.“
Čeká Prahu ošklivost?
Na Václavském náměstí jsme obdivovali hlavně zásahy do města, na něž jsme si už dávno zvykli. Čeká Prahu nějaký velký projekt srovnatelný s asanací? Podle Adama Gebriana nikoliv, protože společnost dnes není na velké změny připravena a není ochotna na ně vynakládat potřebnou sílu. „Jedině snad může dojít k nějakému výraznému technickému skoku, jemuž by se město muselo přizpůsobit. Jestli jím ale budou samořiditelná auta, tak se spíš bojím, že náš kontakt s veřejným prostorem se tím ještě sníží.“
Ptám se, jaký megalomanský projekt by se mu líbil. „Jsou toho mraky, spojeno to je především s rekonstrukcí míst s obrovským potenciálem. Jako první vystřelím: Strahovský stadion. To je unikátní místo, které nemá mnoho obdob na světě. Ale co s ním? Podle mě by se do něj měly vecpat všechny myslitelné typy hřišť a hracích ploch – všechno, co vás napadne, snad krom trati pro formuli. Vzniklo by úžasné místo pro lidi i atraktivní lákadlo pro světové akce. Dál je zanedbaná Vltava – její ostrovy jsou jedinečné, i když často v hrozném stavu. Asi nejhůř je na tom Štvanice, která se snad v dohledné době promění. Mám rád i návrh Vlada Miluniće, spoluautora Tančícího domu, propojit ostrovy v centru lávkami pro pěší, díky nimž by šlo snadno přecházet z jednoho ostrova na druhý.“
Čtěte také
Končíme na Jungmannově náměstí, kde obdivujeme rondokubistický palác Adria a především funkcionalistickou ARU (nároží ulic Perlové a 28. října). „Adria došla na půl cesty, na ní si architekti cvičili svou snahu najít národní sloh. Na AŘE už vidíte sebejistotu československého státu, který se nebál být internacionální. Je to dům výrazný, v mnoha ohledech nepraktický, ale s tím se nikdo netrápil. Byli ochotní vynaložit víc na údržbu, vytopení a případné opravy těch obřích oken, protože věřili, že si to můžou dovolit. Adria se osvobozuje od Rakouska a dává najevo, že jsme Češi. ARA si s ničím takovým hlavu neláme, ARA je světová. A já mám takový přístup rád. Mezi těmi dvěma domy je jen pět let. Za těch pět let došla architektura dál než za dalších sto. Prostřednictvím takových budov jsme byli schopni přihlásit se k světovému společenství – nevím, jestli dneska máme něco podobného.“
Přesto má Adam Gebrian Prahu rád. „Jsem trochu pesimista a znám mnohem víc současných projektů, které se nepovedly, než ty, které se povedly. Můj kamarád tvrdí, že budoucnost Prahy je ošklivost. Přesto myslím, že je skvělým místem pro plnohodnotný život. Je dost malá na to, aby v ní bylo příjemně, a dost velká, aby pokryla všechny potřeby. Nerad poslouchám lidi, kteří mluví o tom, že chtějí z Prahy vypadnout – vždycky mě to zaskočí. Já jsem tu rád. Dnes jsme se bavili o věcech, co zajímaly vás. O historických proměnách, o zásazích do podoby města. Mě osobně zajímají jiné věci – svému tématu říkám „veřejný život“. Tím myslím aktivní užívání veřejného prostoru. Sleduju, jak jsou lidi v kontaktu s okolím a jak jim okolí umožňuje pohodlný život. Proto jsme se procházeli městem, místo abychom se o něm bavili někde v kanceláři. Mohli jsme být součástí veřejného života.
Související
-
Architekt Adam Gebrian: Veřejné prostory nemocnic? Neuvěřitelná ostuda nás všech
Změna v oblasti architektury a urbanismu probíhá nesmírně pomalu, setrvačnost chování nás všech je obrovská a odolnost prostředí k jakýmkoliv výrazným změnám značná.
-
Adam Gebrian: S vynálezem buldozeru se přestaly stavět domy respektující terén
Jsou pro architekty domy důležitější než lidi? A jaký vliv může mít architektura na naše životy, nebo dokonce na životy architektů samotných?
-
Adam Gebrian: Stát by měl při prodeji památek dávat přednost...
Stát prodává barokní budovu pražské Invalidovny. Znalci odhadují cenu historického skvostu na skoro 640 milionů korun. Měl by se stát zbavovat takto významných kult...
