Potřebuju být někde zaparkovanej, říká herec Viktor Dvořák
Ztvárnil Václava Havla s takovou empatií, že mu to vyneslo přízeň publika, kritiků i České filmové a televizní akademie. K divadelní Ceně Thálie tak možná připojí i Českého lva. Budějovický rodák Viktor Dvořák (41) patří k talentovaným hercům, ale přes všechnu chválu, kterou na svou adresu slýchá, působí sympaticky neokázale. Povídali jsme si v šatně Divadla ABC, kde právě zkoušel, jak říká, „do zásoby“ – aby měl s kolegy co nabídnout, až se divadla konečně znovu otevřou.
Jak moc teď hercům chybí jeviště? Vlastně spíš diváci, na jevišti i v nouzovém stavu zkoušíte pomalu každý den.
Chybí nám asi víc, než si chceme sami připustit. To, že nehrajeme, je pro nás vlastně už denní chleba, ani se o tom s kolegy moc nebavíme, abychom si navzájem nepředávali nějaké negativní pocity. Když děláte divadlo osmnáct let a v průměru každý druhý večer hrajete, tak vám musí scházet. Představení je pro herce návyk, psychický i fyzický, když víte, že máte večer představení, váš den se od toho odvíjí. A večer na jevišti je pro vás psychická sprcha, očista.
Přemýšlel jste už nad tím, jak obtížné bude znovu naskočit do toho divadelního kolotoče? Jak moc na vás bude po té pauze doléhat třeba tréma před představením?
Tak ta určitě přijde. Trošku jsem si to zkusili loni po prázdninách, konečně jsme šli před lidi, těšili se, co přijde. A najednou úlek. Tréma, kterou jsem cítil v tu chvíli já, byla určitě větší, než jsem pociťoval dřív. Herec se musí udržovat v kondici, což je teď těžší. Ale co, trému musíme setřepat.
Vzal jste v divadelní pauze nějakou práci, kterou byste za normálního divadelního provozu nevzal?
Ne. Za tu dobu, co se nedá hrát, jsem vzal všechno, co bych bral i normálně. Naštěstí si zatím nemůžu stěžovat na to, že bych neměl do čeho píchnout. V divadle zkoušíme do zásoby, před Vánoci jsem natáčel audioknihu, přišly i nějaké dabingy…
A kdy jste stál naposledy před lidmi?
Desátého října, kdy jsme v ABC hráli Vojnu a mír v režii Michala Dočekala. Vyšlo to tak, že jsme odehráli premiéru a den po ní se zjistilo, že jeden z nás měl covid. Tak jsme zase čtrnáct dní čekali, pak to ještě jednou nebo dvakrát odehráli, a utrum, divadla se zavřela.
Co nám koronavirová krize řekla o vztahu Čechů ke kultuře? Nesmířili jsme se až moc snadno s uzavřením klubů, kin, divadel, galerií?
Myslíte, že je to takhle? Já nevím, jestli dnešní stav kultury vypovídá o vztahu takzvaně obyčejných lidí k divadlu nebo hudbě. Spíš odráží systém, jakým se u nás pandemie řeší. Pořád věřím, že lidem kultura opravdu schází. Před Vánoci jsem byl u zubařky, která mi vyprávěla, jak byla ještě v říjnu na představení a věděla, že to je na dlouhou dobu naposled. Když se prý na závěr tleskalo, tak plakala… Víte, vy narážíte na něco, co bych vám rád vyvrátil, ale asi se to úplně vyvrátit nedá. Člověka napadne, že kdyby byla kultura zavřená ještě další půlrok, třeba by lidi opravdu usoudili, že jako už nutně nemusejí do restaurací, obejdou se i bez toho divadla… Ale nevěřím tomu.
Optimističtěji to vidí režisér David Ondříček, který v rozhlasové sérii Vize z krize prorokoval, že po zrušení zákazů nastane masivní příliv lidí do kin, divadel, galerií, že ten hlad po kultuře je zkrátka enormní. Co vy na to?
Vidím to stejně. Někteří lidé za kulturou vyrazí hned, jak budou moct. Je otázka, jak velká ta skupina bude. Pevně věřím, že se k nám diváci vrátí. Možná nebudou tolik chodit do kina, protože v době karantény zjistili, že si kino můžou docela dobře udělat doma, ale kdo je zvyklý chodit na živou kulturu, tomu živé aktéry nic nenahradí.
Je fakt, že různé televize zkoušely v karanténě uvádět i záznamy divadelních představení. Ale moc se to neujalo.
Což pro nás divadelníky může být takové malé plus…
Už přes deset let jste členem Městských divadel pražských. To je divadlo o třech scénách: tradičnější ABC, dramaturgicky odvážnější Rokoko a na mladé publikum zaměřená Komedie. Pro herce je to asi výhoda, být součástí divadelního stánku, kde lze přeskakovat z klasiky k experimentu?
No to víte, že je to příjemný. Současné vedení se snaží všechny tři scény co nejlíp vyprofilovat. Experimentální linii dnes nese hlavně Komedie, oproti téhle scéně je Rokoko vlastně ještě pořád tradiční. Ale i tam jde vidět inscenace, které se takzvanému tradičnímu proudu vymykají. Je to menší sál, klubovější atmosféra, pro herce zvyklého na velké divadlo určitě příjemná změna.
Jak dlouho jste před těmi deseti lety váhal, zda vzít nabídku stálého angažmá?
Jsem ten typ, který je rád někde zaparkovanej. Alespoň dosud to tak bylo. Takže jsem se moc nerozmýšlel. Nabídka přišla ještě za minulého vedení divadla, ale napoprvé jsme se nedomluvili. Měl jsem v té době ještě povinnosti v Ostravě, v Divadle Petra Bezruče, a v Praze na mě tehdy nepočkali. Tak jsem byl rok na volné noze, ale začal jsem v Městských divadlech hostovat, a když nabídka přišla znovu, už jsem neváhal. Nebylo proč.
V ABC jste ještě před zavřením divadel zářil ve hře Andělé v Americe, která vám vynesla Cenu Thálie. Ta hra se hrála i na Broadwayi, získala Pulitzerovu cenu, stala se předlohou pro seriál s Meryl Streepovou a Al Pacinem. Je pro herce účast v adaptaci tak slavného kusu svazující, třeba s ohledem na předchozí představitele?
Na to musíte zapomenout. Když zkouším něco, co se dá vidět v televizi nebo ve filmu, tak se na to musím podívat s hodně velkým předstihem. Anebo to vůbec vidět nechci, abych se nenechal ovlivnit. Praxe ale bývá taková, že když začínáte zkoušet, v daném hereckém obsazení, s režisérem, který má na věc svůj pohled, tak je to z principu natolik jiné, že na slavnou předlohu snadno zapomenete. Pokud tedy ten film nebo seriál není vyloženě vaše srdcovka. Ale já tehdy seriál Andělé v Americe neznal, a vůbec si myslím, že u nás ho moc lidí nevidělo. Takže v tomto případě nebylo zkoušení vůbec svazující.
Čtěte také
Kdybyste měl srovnat Nicholsův seriál s vaší adaptací, v čem se česká jevištní verze liší? Akcentuje třeba jiné postavy, jiné linie toho mnohovrstevnatého příběhu?
Ctili jsme předlohu, takže v našich Andělech je všechno, co v seriálových. Jiná je u nás třeba podoba nebe. To je dané jednak tím, že na divadle musíte volit jiné prostředky, a druhý důvod a výhoda je to, že nebe a anděly si každý může představit po svém. Ale mně se to seriálové nebe moc nelíbilo, tahle dějová linie mě tam bavila nejmíň. Andělé v Americe jsou do jisté míry nepřenosná hra, hodně americká, některým reáliím nemůžeme v Čechách ani rozumět. Taky doba je jiná, vždyť je to už přes třicet let, kdy původní předloha vznikla. Pro mě je důležité, jak se v konkrétních, nadčasových situacích chovají jednotlivé postavy.
Hra je hodně o homosexualitě, která v té době zdaleka nebyla respektována v takové míře jako dnes, reflektuje i osudy první generace nemocných AIDS. Jak se ve vašich očích společnost ve vnímání sexuálních menšin od osmdesátých let proměnila?
Před několika málo lety bych vám řekl, že pohled na homosexualitu a menšiny obecně se podle mě změnil, hodně a k lepšímu. Ovšem nejde jen o menšiny, ať už jakékoli. Jde o respektování odlišných názorů, odlišných životních vyznání. Když dnes sleduju, co se třeba ve Státech děje, získávám pocit, že se posouváme do hodně podivného opačného extrému. Myslím, že to není správná cesta a že jsme se dostali z deště pod okap.
V Andělech v Americe hrajete Louise Aronsona, což je levicově orientovaný mladík, působící dojmem, že zná recept na všechny bolesti světa. Ale je taky bezradný tváří v tvář nemocnému partnerovi. Napadá mě, jestli se dá najít paralela mezi tímhle chybujícím intelektuálem a postavou Václava Havla, kterou jste ztvárnil ve filmu?
Srovnávat Louise s Václavem Havlem asi dost dobře nejde. Možná jsou si trochu blízcí v přesvědčení o síle teorie, idejí a ve schopnosti vládnout slovem. Třeba Louis dokáže teoreticky vysvětlit a obhájit skoro všechno, ale když pak dojde na lámání chleba a on se má zachovat prakticky, začne mu být ouzko a až fatálně selhává.
Film Havel vám nabídl zatím největší příležitost před kamerou. Jak jste se k té roli vlastně dostal? A měl jste nějaké pochybnosti? Přece jen, na našeho prvního demokratického prezidenta má názor každý – a představu o něm jakbysmet…
K roli Václava Havla jsem přišel tak, že někdy po druhém kole kamerových zkoušek se o mně režisérovi nezávisle na sobě zmínili dva lidé a doporučili mu, aby si mě pozval. S režisérem Slávkem Horákem jsem se do té doby vůbec neznal. Hned napoprvé jsem ho ale nejspíš zaujal, takže následovala další kola zkoušek. Nakonec jsem roli dostal. Pochybnosti, na které se ptáte, ty přišly až pak. Ale i přes ty pochyby jsem si přál to dělat. Věděl jsem, že mám co v té roli nabídnout.
Když se stal v Československu Havel prezidentem, bylo vám deset. Máte na něj z klukovských let nějakou vzpomínku?
Víte, že si na nic zásadního nevzpomínám? Snad ani nemůžu. V době sametové revoluce jsem byl ve čtvrté třídě a politiku jsem ještě nevnímal. Měl jsem starosti úměrné svému věku, chodil jsem do Pionýra a docela mě to bavilo, protože jsme tam hráli spoustu her a já se vyblbnul. Teda přesněji to byly Jiskřičky, pionýrský slib jsem složil asi dva měsíce před listopadem 89, jsem tedy asi jeden z posledních pionýrů… Až v devadesátých letech, kdy jsem dorůstal, mě zajímala vyprávění starších o tom, jak to v listopadu 1989, ale hlavně před ním, bylo. Pro roli Václava Havla jsem čerpal vlastně jen z toho, co jsem naposlouchal, načetl a nakoukal v dokumentech.
Měl jste prostor přidat si do té role něco ze sebe?
Slávek Horák má pro herce příjemnou metodu práce. Měli jsme na natáčení docela dost času, točili jsme jen dva až tři obrazy denně, to je na dnešní dobu skutečný luxus, a na place jsme o každém obrazu hodně diskutovali. Já na to ale stejně šel především přes svůj vnitřní pocit, intuici, a když se Slávkovi něco nelíbilo, nastavil mi mantinely.
Mluvil jste o tom, že když v divadle hrajete něco, co diváci znají ze seriálu nebo filmu, snažíte se nepouštět si cizí adaptaci moc k tělu. Havel, to je ale vlastně taky adaptace – známého životního příběhu.
To je pravda, při natáčení Havla nešlo uplatnit to, co třeba při zkoušení Andělů v Americe. Titulní postavu filmu jsem si naopak musel nakoukat a poprvé jsem kopíroval reálného člověka, mluvím samozřejmě o několika málo vnějších prostředcích. Jinak jsem hodně čerpal z životopisu Václava Havla od pana Žantovského, měl jsem i nějaké Havlovy deníky. Záhy jsem si ale uvědomil, že se nemůžu zahltit vším, co bylo o Havlovi napsáno, a tím, co napsal sám. To bych se tak akorát zbláznil a získal bych pocit, že musím pochytat deset zajíců zároveň. Nejdůležitější bylo najít si tu postavu v sobě a jít na to citem.
Myslíte, že máte s Václavem Havlem nějakou společnou vlastnost nebo povahový rys?
Když přijdu někam, kde je hodně lidí, a mám se s nimi se všemi třeba pozdravit, nebo když se ve společnosti necítím úplně pevný v kramflecích, tak upadám do určité nejistoty. Václav Havel na mě vždy působil dojmem, že to měl podobně. Ale on rozpaky dokázal tím svým kouzelným způsobem překonat a tím si získával lidi kolem. I když třeba se mýlím a byla to jeho taktika. V mnoha situacích přece naopak dokázal všechny přesvědčit o své vnitřní pevnosti.
Čtěte také
Za film můžete získat Českého lva, čímž byste završil prestižní „double“ a pyšnil se Thálií za divadlo i Lvem za film. Herec jistě nedělá svou profesi kvůli oceněním, ale přesto: znamenalo by to pro vás něco podstatného?
Takhle herec nemůže přemýšlet. Už nominace je ocenění – a hezký ocenění! Mě teď spíš zajímá, jestli se vejdu do saka. A jestli ze skříně vyšťárám to správné. Když totiž jdete na udílení cen, které přenáší televize, nebo když pro tu událost točíte upoutávku, tak vám třeba napíšou, že nesmíte přijít v černém nebo v bílém, taky proužky že nesmíte mít, kvůli interferencím… Doufám, že doma něco vhodného najdu. (smích)
Viděl jste filmy, které byly s Havlem nominovány?
Všechny ne. Bohužel. Slíbil jsem si, že to musím dohnat. Ale viděl jsem Šarlatána, ten mě uchvátil. Baví mě, když si pustím film a pak se s ním ještě dva tři dny probouzím. Když ve mně pořád rezonuje a nosím ho v sobě. To se mi naposled stalo právě s Šarlatánem.
Václava Havla jste nehrál poprvé. Ztvárnil jste tu postavu už v Rokoku v představení Čapek, pak ve filmu Pražské orgie…
…a režisérce Pražských orgií Ireně Pavláskové jsem musel slíbit, že jí neupřu její prvenství. Ano, ona byla první, kdo mě ve filmu jako Václava Havla obsadil. Takže Ireno, neupírám ti tvůj primát ani teď!
Vzal byste ještě někdy roli Havla?
Už bych to hodně zvažoval. Záleželo by na nabídce. Film Slávka Horáka jsem bral jako práci, kterou jsem odvedl a dokončil. Měl jsem pak ještě dvě tři nabídky někde vystoupit jako Havel, ale to jsem rezolutně odmítnul. Jsem herec, nejsem performer.
Celý rozhovor s Viktorem Dvořákem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
Související
-
Jak se z dramatika stal politik. Filmový Václav Havel je podobný tomu skutečnému
Už první dojem překvapí: filmový Václav Havel je hodně podobný skutečnému, aniž přitom sklouzává do mramorové sošnosti či karikatury.
-
Pátrání po ztraceném intelektu. Vytrousil ho Havel, nebo jen tvůrci jeho životopisného filmu?
Vítkovy, Alešovy, Tomášovy a Kamilovy Čelisti věstí novinkám pevný stisk, který nerozhodí ani tužší sousto. Zvítězí uleželý sedmdesátkový Vašek, nebo čerstvé hovězí?
-
„Nechtěl jsem už dělat dalšího Luďana.“ Ve filmu Havel si Martin Hofmann zahrál Pavla Landovského
Martin Hofmann toho od seriálu Most! zažil hodně. Odmítl řadu filmových scénářů – hlavně prý proto, že byly blbé nebo protože po něm autoři chtěli jen další verzi Luďana.
