Jaroslav Foglar neodbytně živý. Nové sebrané spisy slavného spisovatele stojí za to vzít do rukou

28. únor 2021

Sice neslavil v posledních letech žádné superkulaté výročí (narodil se 1907, zemřel 1999), ale nakladatelství Albatros mu i tak vrchovatě přeje: od roku 2018 tu vycházejí funglnágl nové sebrané spisy Jaroslava Foglara. Zatím je venku sedm kousků, a rozhodně stojí za to, vzít je do rukou, prolistovat, přečíst. Minimálně ze tří důvodů.

Za prvé kvůli novým ilustracím. Foglara má čtenář zafixovaného většinou ve dvojce s Janem Fischerem a Marko Čermákem, ti zdatnější pak možná vzpomenou ještě „Bimbu“ Konečného nebo Zdeňka Buriana. Teď se ilustrace chopili reprezentanti mladé a mladší generace, padesátníci, čtyřicátníci, třicátníci; z pánů třeba Jiří Grus, Jaromír 99, Pavel Čech, Jindřich Janíček, z dam pak Ester Kuchynková a Barbora Kyšková.

Zatímco Grus, Janíček a Jaromír 99 podávají po Foglarově boku bez nadsázky své životní výkony, realizují se vyloženě esenciálně, ilustrují v těsném souzvuku s textem, předvádějí suverénním obrazem jemné, citlivé i chápavé čtení textu, a to od hlavního tématu po boční motivy – dámy-ilustrátorky podaly výkon spíše rozpačitý. Hlavně Kuchynková: její infantilně stylizovaný a řemeslně podivně neohrabaný výraz si s Foglarem moc nerozumí; autorka dělá z příručkových Hochů od Bobří řeky ještě větší příručku, spektakulární návod, jehož elán je málem budovatelský. A Kyšková? Ta je na opačném pólu: její snově zamlžené kresby působí ospale a rozvláčně, ve výsledku pak nepůvodně, nijace; čtenář dočte knihu a nevybaví si jediný příznačný obrázek.

Spisy Jaroslava Foglara

Šutrákem dekadenci

Za druhé: Foglarovy texty jsou pořád neodbytně živé. Užitkují totiž schémata, postupy i motivy béčkové, brakové, prostě populární literatury. Zjednodušují, abstrahují, převádějí na společného jmenovatele. A taky dynamizují, nabíjejí příběhy spádným i pádným dějem. Fungují spíš jako návody, zmíněné příručky. Jádrem příběhu je vždycky jasně polarizovaná situace: nalevo dobro, napravo zlo. Hodný a zlý hoch, hodná a zlá parta. Kreativní, sebezdokonalující elán versus elán destruktivní, úpadkový, strhávající do marnosti a nicoty. Kalokagathia proti dekadenci. Takhle vymezené černá a bílá pak k sobě chovají u Foglara oboustranné pohrdání, výsměch, možná rovnou nenávist. Viz třeba sebevzhlíživé, nabobské piruety, v nichž se „hoši od Bobří řeky“, vedení podivuhodným zjevem jménem Rikitan, utvrzují, že oni jsou ti vyvolení, lepší, že právě oni míří k tomu jedinému správnému, tedy smysluplně zužitkovanému životu. Podobně v Boji o první místo nebo v Chatě v Jezerní kotlině.

Ti zlí u Foglara dostanou za vyučenou vždycky „v mezích zákona“, a někdy jen symbolicky, nikdy ne fatálně.

Vlastně tu existuje jistá souvislost s náporem směrem k ideálnímu člověku, který fedrovaly obě ty nechutné totality minulého století. S jednou podstatnou výjimkou: ti zlí u Foglara dostanou za vyučenou vždycky „v mezích zákona“, a někdy jen symbolicky, nikdy ne totálně, reálně, fatálně. Mají šanci na nápravu, nebo aspoň zlepšení statu quo. A ještě něco: tahle charakteristika pasuje jen na ty jednodušší Foglarovy texty, nikoli na jeho mistrovská čísla, jako je Dobrodružství v Zemi nikoho, napsané na sklonku šedesátých let. Tady základní příběhovou linku funkčně živí bohaté, dobrodružné a magické kulisy – málem jako z nějaké vědecké fantazie. Ztracená lokalita za městem, kde se jako z věčného spánku vynořují dávní, prehistoričtí tvorové; krajina, kterou ve finále pohřbí děsivý propad půdy: jako by se zhroutilo nebe i otevřelo peklo. Sekundární, nebo spíš terciární kritika nesvobodných poměrů, které mrzačily Foglarova génia po osmačtyřicátém? A pak ta rafinovaná komika: archeolog, jehož zápisník koluje mezi kluky, měl příjmení Kartuš; to zní staroegyptsky, vznešeně – dokud si jméno nepřečteme pozpátku a nestane se z něj obyčejný „šutrák“.

Jestřáb Jaroslav Foglar vedl skautský oddíl šedesát let.

Když hoši bojují

A konečně za třetí: Čtenáři nemůže uniknout jistý podtón Foglarova psaní. Zřetelná efebofilní homosexualita, pod jejímiž ataky některé texty vyloženě praskají ve švech. Třeba v Boji o první místo: Petr Solnar (antihrdina, později přetavený na hrdinu) má ve školní třídě nepřítele. Při jejich charakteristice autor chválí vysportovaná chlapecká lýtka, která odvážně lezou z kaťat, obdivuje jejich sošně rostlá těla, kochá se harmonií jejich pohybů. A když se ti dva konečně utkají, autor je rovnou svlékne: nechá je porvat se nahaté ve sprše, kde všude stříká voda a kde to zpropadeně klouže.

A pak ti rovněž po anticku vysochaní otcové-zasvětitelé, jak v Boji o první místo, tak v Hoších od Bobří řeky: zjev, který se vyloupne zdánlivě odnikud, a chlapecká parta k němu v okamžiku obdivně, nekriticky pozdvihne hlavu – a nechá si naložit na svá bedra, cokoli se jejich vůdci zamane. Vůbec to u Foglara vyhrávají vždycky mladí, dospívající kluci, jejich vřelá přátelství na život a na smrt. Jako Zeyerovi rytíři Amis a Amil. Jaroslav Foglar je prostě i dvaadvacet let po smrti pořád vděčné téma.

autor: Radim Kopáč
Spustit audio

Související

Více o tématu