Archa Dagmar Voňkové je provždy inspirativní album

Přiznám se, že nepatřím k zastáncům jakýchkoli aranžmá, zvlášť když se týkají osobnosti tak originální a nenapodobitelné, jako je kytaristka a skladatelka Dagmar Voňková. Jenže není aranžmá jako aranžmá. To, co se zrodilo v pražském divadle Archa v roce 2018, je počin, který se neopakuje jednou za rok, ani za pět let. Abych byl konkrétní, naposledy jsem něco podobně zásadního zažil na albu Zvon Ivy Bittové v roce 2012. Zajímavé je, že i tehdy se kolem nejoriginálnější české zpěvačky objevila jména, jež čteme na Arše: Beata Hlavenková, Lenka Dusilová, Oskar Török, Petr Ostrouchov. Stručně řečeno, muzikanti, kteří v hudbě hledají otisk duše... V obou případech byly písně výjimečných autorek okořeněny novým aranžmá, které není typickou omáčkou, na níž jsme zvyklí u komerčních symfonických projektů. Naopak, obě alba zaujala přidruženou zvukovou kvalitou, která písním vdechla nečekaně vrstevnatý rozměr.

Písně Dagmar Voňkové v novém ansámblovém kontextu a instrumentálním hávu neztratily svou vzácnou naléhavost, animální sílu a magickou auru|foto:Barbora Linková,Český rozhlas

Bittovou s Voňkovou sbližuje i podobně transcendentní vnímání světa, nespoutaně živelný muzikantský projev a jakýsi šestý smysl, který jim velí zpívat o důležitých věcech. Archa Dagmar Voňkové obsahuje písně, roztroušené na různých albech. Mohli bychom vlastně přemítat o jakémsi „best of“, kdyby to slovo nemělo v případě mystického neofolku Voňkové poněkud trapnou příchuť. Její tvorba není opulentní, ale každá kompozice má svůj nezastupitelný význam.

Nejvíc mě překvapilo, že písně Voňkové v novém ansámblovém kontextu a instrumentálním hávu neztratily svou vzácnou naléhavost, animální sílu a magickou auru. Aranžérská práce Doroty Barové, Marcela Bárty, Jiřího Slavíka a dalších se vždy nesla v duchu pokorné a citlivé reflexe originálu. Výsledný sound těší nekřiklavou barvitostí, která vždy cílí na nejdůležitější emoce a různými cestami podporuje obsah zpívaného textu. Můžeme hovořit o vzácném souznění, niterné komunikaci a jednotné synergii. Ukázalo se, že legendární písně Voňkové mají tolik energie a dravosti, že vedle nich většina současné produkce povážlivě bledne a šedne.

Jistě. Stáří není jen numerický počet let, ale hlavně stav mysli. Archa Dagmar Voňkové je, měřeno takovým prizmatem, vlastně teprve mladá a provždy inspirativní.