Nejdůležitější vlastností herce je nebrat se moc vážně, říká Ladislav Frej
Ladislav Frej zůstane v povědomí většiny televizních diváků jako mladý Sova ze seriálu Nemocnice na kraji města. Do Prahy přišel už v roce 1971 a záhy se úspěšně etabloval jako jeden z nejvýraznějších představitelů střední herecké generace jak na divadle, tak před kamerou, v rozhlase i v dabingu. Od roku 2013 pohostinsky vystupuje ve svém rodném Brně na scéně Mahenova divadla, patří mezi profilové tváře Studia DVA a věnuje se také načítání audioknih.
V roce 1959 jste se stal studentem JAMU. Jak se to přihodilo?
V deseti letech mě kamarád přivedl do dětského pěveckého sboru Janáčkovy opery. Všeho do času. Když jsem začal mutovat, stal jsem se členem ochotnické skvadry Závodního klubu železničářů. Naší scénou byl brněnský Typos, hráli jsme činohry, opery i operety, a dokonce jsem představoval Prince v baletu Zbyňka Vostřáka Sněhurka. Divadlo mě v té době chytilo natolik, že jsem se rozhodl jít po maturitě na JAMU. Vzali mě ale až napodruhé, protože při prvním pokusu jsem ještě nebyl plnoletý.
Kteří kantoři vás na škole ovlivnili?
Naší ročníkovou pedagožkou byla Lola Skrbková, k níž jsme měli ambivalentní vztah. I když herecky vyrostla v éře kapitalistického filmového průmyslu, oslovovala nás „soudruzi“, což jsme nelibě nesli. Byla výborná v uměleckém přednesu, protože před válkou působila v Déčku E. F. Buriana, kde secvičovala voicebandy. Odtud pramenil nejen její perfektní cit pro slovo, ale také její levicová orientace, která se formovala právě v tomto divadle. Vděčím jí však jednou provždy za přístup k verši. Z dalších kantorů nemohu opomenout zejména vynikající Jiřinu Ryšánkovou, která nás učila pohybové výchově a pantomimě.
Po absolutoriu JAMU jste hrál dvě sezony v satirickém divadle Večerní Brno. Které atributy tuto scénu charakterizovaly?
Večerní Brno bylo dobrou školou v cvičení smyslu pro jevištní humor, improvizaci, fantazii, pohotovou reakci v partnerské souhře a výdrži, protože jsme hráli i tři představení denně. Satira se ve vyprodaném, bouřícím, dychtivém hledišti stávala politickou. Krále Vávru Milana Uhdeho v režii Evžena Sokolovského nám brněnští papaláši hrát dovolili. Živě se mi vybavuje Sokolovského sžíravá glosa, že jsme dvorní šašci režimu. Naproti tomu v Praze v Divadle E. F. Buriana Hlavní správa tiskového dohledu po zhlédnutí generálky uvedení této hry zakázala. Na vysvětlenou pro ty, kdož nepamatují, zmíněná instituce byla metlou vymetající byť jen náznak metafory, která evokovala „nekonstruktivní kritiku“. Je pravda, že za socialistické éry prezidenta Novotného začaly pozvolna tát ledy, ovšem někde tálo více a někde méně.
V letech 1965–1969 jste byl členem Východočeského divadla v Pardubicích, kde tehdy režijně působil také Jiří Císler.
S Jirkou jsme se vyřádili. Po „návštěvě spřátelených armád“ v srpnu 1968 dal dohromady kompilát různých scének z Voskovcových a Werichových her, který pojmenoval Nedozpívaný hit. Sjezdili jsme s ním celé východní Čechy. Publikum bouřilo a my jsme si vymýšleli další a další extempore. Dokonce jsme jej hráli i na Silvestra 1968, což bylo nejkrásnější silvestrovské představení, jaké jsem kdy zažil. Diváci si mohli vzít nápoje do hlediště, před půlnocí jsme udělali pauzu, počkali, až odbije dvanáctá, a pokračovali jsme dál. Pak nastal utrum. V následujícím roce jsem z Pardubic odešel do Státního divadla v Ostravě.
Tam jste ovšem pobyl jenom jednu sezonu.
Ano, přijel se sem totiž podívat režisér Divadla S. K. Neumanna Vašek Lohniský s dramaturgem Jirkou Flíčkem, jehož jsem znal z Večerního Brna, a dali mi lano do Prahy, konkrétně zkoušet roli Kalista v Zavraždění svaté Celestiny, kuplířky z města Salamanky od Fernanda de Rojase, v úpravě Milana Calábka.
Další role, kterou jste v Divadle S. K. Neumanna vytvořil, byl Mortimer v Schillerově dramatu Marie Stuartovna. Jako královna Alžběta zde excelovala Věra Tichánková, která touto rolí dokázala, že umí dokonale ztvárnit také diametrálně odlišné figury, než jsou upovídané venkovské družstevnice, do nichž ji filmoví a televizní režiséři často obsazovali.
Věra Tichánková byla výborná herečka, která zahrála všechno, a navíc uměla být i skvělou partnerkou. Její manžel Jan Skopeček byl taktéž dlouholetým členem Divadla S. K. Neumanna. Z dalších kolegů působících na této scéně nemohu opomenout Pavlu Maršálkovou, která vynikajícím způsobem ztvárnila zmiňovanou kuplířku Celestinu, Gustava Opočenského a také Janu Štěpánkovou alias Marii Stuartovnu, jež však záhy odešla do Divadla na Vinohradech.
Čtěte také
Zavraždění svaté Celestiny i Marii Stuartovnu režíroval Václav Lohniský, který od roku 1956 profiloval styl tohoto divadla. Vyhovoval vám jeho tvůrčí přístup?
Určitě, Lohňa měl výborné režijní nápady, protože byl sám duší komediantem. Široká veřejnost ho bohužel znala jen jako herecký prototyp figur á la podlézavý šprt Hujer a málokdo tušil, že byl také renomovaným divadelním režisérem. Když zastával funkci uměleckého šéfa divadla, jezdil často do zahraničí, aby měl přehled o tom, co se kde hraje, a kvalitní novinky okamžitě přivezl a inscenoval, což se týkalo jak dramatu Edwarda Albeeho Kdopak by se Kafky bál?, které se u nás později hrálo pod názvem Kdo se bojí Virginie Woolfové?, tak třeba Petrovovy dramatizace Tří mušketýrů po třiceti letech nebo Millerova Pohledu z mostu. Díky němu bylo Divadlo S. K. Neumanna po dramaturgické stránce na špici mezi všemi pražskými scénami.
V polovině sedmdesátých let Václav Lohniský uvedl svoji adaptaci Osudů dobrého vojáka Švejka, kde vás obsadil do role nadporučíka Lukáše. Jak byla tato inscenace přijata diváky?
Velmi kladně. Lohňovi se to nastudování povedlo, a dokonce jsme byli pozváni do Vídně, abychom tam Švejka hráli pro naše krajany. V ten okamžik však nastal problém, protože krátce předtím emigrovaly do USA moje matka i sestra. Byl na mě vyvíjen tlak, abych napsal pro ministerstvo vnitra prohlášení v tom smyslu, že se s nimi v kapitalistické cizině nepotkám. Zkrátka po mně chtěli, abych zapřel svou rodinu, což jsem zatvrzele odmítal. Nakonec jsem na nátlak soudruha ředitele na cár papíru něco napsal a do Vídně jsem odjel, i když jsem byl samozřejmě pod kontrolou.
V roce 1974 jste hrál v televizním filmu Sám proti městu po boku Karla Högera a pod režijním vedením Jaroslava Dudka, který vás poté obsadil jako jednoho z hlavních protagonistů, Karla Sovu jr., do úspěšného seriálu Nemocnice na kraji města. Bylo to na základě této spolupráce?
Myslím, že ne, i když jsem v této detektivce musel dát panu Högerovi facku a celá rodina pak se mnou nemluvila. (smích) Dudek mě znal především z Divadla S. K. Neumanna, kde pohostinsky režíroval.
Roli primáře Sovy psal Jaroslav Dietl pro Karla Högera, který ji však nestihl dokončit, takže jej zastoupil Ladislav Chudík. Měl jste tedy možnost být v přímém partnerském kontaktu s oběma. V čem se lišilo jejich pojetí té postavy?
Karlíček Höger byl dokonalé spojení rozumu, srdce a lidskosti, kdežto Ladislav Chudík působil jako primář Sova vždy ušlechtile, až na samý kraj „svatosti“. Za tuto poznámku se mu do hereckého nebe omlouvám… Sám jsem si ho přezval na hereckého knížete. I když uměl skvěle česky, byla tato práce pro něho nesmírně náročná a zhostil se jí výborně. Musím však v této souvislosti podotknout, že Karla Högera považuji za svůj velký vzor. Jak hrál on, tak se má podle mého názoru dělat divadlo. Nikdy nezapomenu na jeho geniálního a dodnes nepřekonaného Willyho Lomana v Millerově Smrti obchodního cestujícího.
V očích mnoha diváků jste proslul především díky postavě Sovy juniora.
Dělal jsem si z toho legraci už před mnoha lety. Říkal jsem totiž, až budu starý důchodce a Věra (pozn. redakce: manželkou Ladislava Freje byla herečka Věra Galatíková) mě před sebou potlačí na kriplkáře Stromovkou, budou tam dvě babičky krmit holuby, a když mě uvidí, zvolají: „Hele, mladej Sova!“
Z dob Jaroslava Dietla máte nepochybně laťku seriálového žánru nastavenou hodně vysoko. Ovlivňuje vás tento fakt vzhledem k současným seriálům?
Je to nesouměřitelné. Dnes se točí po větách, někdy i po slovech, kdežto s Dudkem jsme jeli třeba až osmiminutový dialog v jednom tahu. Navíc kameramanem nejen Nemocnice na kraji města, ale i třeba Malého pitavalu z velkého města byl vynikající Jindřich Novotný, který dokázal každý obraz dokonale nasvítit. Oproti tomu v dnešní době je scéna většinou nasvícená tím způsobem, že herci v ostrém záběru vůbec nevrhají stíny, a proto je nazývám syntetickými. V současných seriálových opusech naštěstí téměř neúčinkuji, a pokud se k tomu někdy uchýlím, je to ryze z pragmatických důvodů.
Jaroslav Dudek se stal vaším kmenovým režisérem nejen v televizi, ale i na divadle. V čem vám byl blízký?
I když byl velmi precizní, dovedl přijmout jakoukoliv obměnu textu, která však musela odpovídat charakteru dané figury.
Od roku 1979 jste byl v angažmá v Městských divadlech pražských. Z množství rolí, které jste zde vytvořil, bych chtěl zmínit mužského protagonistu ústředního tandemu v detektivce Roberta Thomase Mandarínkový pokoj, uváděnou v Divadle Rokoko. Jako ženský protějšek vám sekundovala Irena Kačírková, což muselo být obohacující.
Na Mandarínkový pokoj vzpomínám s láskou a něhou, hlavně na Irenku. Herecký part hlavní dvojice jsme měli v alternacích rozdělený tím způsobem, že buď hrála Alena Vránová s Lojzou Švehlíkem, nebo Irena Kačírková se mnou. Celá hra byla složena z pěti krátkých detektivních povídek, přičemž každá z nich byla zakončena originální vtipnou pointou. Irenku jsem platonicky miloval. A na jevišti byla dokonalá.
V roce 1994 jste po sedmi letech strávených v Divadle na Vinohradech odešel do Národního divadla. Co bylo hlavním důvodem?
Přijal jsem nabídku tehdejšího šéfa činohry Ivana Rajmonta a stal se členem Zlaté kapličky. Zlatá tradice, zlatý genius loci, zlatá herecká garda, za mého hereckého mládí to byl zlatý sen každého kandrdase.
Po čtyřech letech jste se ale vrátil zpět na Vinohrady.
Angažmá v Národním divadle byla mesaliance. Jednoho dne mi zavolala Jiřinka Jirásková, která jako tehdejší ředitelka vinohradského divadla nelibě nesla moje zběhnutí do Národního, a zeptala se, jestli bych se vrátil zpátky. Otázal jsem se: „Jiřinko, kdy mám za tebou přijít?“ A během týdne jsem byl zpět a byl jsem tomu rád, protože hned v první inscenaci Shafferova Královského honu na slunce jsem si mohl zahrát s vynikajícím partnerem Mirkem Dlouhým, za což jsem moc vděčný.
Na Vinohradech jste zůstal až do roku 2012. V tomto období byla vaší nejčastější partnerkou Hana Maciuchová, a sice v psychologických dramatech Kdo se bojí Virginie Woolfové?, Mezi úterým a pátkem a Tanec smrti. Byla to náhoda, nebo záměr?
Co já vím? Ať to či ono, vždycky se nám na jevišti zadařilo. Hanka byla skvělá partnerka, která na sebe dala dopustit, což je mi nesmírně sympatické, a proto dovedla zahrát cokoliv.
Podílel jste se také na nahrávkách řady audioknih. V čem je pro vás ta práce zajímavá?
Baví mě to. Je to makačka na bednu, ale pouštím uzdu fantazii, čtené vidím před sebou jako film. Sedíte ve studiu a povídáte si s autorem. Je to dialog spříznění.
Dokážete kdykoliv vyvolat takový pocit, jaký role vyžaduje?
To je zase dialog spříznění, ale tentokrát s živými. Režisér Otomar Krejča nám vštěpoval, abychom sice hráli „správně“, to znamená na pevném základu, jemuž říkal operát, ale zároveň se nebáli popustit uzdu talentu a fantazii. Hrát znamená být listonošem přinášejícím své postavě milostná psaníčka. Z výše uvedených důvodů nepatřím k typu herců, kteří hrají našprtanou hru od začátku až do konce při všech reprízách stejně.
Co považujete za nejdůležitější vlastnost pro herce?
Nebrat se moc vážně. Jinak jde totiž veškerý talent i herecká svoboda do háje. A kromě toho jsem vždycky razil tu zásadu, že na jevišti musí mít herec dobré boty a nesmí mít na sobě kostým, ve kterém by mu bylo horko.
Související
-
Historka Ladislava Freje z natáčení Nemocnice na kraji města a další scénky a skeče
Odvázaná hodina s Petrem Rychlým. Hitparáda scének a historek žhavě současných i nostalgicky archivních. Poslouchejte do soboty 25. dubna 2020.
-
„Je přísný, ale v poslední době trošku měkne.“ Ladislav a Kristýna Frejovi u Jana Čenského
Ladislav Frej a jeho dcera Kristýna jsou tak vytížení, že se v neděli potkají málokdy. S Janem Čenským si povídali o herectví, knížkách, ale taky o čolcích.
-
Slovenština je pro mě pohlazením na duši, říká Ladislav Frej
Ladislav Frej, herec Divadla na Vinohradech, byl dnešním (pondělním) hostem pořadu Setkání ČRo 2 – Praha. V těchto dnech vystupuje na Letních Shakespearovských slav...
