Písničkářka Dagmar Andrtová-Voňková: Z Kliniky bych udělala výkladní skříň, v Praze je potřeba

Dagmar Andrtová-Voňková je zpěvačka, kytaristka a skladatelka. Vystupovala jako členka sdružení písničkářů Šafrán. Pro svou experimentální hru na kytaru se proslavila u nás i v zahraničí, populární je například v Japonsku, kde jí vyšlo album Bird Cage. Poslední album Hostina vydala letos na jaře.

Sledujete současné mladé hudebníky? Máte nějaké favority?
Žiju dost mimo informační shon, ale když mám příležitost, tak se jdu na mladé ráda podívat. Tam, co bydlím, se na faře shromáždila parta mladých lidí a udělali si tam takové centrum, kam si zvali různé kapely a umělce. Ze začátku jsem byla od nás z městečka jediná, kdo tam chodil. Věkově jsem se absolutně vymykala, takže si mysleli, že jsem paní učitelka nebo někdo takový. Tam jsem poprvé viděla třeba Jakuba Čermáka, který mě zaujal, je to výborný muzikant a básník. Moc ráda mám Muchu, má ohromnou energii. Hodně se mi líbí také Katarzia, Bio Masha, Kyšperský, Kittchen a další, nechtěla bych nikoho vynechat. A mám taky ráda rappery, pokud mají co říci, a to mnoho z nich má. Když je hudba dobrá, když je slovo dobré, tak to člověk rozezná, i když je z jiné generace.

Nedávno jste na koncertě vyprávěla historku o vašich hudebních začátcích, které nebyly překvapivě úplně jednoduché…
Hudbu jsem odjakživa milovala. Můj tatínek byl velký hudební nadšenec a rozhodl se, že hrát mě naučí sám. Když mi bylo asi pět, koupil mi malé housličky, každý den postavil stojan a musela jsem cvičit. Tatínek mi všechno předehrával, takže já jsem se nekoukala do not, ale radši z okna na kamarády a hrála jsem podle sluchu. Housle jsou ale těžký nástroj, takže vám to hlavně v začátcích snadno ujede. A to tatínek těžko snášel, takže jsem vždycky dostala smyčcem přes prsty. Asi po třech letech jsem nabyla dojmu, že už toho bylo dost, hodila jsem housle na zem, zničila jsem je a prohlásila, že už nebudu nikdy hrát. Tatínek mi hrozně nařezal, tehdy se to ještě mohlo, a vzápětí koupil nové housle. Každý den znova všechno připravil, já tam stála s nimi a nevydala ani tón. Byly jsme takové dvě beraní hlavy. Asi po měsíci to vzdal a já od té doby hudbu opravdu vůbec neprovozovala.

Později na gymnáziu všichni kamarádi hráli na kytary Dajánu a podobně a mně to přišlo bezvadné. Začala jsem tajně trénovat, a když na to tatínek přišel, tak prohlásil: „Když jsi nechtěla tehdy hrát na housle, nebudeš teď hrát na nic!“ To byla samozřejmě největší motivace, proč na kytaru hrát. Tatínkovi ale zpětně děkuju, že se mi věnoval a že jsem si aspoň tři roky mohla housle vyzkoušet. Všechno špatné je k něčemu dobré.

Hudbu jste ale nikdy nestudovala a nakonec jste se dostala i na seznam zakázaných autorů. Jak k tomu došlo?
Já jsem nejdřív studovala pedagogickou fakultu, hlavně ale proto, že si to přáli rodiče. Hned po okupaci v roce 1968 jsem odešla, protože se mě celá ta situace velmi dotkla. Došlo mi, že se chci vydat úplně jinou cestou. Odjakživa jsem chtěla studovat nějakou uměleckou školu, ale situace ve společnosti se po okupaci samozřejmě úplně obrátila, takže jsem se nedostala ani na konzervatoř, ani později na FAMU. Nechtěla jsem podepisovat spolupráci, která by mě podle toho, co mi bylo řečeno, na školu dostala. Tehdy když jste neměli uměleckou školu, tak jste moc nemohli svůj um oficiálně prezentovat. Ocitla jsem se tak v paradoxní situaci, kdy jsem tedy nemohla být povolena, ale zároveň jsem neměla žádný oficiální papír, tak jsem teoreticky nemohla být ani zakázána. Ve skutečnosti jsem ale zakazovaná byla. Taková situace vám ale nezabraňuje v tvorbě. Já jsem to vždycky chápala tak, že svoji vnitřní svobodu mám a můžu tvořit dál.

Rozhovor s Dagmar Andrtovou-Voňkovou je součástí cyklu rozhovorů s ženami, které inspirují jak svým celoživotním dílem, tak společenskými postoji. Rozhovory vznikly v rámci projektu Českého rozhlasu Týden stáří. V cyklu zazní také rozhovory s kurátorkou a kunsthistoričkou Charlottou Kotíkovou, socioložkou a bioložkou Hanou Librovou a spisovatelkou a cvičitelkou Miluší Kubíčkovou. Součástí cyklu je i rozhovor s psychoterapeutkou Věrou Roubalovou Kostlánovou.

Jaký je váš vztah k folkloru? Vaše písně z něj čerpají, přitom nepocházíte z prostředí, kde by se živý folklor pěstoval. Čím vás folklor fascinuje? Nebo ho v sobě přirozeně cítíte?
Čím dál více si říkám, zda my folklor nemáme zasutý v sobě po nějakých předcích, o kterých už ani nevíme. Zároveň nás podle mě formuje krajina, ve které se narodíme a ve které žijeme. To můžete dobře vidět na písních z různých částí světa. Jinak zní hudba v horách, jinak v nížinách. Také si vybavuju, že v Českém rozhlase kdysi vysílali pořady s lidovou hudbou, které připravoval význačný muzikolog Jaromír Nečas z Brna a který toho udělal pro lidovou hudbu opravdu mnoho. Jako malá jsem ty pořady poslouchala.

Pocházím z Hradce, ale později jsem se přestěhovala do Krkonoš a myslím, že tamní krajina se ve mně propojila s těmi rozhlasovými vjemy z dětství. Složila jsem tam dost folklorně znějící skladbu Chlapci na tom horním kopci. S tou jsem pak debutovala a nahrála ji v edici Šafrán v Supraphonu. Díky Jaromíru Nečasovi jsem později mohla navštívit třeba festival ve Strážnici a setkat se tam s úžasnými lidmi, kteří lidovou hudbu dělali, protože se narodili v místech, kde se hrála. S lidmi, kteří ji hrají srdcem. Ale myslím si, že já jsem právě taky takový srdcař.

V rozhovorech často uvádíte, že tvoříte intuitivně. Jak se do vaší tvorby otiskuje okolní prostředí?
Nějaký čas jsem žila v Praze, ne že bych si to přála, ale osud tomu tak chtěl. Teď jsem zase v krajině, kde můžu chodit volně po lesích, koupat se v řece a pohybovat se v prostředí, které je mi velice vlastní, tedy v přírodě. A vidím velký rozdíl mezi písněmi z Krkonoš, z Prahy a mezi těmi, které skládám teď v té milé, krásné přírodě. Jsem přesvědčená, že prostředí vás formuje a že ono samo vytváří matrici toho, co budete dělat a skládat.

Psychoterapeutka a poslední mluvčí Charty Věra Roubalová Kostlánová: Uprchlíci nejsou oběti, berme je jako partnery

• Upravit
• Smazat

Je česká společnost skutečně tak nenávistná, jak se často tvrdí? Jak je možné, že trauma holocaustu pociťují i dnešní dvacátníci? S psychoterapeutkou Věrou Roubalovu Kostlánovou jsme mluvili o jejích zkušenostech s uprchlíky i tom, co se stalo s českou levicí.

Píšete také básně a kreslíte. Co vám přinášejí tyto činnosti jiného než hudba?
Necítím se jako básník. Beru to tak, jako to bylo dřív, když se člověk nějak potřeboval vyjádřit k něčemu, co ho vnitřně oslovovalo nebo se s tím nedokázal popasovat a potřeboval to dostat ven. Nepíšu systematicky, spíš se nechám ovlivňovat vším, co je okolo mě, a jednou za čas přijde ta múza a potřebuju to ze sebe vydat. Přiznám se, že nemyslím na posluchače ani na čtenáře. Já to prostě musím udělat, nemohu si pomoct. Je to skoro diagnóza. Neděláte to proto, abyste to někomu předvedl, děláte to pro osobní potřebu.

Před nedávnem jste hrála v Autonomním centru Klinika. Jak se vám na Klinice líbilo?
Já už jsem tam jednou byla, a to ještě v době, kdy to byla opravdu klinika. Teď jsem tam zavítala poprvé po mnoha letech a samozřejmě mě to překvapilo. A musím říct, že dobře. Jsou tam lidé, kteří se o ten prostor zajímají, navíc je to sociální centrum a hodně se starají o kulturu. Tomu já velmi fandím. Myslím si, že by takový prostor měl být v hlavním městě zachován. To, co dělá pro mladé lidi, je velmi potřebné. Podle mě by se tím dráhy, nebo komu to patří, mohly dobře reprezentovat. Kdybych byla na jejich místě, udělala bych si z toho výkladní skříň, protože na Klinice se opravdu velice snaží.

Pohybovala jste se v undergroundovém prostředí, pro které také byly důležité takzvané baráky, kde se žilo a sloužily i jako kulturní centra. Vidíte nějaké paralely mezi těmito místy a dnešními nezávislými prostory, jako je třeba Klinika?
Nebyla jsem vyloženě v undergroundu, skládala jsem folkové písně a byla jsem členkou volného sdružení Šafrán. Tam patřili také moji přátelé Jaroslav Hutka, Vlastimil Třešňák, Vláďa Merta, Zuzana Michnová, Petr Lutka nebo Zuzana Homolová ze Slovenska a další. My jsme také hledali prostory, kde bychom si mohli zahrát, a samozřejmě jsme se scházeli a přátelili i s lidmi, kteří se pohybovali přímo v undergroundu. A také jsme se účastnili jejich koncertů. Pro mě to byla cenná doba, kdy jsem se mohla stýkat s velice talentovanými lidmi, z nichž mnozí jsou dnes renomovaní umělci a hodně toho v životě dokázali. Takže tam paralelu trošku vidím.

„Lidé jsou schopni hrozných věcí, ale vždy máme možnost zachovat se správně.“ Co dalšího by vzkázala Dagmar Voňková nejmladší generaci? A co byste si rozhodně měli přečíst? Poslechněte si celý rozhovor.