Zůstáváme mentálními opozičníky

„Demokratickým ideálům otců zakladatelů se už poněkolikáté vzdalujeme, a tentokrát vůbec poprvé za to nemůže žádný zlý cizí okupant, ale jenom my sami,“ říká Pavel Kosatík.

Proč vás při psaní hry Hovory s mamou zaujal právě rodinný vztah matky a dcery?

Jde o příběh nejen těch dvou žen, ale celé Masarykovy rodiny za války. Intimita vztahu Charlotty a Alice byla zpracovaná mnohokrát. Pisatelé, vedeni dobrými pohnutkami, jej však často spíš heroizovali. Mně přijde, že těm dvěma ženám nejde ublížit, pokud se místo takzvaného vítězství, které je vždycky sporné, zobrazí bolest, která předchází. A v té rodině bylo bolesti hodně.

Jako každé drama vyžaduje i rozhlasová hra dramatický oblouk, případně konflikt. Má to tak i váš text?

Myslím, že má. Klíčová osoba hry, Charlotta Masaryková, vede kromě dcery hovory i se dvěma muži. Ve dne s policejním vyšetřovatelem Premingerem, který se na ni zaměřuje jako na ženu velezrádce, a v noci s Ježíšem, v něhož Charlotta věří a od kterého očekává slova útěchy. Ne vždycky se dočká. Ti dva se v Charlottě přetahují o to, co je skutečnost.

Kolik je ve hře fikce a co vychází z reality?

Co je realitou u historické látky? To, co jsme schopni z té historie pochopit. Stejné prameny dnes čteme a vykládáme jinak než lidé před padesáti nebo sto lety. Snažím se vždycky shromáždit všechny prameny k tématu, ale nekopíruju je do dramatického textu, v tom bych neviděl smysl. Fakta jsou ve hře nutným pozadím toho, o co hlavně jde, to znamená metafory.

Jak vnímáte sté výročí československého státu? Co vás na tomto výročí nejvíc vzrušuje?

Myslím si, že není moc co slavit. Demokratickým ideálům otců zakladatelů se už poněkolikáté vzdalujeme, a tentokrát vůbec poprvé za to nemůže žádný zlý cizí okupant, ale jenom my sami. Ten stát si vymysleli Češi, kteří do něj integrovali Slováky, sudetské Němce a další menšiny. Žádná z těch integrací se nepovedla, takže když se mluví o minulosti státu, mluví se často o těchto neúspěších, vnímaných v nacionální rovině. Z hlediska Čechů je tam ale ještě jeden problém, který leží hlouběji a který trvá: Ten stát nás měl proměnit z opozičníků, nadávajících na Rakousko, ve státní národ, který si dokáže moudře vládnout. Že se to nám Čechům nepovedlo, je náš největší neúspěch za sto let. Zůstáváme těmi mentálními opozičníky pořád. Jsme proti státu, proti lidem s odlišným názorem, proti všem.

Z představ původního československého státu zbylo torzo, přesto události před sto lety považujeme za významný předěl. Proč je tedy výroční pořád aktuální?

Máme sto let republiku, to je důležité. O pozici člověka dnes nerozhoduje původ ani žádná jiná privilegia. Jiná věc je, že se všemi možnostmi, které demokratický systém dává, neumíme zacházet. Ale ty možnosti tady pořád jsou a s nimi naděje, že někdo chytřejší, kdo přijde po nás, s nimi naloží užitečněji.

Na řadu osobností se v souvislosti se zásluhami o republiku zapomíná, byly upozaděny či zamlčovány. Zaujal vás nějaký lidský či politický osud?

Jako první mě skoro vždycky napadne senátorka Františka Plamínková. Vynikající představitelka českého ženského osudu v 20. století, včetně tragické smrti za heydrichiády na střelnici v Kobylisích. Těším se, že o ní třeba bude natočen dobrý film, když už se to nepovedlo u Milady Horákové.

Na podzim bude uveden film Hovory s TGM, na němž jste se scenáristicky podílel. Přiznám se, moc si neumím představit, jak bude vypadat snímek, který vychází z knižního rozhovoru. Jak jste to řešili?

Ten film nevychází z knihy, ale ze situace, která jejímu vzniku předcházela. Pojednává o vztahu dvou českých demokratů a zároveň velkých hráčů. Oba to umějí se slovy, jeden v literatuře, druhý v politice. Člověk s takovým darem může lidem přinést hodně dobrého, ale může být taky nebezpečný. Slova mají čarovnou moc a dělají s lidmi divy.

Bude tedy za slovy i drama?

Vztah Čapek-Masaryk vypadá na povrchu hodně formálně: první prostě zapisuje, co druhý povídá. Vlastně se ani moc neptá, protože si myslí, že tak je to správné, že tímto způsobem svému idolu nejvíc prospěje. V této naprosto formální situaci film začíná. Ale rozvibrují ji zakázané emoce obou těch tak podivně šťastně-nešťastných pánů.

Co dalšího vyjde z vaší tvůrčí dílny ještě letos na podzim?

Nejvíc práce mi dal „velký“ životopis TGM, který si před lety, taky k výročí republiky, objednali z nakladatelství Paseka. Text měl hodně verzí, a když jsem na konci jara dodělal tu poslední, byl jsem opravdu rád, že jsem to přežil.