Neberu témata, která mě neosloví

Přední režisérka vytvořila desítku filmů a televizních cyklů (mimo jiné Čas sluhů, Corpus delicti, Bestiář, Čas dluhů, Zemský ráj to napohled, Bludičky či Fotograf), za něž získala řadu ocenění, například na festivalech v Cannes či Montrealu. Přestože není zcela běžné, aby slavný autor poskytl českému filmaři práva k natáčení svého díla, v tomto případě se to povedlo.

Jaké bylo vaše setkání s Philipem Rothem? Jak přijal návrh, že chcete podle jeho knihy natočit film? Kladl si podmínky?

Od začátku jsem k němu cítila obrovský respekt. A když jsme se s Jiřím Srstkou, ředitelem agentury Dilia, rozhodli mu napsat, dávala jsem si tak jedno promile naděje. K mému překvapení brzy přišla odpověď od Rothových agentů, že si vyžádal mé filmy a vysvětlení, jak si film představuji natočit. A potom následovalo pozvání do Rothova domu v Connecticutu. Podlomila se mi kolena, teď abych to všechno nezkazila!

Jak na vás zapůsobil?

Setkání s Philipem Rothem patří k mým velkým životním zážitkům. Na jednu stranu je - bohužel, už byl - tajemný, charismatický. Působil na mě svým specifickým, trošku přísným kouzlem, nazvala bych to přísným šarmem. Ale zároveň byl absolutně bezprostřední, dá se říct obyčejný, zajímal se o moji motivaci, o to, co mě nejvíc na jeho knize zajímá, co bych ve filmu zvlášť zvýraznila. Se zájmem si také vyslechl příběh mojí rodiny. A nakonec, po tříhodinovém rozhovoru mi řekl: „Tak, prošla jste mým testem, já vám ta práva poskytnu.“ Nevěřila jsem svým uším a jen špitla, že mu ale nemohu nabídnout hollywoodský honorář. Ale on mi odpověděl, že pro něj je důležité, abych udělala film upřímně a od srdce. Peníze pro něj nejsou rozhodující.

Měl nějaké podmínky, chtěl třeba vidět scénář nebo se na něm podílet?

Takovou podmínku si vůbec nekladl, ani to nemáme ve smlouvě. Dal mi plnou důvěru. Čekala jsem, že bude chtít scénář schvalovat, ale nechal to vše na mně. Řekl mi: „Když už jsem se rozhodl, že vám dám důvěru, tak je teď vše na vaší zodpovědnosti.“ Jen jsme se obecně dohodli na několika bodech, které by rád, aby ve filmu byly, třeba akcent na hlavní hrdinku nebo vykreslení hrdiny, který je pozorovatelem normalizační Prahy v sedmdesátých letech.

Projevil Roth zájem přijet na premiéru?

Ano, na premiéru se těšil, chtěl přijet znovu do Prahy, kterou měl moc rád. My jsme mu tady připravovali hezké přivítání, uvažovalo se i o tom, že by mohl dostat čestné občanství Prahy. Ale bohužel... O to víc se budeme snažit udělat film tak, aby z něj mohl mít radost.

Irena Pavlásková|foto: Ilona Sochorová

Čím vás Rothova kniha zaujala?

Když jsem si Pražské orgie přečetla, řekla jsem si - vždyť to je vlastně hotový film! Okouzlil mě příběh, vylíčení atmosféry i postava hlavní hrdinky. Je neuvěřitelná, je to neuchopitelná dračice, směs originality a provokace, neřízená střela, žena chytrá, nezkrotná, drzá, zkažená. Její osobnost vlastně odráží veškeré bolesti i tíhu tehdejší doby v Československu roku 1976, kdy se děj odehrává. Byl to čas, kdy od sovětské okupace už uplynulo několik let a společnost se zmítala mezi pocity vzdoru a rezignace vůči tehdejšímu režimu.

Jedním z dramaturgů filmu je Martin Daniel, syn Františka Daniela, známého filmaře a pedagoga, který po odchodu z Československa úspěšně působil v Americe. Jak se jeho syn k vašemu filmu dostal?

Oslovili jsme ho. Kromě toho, že je to uznávaný profesionál, nás zajímal pohled člověka, který má české kořeny, ale tím, že žije od dětství v Americe, tak je to vlastně pohled zvenčí. Samozřejmě bychom chtěli, aby byl náš film rezonoval a byl srozumitelný i v zahraničí. S panem Danielem jsme pracovali na dramaturgické stavbě obrazů, přispěl k redukci některých zbytečností. Jeho přínos byl cenný. A také je to velice zajímavý a inspirativní člověk.

Držíte se původní předlohy, nebo jste přijali i podněty odjinud?

Poměrně dost se držím knihy, jen jsem připsala nějaké scény, aby to bylo filmovější. Co se v knize popisuje v dlouhém dialogu, snažila jsem se vizualizovat, vyjádřit akcí. Pokud přibyly některé drobné motivy, vždy vycházejí z autentických skutečností. Philip Roth je ostatně dobře znal. V sedmdesátých letech sem jezdil a podporoval zakázané české spisovatele. Velice se zasloužil o to, že jejich díla, třeba knížky Václava Havla nebo Ivana Klímy, vycházela v zahraničí. Organizoval pro autory i finanční pomoc. Například tuhle skutečnost ve scénáři zmiňuji, i když v knížce se o tom nepíše.

Film se odehrává v sedmdesátých letech minulého století. Jak složité bylo hledání lokací?

Sehnat lokace sedmdesátých let je dnes pomalu větší problém než baroko! Atmosféra šedivosti a neutěšenosti, která v té době panovala, je naštěstí už pryč, ale pro filmaře je to oříšek. Musíme se samozřejmě vyhýbat všem moderním prvkům, upravovat barevnost, vybíráme ulice, které nejsou moc poznamenány současností, máme připravená různá lešení a vlnité plechy na zakrývání současných věcí.

Jak bude ve filmu vypadat legendární dům Jiřího Muchy na Hradčanech a zvláštní dekorace, v nichž se odehrávají scény s bujarými večírky?

Našli jsme příhodnou vilu, kterou budeme kompletně zařizovat tak, aby evokovala atmosféru slavného hradčanského domu. Není to ovšem pravá vila Jiřího Muchy, v ní má jeho syn John jakési muzeum, kde by natáčet nešlo. Ani bych to nechtěla, bála bych se, že mu tam něco poničíme.

,,Mě vždycky zajímá nějaký konflikt, nějaký střet. Buď dvou jedinců, jiskření mezilidských vztahů, nebo člověka s dobou, s dobovou atmosférou, která na něj tlačí, s režimem, který člověka ničí."|foto: Ilona Sochorová

Můžete už prozradit obsazení?

Pokud jde o herce - je to smůla, já to vážně můžu říct až po podpisu smlouvy, s kterou teď finišujeme. Půjde o dva zahraniční herce v hlavních rolích, u nás zřejmě neznámých, ale velmi kvalitních. Z českých herců v Pražských orgiích budou hrát Pavel Kříž, Klára Issová, Miroslav Táborský nebo Mar tin Stránský.

Když Philip Roth zemřel, měla jste vše smluvně zajištěné, film to neohrozilo. Ale jistě máte k autorovi osobní vztah. Jak vám bylo, když jste se dověděla o jeho smrti?

Bylo mi to hrozně líto. A bylo mi strašně smutno. Odešel úžasný člověk, který toho měl tolik co říct. Takový odchod strašně zabolí. Před nějakou dobou bohužel oznámil, že už psát nebude, a dodržel to. Takový um, takový mozek, takové srdce - to se hned tak nenajde! Ne nadarmo byl Philip Roth považován už za svého života za literárního klasika. Taky jsem zalitovala, že jsem ten film nestihla dřív. Ale nedalo se.

Občas vykoukne v internetových diskusích pochybnost, jestli Rothovy knihy nejsou tak trochu pornografie. Co si o takových úvahách myslíte?

Ne! Kdepak! To je asi pohled zarytých puritánů. Roth, to je literatura s velkým L! Jeho prózy jsou literárně natolik vytříbené, že o tom není pochyb. I když se přiznám, že při některých popisech erotických scén, třeba v Portnoyově komplexu, jsem se červenala, hlavní je, že jde o vysoce cenná literární díla. Je fakt, že ty popisy jdou na dřeň, Roth nikoho nešetří, ani sebe, ani své čtenáře.

Pražské orgie jsou váš několikátý film z období normalizace. Liší se vnější pohled - teď myslím Rothův - od vnitřního pohledu vašich předchozích filmů, například snímku Zemský ráj to napohled?

Musím říct, že jsem byla velmi překvapená, jak dobře je Philip Roth seznámen s naší realitou, jak ji pochopil, procítil. A jak ji uchopil. Měla jsem pocit, že je člověkem „zevnitř“, který to intenzivně prožil, a přitom si všímal věcí, které my si možná ani neuvědomovali. Vzpomněla jsem si na tvrzení, že cizinec mnohdy vidí detaily líp než místní lidé. My, kdo v tom žijeme, si kolikrát neuvědomíme, že máme puklinu ve stropě. Zvykli jsme si na ni, vidíme ji denně a už ji vlastně nevnímáme. Až někdo přijede a novýma očima ji okamžitě uvidí. Pohled zvenčí je tak mnohem inspirativnější, často i pravdivější než náš, o němž si myslíme, že nemůže být nic autentičtějšího. Právě tohle mě na Rothově textu hodně zaujalo -že jeho vnímání naší reality bylo velice intenzivní a niterné.

Jaké to bylo, když jste natáčela Zemský ráj to napohled podle scénáře Terezy Boučkové?

Terezka je výborná autorka. Vyprávěla bezprostřední, skutečně prožitý příběh ze svého dětství a raného mládí. Byla to její zpověď o době a o jejím bolestném vztahu kotci. Slíbila jsem jí, že film nebudu doplňovat něčím svým, že budu vycházet z jejího vidění reality. Když vyprávíte něčí příběh, je vaše zodpovědnost mnohem větší a víc zavazuje, než když točíte podle vlastního autorského scénáře. Ale byla to moc hezká práce s úžasnými herci a já jsem za to vděčná.

Jaká byla spolupráce s Janem Saudkem, jehož příběh jste ztvárnila ve Fotografovi?

Nezapomenutelná. Krásná. Ve velkém souznění. Jan je živel, je to vichr, kterému nikdo nemůže stačit. Ale ta spolupráce vůbec nebyla komplikovaná. Jan jako do morku kosti tvůrčí člověk, který miluje svobodu, dává svobodu i tomu druhému. Jan má můj obdiv, přes všechny jeho kotrmelce, a on to věděl.

Působila jste jako vysokoškolská pedagožka na FAMU. Jak jste pojímala své angažmá?

Velmi mě to bavilo, ale současně vyčerpávalo. Měla jsem realizační semináře, to znamená, že jsem se studenty probírala jejich filmy, kterými ukončovali ročník. To chce individuální přístup ke každému, probírat jejich nápady, scénáře, natáčení, střižnu. Důležité bylo najít, v čem je student dobrý, a to rozvíjet, podpořit ho v jeho vidění. Myslím, že se mi podařilo nastolit docela přátelskou atmosféru, ostatně vždycky, i za mých studií, to byla přátelská škola a ostrůvek svobody. Pedagogové nás nechali, ať se projevíme. A já chtěla ten odkaz zachovat. Studenti mi mohli kdykoliv volat, a taky volali ráno, v poledne či večer. Řešila jsme s nimi i osobní problémy. Takové nasazení bylo docela náročné časově i emocionálně.

Co si myslíte o mladé filmařské generaci?

Hodně nových českých filmů jsem neviděla, ale podle toho, co znám, mě léta letoucí mrzí - napříč generacemi -, že mají režiséři podobný rukopis, že nepoznáte osobnost. Když si vzpomeneme na tu slavnou novou vlnu, vidíme, že tam byl každý režisér jiný, měl jiný styl, jiný způsob vyprávění, jiné niterné téma. Provokativní Chytilová, symbolický Němec, originální a mnohovrstevnatý Juráček, laskavý Menzel... Prostě každý měl jiný rukopis. Nic nenapodobovali, byli za sebe.

Přesto ale měli leccos společného...

To ano, byl tam vzdor, protest, odpoutání se od kožených budovatelských témat i stylu. Ale každý z nich to dělal po svém. Nelíbí se mi dnešní napodobování šedesátých let, kdy se tehdejší civilní projev nahrazuje jakousi hereckou ospalostí, nevýrazností, herci mají nedbalou řeč, postavy si něco mumlají a vy kolikrát nerozumíte, co říkají. Dokonce mi někteří herci říkali, že jim režiséři nakazují -nevyslovuj to moc, ať to není jako na divadle. Mumlající postavičky, které říkají jakoby autentické věci ze života, ale život tam není. Zdá se mi, že se každý bojí jít s kůží na trh. Neplatí to samozřejmě o všech. Když občas někdo z toho nedýchatelného ovzduší vyskočí, je to super.

Nenatáčíte každý rok jeden film jako někteří, kteří „berou“ všechno. To je asi dobře. Pracujete vůbec někdy na objednávku?

To bych ani nemohla, ve mně se musí spustit jistý mechanismus, představa celého filmu. Potřebuji, aby téma ve mně rezonovalo. Když je film na objednávku, zpravidla se mi nespustí představivost, a to je chyba. Možná bych ráda točila víc, ale každý rok jeden film bych nezvládla. Potřebuji téma promyslet, prožít a trochu uležet. Nemluvě o takových praktických věcech, jako jsou peníze. Těch nabídek jsem za ta léta měla opravdu hodně, ale nemohu vzít projekt, když nevěřím, že ho dokážu udělat dobře.

Jaká témata vás především zajímají?

Mě vždycky zajímá nějaký konflikt, nějaký střet. Buď dvou jedinců, jiskření mezilidských vztahů, nebo člověka s dobou, s dobovou atmosférou, která na něj tlačí, s režimem, který člověka ničí, kdy jedinec je utiskován nebo se cítí poškozen ve svých právech. Témata boje spravedlnosti s nespravedlností.