Jak to vidí (někdejší) okupanti
Přistání s tanky na ruzyňském letišti. Bojkot hudebního festivalu na protest proti okupaci. Přerušená láska. Zatčení vojáka, který přesvědčoval ostatní, aby nestříleli. Zbytečná smrt bulharského mladíka... Události pozdního léta a podzimu 1968 přinesly bezpočet příběhů. I padesát let poté je dobré si proud oněch událostí připomínat.
Producent Peter Kerekes oslovil dokumentaristy ze zemí, které se v srpnu 1968 podílely na okupaci Československa. Chtěl, aby natočili zajímavé příběhy, svědectví i názory pamětníků - Rusů, Maďarů, Poláků, Němců a Bulharů - o oněch úzkostných dnech. Vzniklo pět příběhů, originálních výpovědí někdejších účastníků okupace. Cyklus dokumentárních filmů Okupace očima okupantů vysílá v těchto dnech Česká televize, komplet bude uveden v kinech.
Rusko: Poslední mise
Starší pánové a dáma, všichni ve věku mezi osmdesátkou a devadesátkou, se přes Ukrajinu a Bělorusko vydávají po vlastních stopách starých padesát let. Z podnětu mladé režisérky se sešli k výročí „největší strategické akce od druhé světové války“ - operace Dunaj, což byl armádní kód pro vstup vojsk do Československa. Stručně a prostě vysvětlují: „Dostali jsme rozkaz obsadit Prahu.“ Říkali jim, že v Československu je kontrarevoluce. Jenže - přistáli na letišti a udiveně vnímali poklidnou atmosféru města. Žádné nepokoje, všude klid.
„Tehdy jsem zešedivěl. Bál jsem se: Nedej bože, aby naši začali střílet! Obsazení trvalo čtyři hodiny. Za tu dobu jsem neztratil jediného člověka, všichni se vrátili ke svým matkám!“ pochvaluje si generál Jurij Jermakov (tehdy ovšem ještě generálem nebyl). Za operaci Dunaj dostal medaili. „Co byste dělal, kdybyste dostal rozkaz střílet na civilisty?“ ptá se režisérka. Odpověď je rozpačitá; třeba by přece jen byla i jiná možnost...
„Myslíte, že v Československu byla kontrarevoluce?“ - „To vám ani dnes nemůžu s jistotou říct, spíš si ale myslím, že měli pouze vlastní názor, chtěli budovat socialistickou společnost po svém,“ uvažuje další účastník zájezdu Lev Gorelov. „Možná ani nebylo třeba zasáhnout.“ A dodává: „Vždycky jsem byl připraven bojovat s nepřítelem, ale tady jsem žádného protivníka neviděl. Protože tam žádný nebyl.“
Cestují vlakem i letadlem, diskutují a vzpomínají. A mají obavy, jak je v Praze přijmou. „Aby nevznikla nějaká provokace...“ Nevznikla. Lidé, které potkávají, ale i dnes vesměs hodnotí vstup vojsk negativně. „Rozumím jim, komu by se líbil vstup cizích vojsk na jeho území,“ poznamená Gorelov.
Mladá filmařka Jevdokija Moskvinová vysvětluje, že nebylo těžké veterány najít, ale přimět je k vyjádření názoru. Nejlíp to šlo s těmi, kteří už tehdy pochybovali. Generál Jermakov to ovšem nebyl. „Příchod vojsk bratrských socialistických států potlačil československou kontrarevoluci,“ tvrdí důrazně na počátku cesty. „Nepřišli jsme jako okupanti, ale jako bratři, abychom se spolu s vašimi dělníky postavili na odpor kontrarevoluci, bránili socialismus, bezpečnost Československa i socialistického společenství!"
Skupina jen opatrně připouští, že „tehdy nikdo nic nechápal“. V závěru už ani Jermakov nehýří frázemi. Zájezd ho změnil, režisérka dokonce tvrdí: „Na konci naší cesty se z něj stal jiný člověk.“ Lépe pozdě než nikdy.
Maďarsko: Rudá růže
„Byla neděle, právě jsme obědvali, když přišel povolávací rozkaz s okamžitou platností,“ vybavuje si pamětník. „Nic jsme nechápali, v médiích se o tom nepsalo. Ale proslýchalo se, že asi půjdeme do Československa.“ Pro vstup Maďarů do naší země určili Sověti jižní Slovensko. Tam žije početná maďarská menšina, s níž mají společnou řeč. Maďarská okupační operace měla krycí heslo Rudá růže. Vojáci stáli u hranic, ale nevěděli přesně, kde jsou. Netušily to ani jejich rodiny. „Můj nejmilejší Sani,“ psala svému muži mladá žena, „tvou fotku mám stále na stole. Když se probudím, vidím tě. Nevěřil bys, jak často tvůj obrázek políbím.“
Velitelé jim tvrdili, že jdou bojovat, aby ochránili „nejcennější poklad naší doby - socialismus a dělnickou třídu“. Za hranicemi je sice někteří vítali jako spřízněné Maďary, ale většinou je přijímali s rozpaky. Leckde pořádali demonstrace s hesly „Maďaři, jděte domů!“.
Vojáci potkávali klidné a mírumilovné lidi, s nimiž si rozuměli. Největším nepřítelem tu byla nejspíš nuda. A tak chodili za místními děvčaty, chtěli pomáhat v hospodářství... Jeden tu našel celoživotní lásku, druhý kamaráda. „Stali se z nás přátelé na celý život,“ svěřuje se maďarský veterán, který se dodnes se svým přítelem na Slovensku stýká. „Teď jsme všichni na jedné lodi,“ zamýšlí se. „Ale kdyby tehdy do Československa nevstoupila intervenční vojska, naše země by se rozvíjely rychleji.“
Polsko: Píšu Ti, lásko
Generální štáb připravuje invazi do Československa, zatímco v přímořských Sopotech začíná populární hudební festival. V polských rodinách plyne život jako jindy, v jedné z nich je svatba, mladý voják si bere milovanou snoubenku. Kvůli svatbě mu dají krátkou dovolenou, ale pozastaví povýšení, protože se žení v kostele.
Všechno je jako jindy - až do chvíle, než polští vojáci vpadnou do sousední země. Když novomanžel dostává rozkaz k okamžitému nástupu, stačí ještě říct: „Bude-li to chlapec, ať se jmenuje Vavruš.“ Pak už posílá jen nepravidelné písemné vzkazy. „Už druhou noc jsem strávil v bojových podmínkách. Miláčku, mám o tebe starost.“
V Sopotech se našly letáky: „Poláci! Naše dobré jméno bylo poškozeno účastí polských vojsk na okupaci Československa. Protestujte proti tomuto hanebnému činu, aby nám dějiny odpustily! Bojkotujte festival v Sopotech!“ Československý rozhlas vyslal do Polska poselství: „Vojáci a důstojníci polské armády! Považovali jsme vás za přátele. Proč okupujete naši vlast? Jděte okamžitě domů!“
Voják píše z „fronty“: „Těžko se mi popisuje, co se tu děje. Jsem plný hněvu, ale jsem bezmocný.“ Policejní hlášení zaznamenávají, že vstup „spřátelených vojsk“ do Československa vyvolává protesty obyvatel. Lidé se prý obávají, že konflikt může vést k třetí světové válce. Na protest proti okupaci odjíždějí ze sopotského festivalu zahraniční delegace. Několik koncertů je zrušeno.
A Eurovize se rozhodla nevysílat plánovaný záznam. Oficiální propaganda sice dál hustí do občanů prázdná hesla o internacionální pomoci, ale Poláci vědí své. Bezpečnostní složky hlásí, že občan Janusz Stanistawski byl zatčen za zpěv protistátních písní. Zatkli i muže, který strhl z žerdi rudou vlajku a zničil ji. Dalším protestujícím vyhrožují tvrdými opatřeními. Přesto se dál šíří letáky: „Pryč se sovětskými okupanty! Pryč s Gomutkou!“
Někteří Poláci nosí trikolóry se smuteční černou páskou, množí se protesty v závodech a na shromážděních. Jedna z žen odvelených vojáků má štěstí, ten její dostal krátkou propustku. Jenže když jdou spolu po ulici, lidé na ně pokřikují: „Hej, ty okupante, co tu děláš?!“ Dnes je z té mladičké vojákovy manželky starší paní, která vzpomíná: „V té chvíli jsem se cítila příšerně. V duchu se dodnes ptám: Kdyby můj muž dostal rozkaz zabít nějakého Čecha, udělal by to?“
Německo: Hlasy v lese
Věděli jsme, že v Polsku byly tak silné protesty proti účasti na invazi? A věděli jsme, že v létě 1968 se přes šestnáct tisíc ozbrojenců z NDR skrývalo v saských lesích nedaleko československé hranice? Čekali tu na pokyny k misi, která se nikdy neuskutečnila. Na základě sovětských rozkazů zůstali jen v záloze, velitelé patrně usoudili, že německá účast na invazi by vzbudila zlou krev, vždyť’ od okupace v roce 1939 neuplynulo ani třicet let.
V lese je dlouhá chvíle, poručík luští křížovku, skupina mužů se potuluje mezi stromy. Další se opíjejí do němoty a pak po sobě střílejí. Naštěstí se netrefí. „Kopali jsme jámy pro latríny. Čistili jsme zbraně, nosili plynové masky,“ vzpomíná někdejší voják.
Uprostřed absurdity a bezmoci se však v lese skrývá tajemství -malý rozhlasový přijímač. Díky němu jeden z mužů získává důležité informace. Pro izolované vojáky, kterým tvrdili, že brání socialismus, je to pobídka. Bezpečnostní složky brzy odhalí, že vojín Auerswald se snaží přesvědčit ostatní příslušníky Národní lidové armády, aby v případě násilné konfrontace nestříleli. „Podezříváme ho z protistátní činnosti podle paragrafu 106 trestního řádu,“ konstatuje policie. Zatkli ho.
V někdejší vězeňské kobce, kde si tehdy odseděl trest, pan Auerswald po letech vzpomíná: „Rozhodl jsem se, že se nesmířím s danou situací. Chtěl jsem proti ní bojovat. Navrhl jsem, že nesmíme střílet, musíme odmítnout použít zbraň. Za to, že jsem se ozval, mě zatkli.“ Možná i za to, že díky rozhlasu věděl víc.
Bulharsko: Zbytečný hrdina
Seržant Nikolaj Cekov Nikolov byl jedním z bulharských vojáků, kteří přišli do Československa bojovat s kontrarevolucí. Zemřel v září 1968 nedaleko obce Kačice. Nestihl ani složit maturitu, maturitní vysvědčení mu bylo vystaveno in memoriam. Jako symbol a pocta hrdinovi. Zastřelila ho posádka fekálního vozu, který si stopnul, když utíkal od své jednotky. Po desetiletí byla jeho vražda vydávána za hrdinnou smrt v boji proti kontrarevoluci. Na místě, kde byl nalezen, postavili bustu. Na jeho rodný dům umístili pamětní desku. Ve škole, kam chodil, mu vzdávali poctu. Už nikdo nezjistí, jak a proč se to stalo, i Nikolajův bratr potvrzuje, že „dodnes nebylo vysvětleno, proč ho zabili“. Proběhlo sice vyšetřování hned po incidentu a další po roce 1989, ale otazníky zůstávají.
Bezprostředně po srpnové okupaci měli bulharští vojáci za úkol střežit letiště v Praze-Ruzyni. Z vojenského hlediska měla jejich účast zanedbatelný význam, šlo jen o formální důkaz, že i Bulharsko se podílí na invazi do ČSSR. Nikolaj, veselý chlapec, který rád zpíval, náhle ze základny odešel. Podle pamětníků 9. září večer tvrdil, že potřebuje jít na záchod. Odešel a už nikdy se nevrátil zpět. Mířil zřejmě na Západ, snažil se dostat přes hranici. Když zastavil nákladní vůz, tvrdil posádce, že má tajné poslání od CIA a musí se dostat ven. Oba muži, Miloslav Frolík a Rudolf Stránský, se prý polekali - v zemi jsou okupanti a oni tu mají zběha! - a rozhodli se, že ho zabijí. Což provedli. Mrtvolu ukryli a ujeli. Zbytečná, smutná smrt.
Pachatelé byli vypátráni a vyšetřováni. Přiznali se. Soud je poslal na mnoho let do vězení. Také busta měla pestré osudy. Kdosi ji popsal hanlivými nápisy, pak ji někdo ukradl. Ale že by Nikolaj byl hrdina? „Ne, určitě nebyl. Vždyť nás ve vaší zemi vnímali jako okupanty a jako takové si nás také budou pamatovat...“ míní dnes bratr zemřelého.
