Zpěvačka Dasha: Rozpřáhnout křídla a hledat svou cestu
Mluvili jsme spolu naposledy před třemi lety nad její debutovou sólovou deskou, příznačně nazvanou Konečně. Od té doby Dasha odzpívala desítky koncertů, absolvovala další dvě řady StarDance a natočila desítky rozhlasových pořadů Klub Evergreen. Taky její dcerka Žofie, již přivedla na svět skoro současně s debutovou deskou, je o tři roky starší. A co je ještě nového v životě a profesní dráze interpretky, jež patřila k nejoblíbenějším zpěvačkám Karla Gotta?
Reprezentativní album Dasha Symphony je studiová nahrávka coverů světových hvězd pořízená s Filharmonií Hradec Králové a skupinou Pájky Pájk. Se symfonickým orchestrem vystupujete už pár let, ale zaznamenat koncertní program na album jste se odhodlala až letos. Proč jste tak váhala?
Mojí hlavní parketou jsou koncerty s kapelou Pájky Pájk, se kterou zpívám jak původní písně, tak coververze. Jako interpret jsem se vždy chtěla prezentovat spíš autorskou tvorbou, světové hity jsem brala jako okrajovější záležitost. Z odezvy na koncertech jsem ale pochopila, že lidi ode mě covery očekávají, nejspíš je se mnou mají spojené díky soutěži StarDance, kde s Moondance Orchestra naživo doprovázíme taneční čísla. A tak už před lety vznikl koncertní program sestavený výhradně z písní světového repertoáru upravených pro symfonický orchestr. Odehráli jsme s ním po republice několik koncertů s různými symfonickými tělesy a minulý rok jsme byli i v pražském Divadle Hybernia. A tam došlo k rozhodnutí, pořídit z písní zaranžovaných Martinem Kumžákem pro orchestr celé album. I když jsem desku coverů vlastně nikdy neměla v plánu.
Co tedy rozhodlo, že jste změnila názor?
Jednak fanoušci, kteří za námi chodili po koncertech a ptali se, jestli je program se symfonickým orchestrem někde zaznamenán. Ale hlavní roli sehrál náš velký příznivec, pan profesor Vladimír Mařík, významný český vědec, který nám po koncertě v Hybernii složil poklonu a jehož nadšení bylo tak velké, že se rozhodl stát se sponzorem společného alba se symfoniky. Takže zakladatel a ředitel Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky ČVUT v Praze přemluvil hudebníky, aby natočili desku. Docela absurdní, že?
A možná stejně absurdní je, že to celé dopadlo ještě jinak, protože do věci vstoupil koronavirus…
Ano, původně mělo jít o živý záznam koncertu s Filharmonií Hradec Králové, který jsme měli v plánu uskutečnit v květnu tohoto roku. Jenže koncert ze známých důvodů nemohl proběhnout. Termín odevzdání materiálu na desku nás ale tlačil, věděli jsme, že album prostě udělat musíme. Řekli jsme si, že i když nejsme schopni splnit závazek živého alba, můžeme pořád ještě pořídit nahrávku se symfonickým tělesem. A tak jsme jen čekali na dobu, kdy nám to nařízená opatření umožní, a nakonec jsme se v Hradci sešli v červnu, i když bez lidí v hledišti. Zásluhou téměř stovky zúčastněných, kompletního symfonického orchestru, kapely a techniky vznikla nahrávka sice bez diváků, ale jinak jako při koncertě. Natáčeli jsme s hradeckou filharmonií všechno najednou, ne postupně ve studiu, jak se to dělává.
Neschází vám přesto na albu ta koncertní atmosféra, zvuky v pauzách, živý potlesk?
Samozřejmě mě mrzí, že to tam není, právě o záznam živého vystoupení nám původně šlo. Na druhé straně jsme všichni byli v té době už dva měsíce odstaveni od jakékoli činnosti, a tak jsme na natáčení přijeli opravdu natěšení. Všichni byli rádi, že si zahrajou. Strávili jsme nakonec v Hradci dva krásné červnové dny. Všechno zlé je k něčemu dobré, jak se říká.
Jak se vlastně rodila sestava písní pro album coverů v orchestrálním provedení? Jsou to vaše srdcovky?
Už před asi osmi lety, kdy se začal rodit náš koncertní projekt se symfonickým orchestrem, jsem napsala Martinovi Kumžákovi takový výběr písní, které už jsem někdy v repertoáru měla a dobře se mi zpívaly. Martin si to prošel, a když si u některé skladby dovedl představit, že by zkomponoval orchestrální aranžmá, dál s ní pracoval. Říkám záměrně – zkomponoval, protože Martin opravdu jen nepsal noty pro symfoňák, ale komponoval svébytné aranže. Vesměs šlo o starší písně, které jsem vždycky toužila zpívat, ale jinak, než jak byly původně napsány, abych se vyhnula srovnávání s originálem. Jak už jsem zmínila, často se ke mně tyhle skladby dostávaly přes StarDance.
Například která?
Třeba Dernière Dance od zpěvačky Indily. Ta píseň mě natolik okouzlila, že jsem se odhodlala zpívat ve francouzštině, i když francouzsky vůbec neumím. Zlomila jsem ale svůj ostych a vzala si do studia na pomoc Chantal Poullain jako rodilou Francouzku, navíc zpěvačku, šansoniérku.
Vaše výslovnost je opravdu příkladná.
A to jsem si vždycky říkala, že bych se v životě neodvážila nazpívat na desku francouzskou písničku! Stejně tak jsem si ale nedovedla představit ani to album coververzí. No vidíte, a stalo se. Ale když už, tak jsem ty písně chtěla udělat jinak – a to úplně jinak! Snažila jsem se o to, abych jen nepřezpívala známé písně, pokoušela jsem se o svůj pohled na věc. I v případě té francouzské písně.
Čtěte také
Na desce máte často skladby, které známe v originálu z provedení mužů – Fields of Gold od Stinga, Sunny od Bobbyho Hebba. Jsou pro vás jako pro zpěvačku tyhle skladby obtížnější – v tom, že vznikly pro mužský hlas?
Naopak. Já si radši vybírám písničky mužských interpretů. Asi se pak necítím tolik svázána původní verzí, protože je už předem jasné, že to prostě musím zazpívat jinak než chlap. Když se učím písničku po zpěvačce, taky se snažím o svoji cestu, protože ten originál už je sám o sobě dokonalý. Ale u skladeb v provedení zpěváků můžu ještě víc rozpřáhnout křídla.
Jednou z nejobtížnějších písní alba je podle mě Man In The Mirror z repertoáru Michaela Jacksona, i když to tak na první poslech třeba nevypadá. Stává se vám, že se ujmete nějaké známé skladby a zjistíte, že i když se vám zdá jako posluchači poměrně jasná, snadná, je to ve skutečnosti úplně jinak?
Stává. Často si stáhnu původní text a říkám si, jak se všechna tahle písmenka vejdou do jedné fráze? Někdy je to opravdu složité. Konkrétně u Man In The Mirror jsme se museli od originálu úplně oprostit, protože je to píseň s velkým gospelovým sborem, kdežto já ji na koncertech zpívala s čtyřčlennou partou muzikantů. Takže jsme ji museli pojmout jinak a zapomenout na Michaela. (smích)
A máte před některou z písní symfonického programu zvláštní respekt?
Určitě je to Albinoniho Adagio, ale ne proto, že je v italštině a já italsky umím jenom trochu. Je to těžká píseň, kterou nazpívala spousta úžasných zpěváků. Pokaždé, když ji zpívám na koncertě, tak si říkám: „Bože, co jsem si to vybrala!“ Ale vždycky mě okouzlovala a těšilo mě zařadit ji do repertoáru. Taky je to jediná píseň na desce, kde nehraje rytmická sekce, je to opravdu jenom o mně a orchestru, musím totálně souznít s celým tělesem. A ještě mě baví, že Adagio je skladba stovky let stará – a přesto je jako píseň platná i teď.
Jak to bylo při přípravě alba s autorskými právy? Musela jste třeba nějakou píseň vynechat kvůli právním záležitostem?
Nemusela, protože jsme písně záměrně ponechali v původním znění a nepřeváděli je do češtiny. Já stejně nemám ráda, když se písničky, na které jsme zvyklí v originále, přetextovávají jenom proto, aby byly česky. Pak už nefungují, aspoň já mám ten pocit.
Už jsme párkrát zmínili populární show StarDance, mezi jejíž přednosti patří právě živá hudba a zpěv. Letos se tančit nebude, ale co pro vás ta téměř každoroční nálož přímých přenosů znamená?
Už u prvních ročníků StarDance jsme se s kapelou shodli, že to je jedinečný projekt. Mě ta soutěž strašně baví. Jednak se dostanu ke spoustě neznámé muziky, na které bych jinak vůbec neměla možnost pracovat. Ale mám ráda i to příjemné prostředí, noblesu, kterou show dodávají Marek Eben s Terezkou Kostkovou. Pro mě je to spíš než kšeft zájmová činnost. Jsem ráda, že při tom můžu být.
Musí to ale být otročina, ne?
Je pravda, že když StarDance v daném roce je, tak jí obětuju velkou část podzimu. Kromě soutěže už se toho nedá moc zvládnout. StarDance, to je jednak studijní čas, kdy se neustále něco učíme, jednak celodenní zkoušky a nakonec den, kdy je generálka a přenos. Když byly první ročníky StarDance, měla jsem v podzimních měsících skoro každý den koncert, bývala jsem unavená, což se pak bohužel podepisuje i na kvalitě výkonu. Teď už vím, že si na podzim nemůžu nabírat tolik pracovních povinností, abych se mohla soutěži věnovat naplno.
Nezávidíte někdy tanečníkům, přece jen je na ně o dost víc vidět…?
To teda nezávidím, když člověk vidí, jaká je to dřina a kolik tomu musí obětovat! Tanečníci i účinkující z řad celebrit vlastně trénují celé léto a na podzim pak znovu, k tomu přímé přenosy… Takže já jsem vděčná, že jsem ve StarDance kvůli muzice a zpěvu.
StarDance zpravidla na podzim soutěží ve sledovanosti s jinou show Tvoje tvář má známý hlas. Jaký je váš názor na tuhle soutěž, kde nejde ani tak o kvalitu hudby a zpěvu, jako o kvalitu „imitace“?
Obdivuju všechny, kdo se do toho pustí, je to taky časová nálož a velká fyzická i psychická investice. Navíc je Tvář hrozně nevděčná v tom, že máte někoho věrně kopírovat, ale ne každému sedí ztvárňovat třeba rapera nebo rockera, ani hlasově nebo výrazově mu to nemusí konvenovat. Je to hodně o herectví, člověk se asi nesmí brát moc vážně.
Šla byste do Tváře?
To je strašně těžká otázka. Nevím, jestli bych na to měla odvahu. Jsem tak moc soustředěná na muziku, že by mě asi užíralo, kdybych se nedokázala konkrétnímu interpretovi aspoň trošku přiblížit. Nakonec bych to asi dala, musela bych se prostě zadání zhostit jako muzikálové role. Lidi, co jdou do Tváře, vážně obdivuju, ale musím říct, že to není zrovna formát, který jako divák vyhledávám.
Natočila jste album coverů slavných songů. Je i odrazem vašich posluchačských preferencí? Co si pustíte doma, když chcete relaxovat? Jsou to zase „velké“ hlasy: Alicia Keys, Lara Fabian?
To ani ne. Od zpěvaček, které jste zmínil, si spíš jen vyzobu to, co potřebuju, ale není to tak, že bych zrovna tyhle interprety poslouchala. Něco jiného jsou Michael Jackson, Stevie Wonder, Sting, Earth, Wind & Fire. Ale doma si kolikrát nepouštím vůbec nic. I když máme s přítelem takovou oblíbenou podkresovku – pouštíme si jedno švýcarské online rádio, jazzovou stanici, kde občas mají super kapely a interprety, co u nás nikdo nezná. Tam objevuju úplné poklady. A v autě mi nejvíc zní mluvené slovo, audioknížky, povídky. Nestíhám číst a tohle je ta nejjednodušší forma, jak o knížky nepřijít. Je to hrozný, já vím…
Posloucháte online rádio – a sama už řadu let na Dvojce Českého rozhlasu provozujete profesi rádiového spíkra. S kolegou Janem Smigmatorem uvádíte Klub Evergreen.
Za spíkra se zrovna nepovažuju, beru to zase jako roli. Ale je pravda, že vysíláme už devět let a pořád je co pouštět! Jednou vybírá muziku Honza, jednou já, podle toho, kdo má zrovna čas.
Celý rozhovor se zpěvačkou Dashou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
Související
-
-
Swingový zpěvák Jan Smigmator: Od koho jiného se učit, než od Američanů
Swingový zpěvák Jan Smigmator je tváří nového čísla Týdeníku Rozhlas. V rozhovoru vypráví i o tom, jak s kolegyní Dashou připravuje oblíbený Klub Evergreen.
-
StarDance jsem v televizi nikdy neviděla, říká zpěvačka Dasha
Dasha zpívala s Moondance Orchestra Martina Kumžáka na všech ročnících populární soutěže StarDance. „Taneční páry samozřejmě sleduju a mám pokaždé i svého favorita.“
