Swingový zpěvák Jan Smigmator: Od koho jiného se učit, než od Američanů

Vaší soukromou učitelkou zpěvu se na podzim stala jedna z největších amerických swingových legend, zpěvačka Marilyn Maye. Kde jste se potkali?

V dubnu 2019 jsem byl v New Yorku zpívat s Mitchem Winehousem v rámci propagace našeho společného alba Smigmator & Winehouse: Gershwin. Procházel jsem se po městě a na dveřích slavného klubu Feinstein’s/54 Below jsem uviděl plakát, že zde pozítří začíná série koncertů mé oblíbené zpěvačky Marilyn Maye. Bohužel jsem se ale následující den vracel do Prahy. Doma jsem si pak sedl k počítači a na jejích webových stránkách jsem zjistil, že čas od času pořádá mistrovské kurzy. Nechal jsem se tedy zapsat do seznamu zájemců, a když přišla pozvánka, bez váhání jsem se opět vypravil do New Yorku.

Jak tyto mistrovské kurzy probíhají?

Bylo nás tam celkem dvanáct. Z Evropy jen já. Každému účastníkovi se Marilyn věnovala půl hodiny. Na pódiu byl přítomen klavírista, který všechny skvěle doprovodil, a Marilyn následně rozebírala dramaturgii písní, výraz a velký akcent kladla především na pódiovou prezentaci. Po skončení mého výstupu za mnou přišla její asistentka s tím, že by se mnou Marilyn ráda mluvila soukromě.

Jan Smigmator je od podzimu žákem legendární americké zpěvačky Marilyn Maye. Na snímku s Marilyn a manželkou Kateřinou |foto: Archiv Jana Smigmatora

O čem jste si povídali?

Velice ji zaujalo, že kluk z Prahy zpívá Velký americký zpěvník a že vážil tak dlouhou cestu, aby se na její kurzy dostal. Během pár chvil jsem měl pocit, že se známe celý život, a cítil jsem její obrovskou chuť pomoci mi na americkou scénu. Řekla mi, že nejdůležitější je mít v Americe dobrou story. Ta prodává. V jejích očích šanci uspět na tamním trhu jednoznačně mám. Cítím swing, moje angličtina je akceptovatelná a poslouchat cizince ze střední Evropy, který zpívá americký repertoár a má ho dokonale v malíku, je pro Američany prý velmi atraktivní. Poté mi řekla, že pár vybraným žákům dává soukromé hodiny, a pokud bych měl možnost občas přiletět do New Yorku, velmi ráda mě vezme pod svá křídla a předá mi vše, co sama umí. Mám si ale dle jejích slov pospíšit, protože jí bude brzy dvaadevadesát.

Jak často se vídáte?

První soukromé hodiny jsem s Marilyn absolvoval hned v listopadu a několik dalších letos v únoru. Při té příležitosti jsem navštívil i její fantastický koncert v jazz klubu Dizzy’s v Lincolnově centru. Když jsme se pak před odletem loučili, pozvala mě jako hosta svých narozeninových koncertů. V tu chvíli jsem měl pocit, že žiju ve svém vlastním snu. Nestává se totiž často, aby si americká hudební legenda přizvala na svoje koncerty zpěváka z Prahy. Tyto galavečery se měly v New Yorku uskutečnit začátkem dubna, ale bohužel z nich kvůli koronaviru sešlo. V tuto chvíli jsou přesunuty na říjen. Tak uvidíme. V současné době jsme s Marilyn v intenzivním e-mailovém a telefonickém spojení, a jakmile pominou všechny restrikce, odlétám za ní.

Co byste chtěl pod jejím vedením ve svém projevu zlepšit?

Když mě Marilyn poprvé viděla a slyšela zpívat, přerušila mě s upozorněním, abych neluskal prsty do rytmu. Děsně to prý ruší a nepůsobí to esteticky. A taky mi řekla, abych si vzal mikrofon občas do druhé ruky. Když ho totiž držím pouze v jedné a druhou přirozeně používám ke gestikulaci, gesty se tak věnuji jen jedné polovině hlediště. V mém případě levé. Marilyn zastává názor, že gesta se nesmí přehánět a musí se přizpůsobit prostoru, v němž člověk vystupuje. Pokud jde o pěvecký výraz a prožitek, píseň by měla působit tak, že její příběh vyprávím teď a tady. Jsem moc rád, že tyto finesy mohu nasávat právě od ní. Pódiovou prezentaci a přednes písní totiž ovládá nejlíp na světě. Koneckonců její mistrovské kurzy se také nazývají The Art of Performance.

„Rozhlas považuji za velmi důležité médium, pokud se jedná o mluvené slovo, protože třeba v pohádkách oproti televizi dokonale rozvíjí fantazii,“ říká Jan Smigmator|foto: Martin Pekárek

Pracujete i na pěvecké technice a dýchání?

Samozřejmě! Třeba mě upozornila, abych se, když zpívám anglicky, nadechoval na místech, kde by se přirozeně nadechoval Američan. O tom jsem nikdy nepřemýšlel. Rozebíráme spolu zkrátka i tyto detaily. Velmi si ale považuji okamžiků, kdy zrovna nezpíváme a Marilyn mi začne vyprávět třeba o své blízké přítelkyni Elle Fitzgerald, kamarádovi Melovi Tormé nebo legendárním moderátorovi Johnnym Carsonovi, v jehož Tonight Show pravidelně vystupovala. Obecně vzato, když  trávím čas s touto výjimečnou dámou, mám pocit, že součástí toho velkého světa jazzu jsem i já sám. A to mě neskonale nabíjí a inspiruje.

V čem se liší výuka této americké legendy od stylu práce tuzemských pedagogů?

Američané umí neuvěřitelně motivovat. To je v šoubyznysu velmi důležité. Marilyn mě ale spíš koučuje než učí. Každá dvouhodinová lekce je jako duet. Vše, co po mně chce, mi navíc i zazpívá, což je vůbec to nejlepší. Hodiny si nahrávám a doma se k nim pak vracím. Je to k nezaplacení. A když děláte americkou hudbu, od koho jiného se chcete učit, než od Američanů.

Absolvoval jste několik koncertů v USA. Je velký rozdíl zpívat pro české a pro americké publikum?

Ano. Američané totiž mají Velký americký zpěvník dokonale pod kůží a mohu tak s nimi prostřednictvím textu mnohonásobně víc sdílet emoce dané písničky. A když před nimi jako český zpěvák obstojím, je to jedna z osobních výher.

Vaším pěveckým idolem je Tony Bennett, se kterým jste se už několikrát osobně setkal. Čím vám imponuje?

Jednoznačně souhlasím s výrokem Franka Sinatry, který prohlásil, že Tony Bennett je podle něj nejlepším zpěvákem v šoubyznysu. Tak jak zpívá on, nikdo nikdy nezpíval. A platí to stále i navzdory faktu, že Tonymu bude letos v létě čtyřiadevadesát. Při minulé hodině s Marilyn Maye jsme pracovali na písni How Do You Keep The Music Playing. Tuto skladbu má ve svém repertoáru i Tony Bennett. Marilyn si samozřejmě všimla, že některé jeho finesy jsem do sebe podvědomě nasál. Když jsem se pak blížil k závěru této písně, přerušila mě a řekla: „Jan, please don’t make that Bennett’s shit at the ending!" (Jane, prosím tě, nezazpívej na konci ten Bennetův shit.) Společně jsme pak vymysleli jiný konec. Když tuto píseň zpívám u nás, kde není tak provařená, zmíněný bennettovský závěr mohu klidně použít. Pokud bych ji ale zpíval tímto způsobem Američanům, každý hned pozná, že kopíruji Bennetta, a to zkrátka dělat nesmím. Chci-li uspět i za oceánem, musí být můj pěvecký projev originální.

Koho z českých zpěváků považujete za ekvivalent Tonyho Bennetta?

Stylem pódiové prezentace a energie, která z dotyčné zpěvačky na koncertech sálá, je pro mě českým ekvivalentem Tonyho Bennetta Hana Hegerová. Nejedná se ani tak o pěvecké schopnosti nebo repertoár, ale o atmosféru na scéně, kterou oba tvoří stejně: noblesní pódiová prezentace, intimní osvětlení, elegantní vtip, kvalitní hudební nastudování a skvostná kapela za zády. Před mnoha lety jsem procházel Staroměstským náměstím a na rohu Železné ulice jsem poprvé v životě Hanu Hegerovou potkal. Představil jsem se jí jako student Pražské konzervatoře a řekl jsem jí, že ji považuji za český ekvivalent Tonyho Bennetta. Paní Hana se rozesmála a odvětila, že tak krásnou pochvalu ještě od nikoho neslyšela.

Vaše odpověď mě překvapila, protože jsem očekával, že zde zazní jméno Karla Hály. Jak byste charakterizoval právě jeho?

Karel Hála byl podle mého názoru, co se týče hlasové a interpretační kvality, nejlepším zpěvákem na české hudební scéně. Myslím si, že ho nikdo nikdy nepřekoná. Měl jsem možnost se s ním osobně poznat, když jsem byl ještě absolutní zobák. V pozdějších letech jsem však o něm hovořil s lidmi z naší branže, třeba s Václavem Hybšem, Lubomírem Pánkem nebo s Karlem Gottem, a z jejich slov jsem pochopil, že Karel Hála nikdy o ničem moc nepřemýšlel, natož aby s někým například rozebíral píseň. Všechny melodie zpíval pocitově, neřešil výraz ani frázování, protože všechny tyto aspekty měl v sobě dokonale a zcela přirozeně zakódované. Troufám si tvrdit, že kdyby měl Karel Hála cílevědomost a pracovitost Karla Gotta, tak by byl Karel Gott tím druhým v pořadí.

„Je to velmi zvláštní období, které je speciálně pro muzikanty hodně náročné. Nikdo totiž neví, zda bude – až se vrátíme do normálu – ekonomicky vůbec možné pořádat kulturní akce,“ uvažuje Jan Smigmator o situaci související s epidemií koronaviru|foto: Martin Pekárek

Měl jste možnost spolupracovat i s Karlem Gottem. Co důležitého jste si od něho odnesl?

Pominu-li věci, které jsou všeobecně známé, nejvíce mě fascinoval jeho absolutní přehled o naší branži, a to v celosvětovém měřítku. Znal skladatele, textaře, zpěváky, kteří působili dávno před ním, ale také sledoval aktuální dění, dokonce se skvěle orientoval i v obsazení big bandů. Přesně věděl, kdo hrál na které nahrávce Big Bandu Counta Basieho nebo Duka Ellingtona druhou trumpetu, první altku nebo kdo seděl za bicími. Také nemohu opomenout, že nás velmi spojoval zájem o konspirační teorie. Tato témata mě osobně velmi zajímají, zdaleka o nich nemám takový přehled, jaký měl Karel Gott, ale snažím se o světovém dění přemýšlet hlouběji, než je nám servírováno v médiích.

Od roku 2011 jste společně s Dashou moderátorem Klubu Evergreen, který se vysílá na Dvojce Českého rozhlasu. Měl jste zkušenosti s touto profesí už dřív?

Jako moderátor jsem se ostřílel během koncertů s Orchestrem Václava Hybše, kde jsem v jedné osobě ztělesňoval jak Milana Chladila, tak Miloše Frýbu. (smích) Získal jsem tak slovní vyřídilku, kterou jsem poté uplatnil i v rádiu. K mikrofonu ve studiu jsem však usedal jako naprostý rozhlasový panic.

Podle jakého klíče vybíráte s Dashou muziku?

Jednotícím prvkem Klubu Evergreen je Velký americký zpěvník. Prostě swing. Jsem rád, že se v devadesáti procentech neopakujeme. Posluchači si náš pořad oblíbili, což je známkou toho, že ho zřejmě děláme dobře.

Do jaké míry je pro vás jako pro posluchače v dnešní době internetu důležitý rozhlas?

Rozhlas považuji za velmi důležité médium, pokud se jedná o mluvené slovo, protože třeba v pohádkách oproti televizi dokonale rozvíjí fantazii. Co se ale týče hudební dramaturgie v rámci běžného vysílání, bohužel musím konstatovat, že její úroveň v posledních dvou desetiletích hluboce klesla.

Celý rozhovor s Janem Smigmatorem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.