Zmizelá Libavá

Domy ve Staré Vodě zničila cvičná střelba. Jako zázrakem se uchoval barokní chrám svatého Jakuba Většího a svaté Anny.

Tělocvična sovětské armády bezohledně postavená na hřbitově. Zbourané náměstí a kostel proměněný ve vojenský sklad. Další prázdninové Výlety s Vltavou zavedou posluchače do nedávno zpřístupněných oblastí moravského Vojenského újezdu Libavá. A to právě v době jednapadesátého výročí sovětské vojenské invaze ze srpna 1968.

Vojenský prostor Libavá se rozkládá na severovýchodě Olomouckého kraje v půvabné krajině Oderských vrchů. Tedy krajina je to malebná jen při pohledu z okolních hor, z Hrubého Jeseníku či z Beskyd. Uvnitř vojenského újezdu je doma spíše beznaděj, i když v posledních letech sem stále častěji vstupuje i trocha naděje.

Čeho se armáda vzdala

V prvním rozhlasovém putování vstoupíme na Libavou přes městečko Budišov nad Budišovkou. A v obci Podlesí se přiblížíme těsně k hranici vojenského újezdu. Do roku 2016 bychom však nesměli ani o krok dál, před třemi lety se však armáda překvapivě vzdala menší části vojenského prostoru. Také do bývalé obce Stará Voda se do roku 2016 mohlo jen s propustkou od armády. Kdysi kvetoucí obec musela zmizet z mapy již záhy po druhé světové válce, aby nepřekážela armádě, která zde v roce 1946 vytvořila vojenský tábor. A o čtyři roky později rozlehlý vojenský újezd. Libavsko se tak proměnilo v armádní cvičiště a domy ve Staré Vodě záhy zničila cvičná střelba, dodnes se tu ale jako zázrakem uchoval barokní poutní chrám svatého Jakuba Většího a svaté Anny.

Starou Vodou provedou posluchače Vltavy členové Okrašlovacího spolku Lubavia. A to je další velká naděje pro celou oblast, protože spolek obnovuje kříže, boží muka či kapličky. A vyznačuje místa bývalých hřbitovů i zaniklých vesnic. „Sovětské nápisy v kostele, které tu zůstaly po odchodu okupační armády v roce 1991, tu ale necháme. Jako memento pro příští generace," říká předseda spolku Jindřich Machala.

Sovětské nápisy v kostele ve Staré Vodě tu zůstávají jako memento pro příští generace

Ruské městečko

Rusové si po srpnu 1968 zvolili za hlavní sídlo na Libavsku historické městečko s názvem Město Libavá. A co v jeho pomyslných hradbách nestačila zničit naše vojska, to zdevastovala právě sovětská armáda. Až do roku 2016 pak Město Libavá zůstávalo uzavřenou vojenskou zónou, kam civilista mohl jen s armádní bumážkou. Ve druhém pokračování Výletů po Libavé si s předsedou okrašlovacího spolku prohlédneme především kostel Povýšení svatého Kříže, který byl proměněn ve skladiště „výzbroje" polních kuchyní. Chrám má dosud rozstřílené vitráže a jen provizorní krov, jeho záchrana není úplně jistá. Ve třetím pokračování se zaměříme na areál sovětských kasáren ve Městě Libavá, kde výletník zalapá po dechu hlavně na místním katolickém hřbitově. Rusové si totiž přímo na pohřebišti vystavěli tělocvičnu. „Ostatky částečně vybagrovali a odvezli do nitra vojenského prostoru. Dodnes nevíme kam, nedávno jsme ale získali zajímavé informace, kde by to snad mohlo být," říká předseda spolku Machala.

Fridrich Zipps se ve Městě Libavá narodil v roce 1941, do německo-české rodiny. A na zdejším hřbitově byla pohřbena jeho babička i dědeček. „Ještě bych se chtěl dožít toho, až spolek vypátrá, kam Rusáci odvezli kosti prarodičů," říká pamětník ve čtvrtém díle Výletů po Libavé. Ten je věnován památkám, které v oblasti připomínají původní obyvatelstvo. Němci zde žili od středověku, záhy po druhé světové válce ale drtivá většina z nich musela do odsunu.

Vyhnanci všeho druhu

Libavá je vůbec krajem vyhnanců. Napřed odtud na podzim roku 1938 museli odejít čeští úředníci. V roce 1945 a 1946 byli vyhnáni libavští Němci. Když ale záhy domy osídlili přistěhovalci z vnitrozemí, i je čekalo vyhnání. Už na konci čtyřicátých let, kdy byla oblast vyhlášena za vojenskou zónu. Kvůli vojákům musel z Libavé odejít také Jindřich Machala, jehož rodiče sem přišli v roce 1945 z Valašska. V posledním díle Výletů vyjedeme s panem Machalou z Města Libavá do Nových Oldrůvek. Cestou mineme zřícenou kapličku svaté Anny a také Malou Moskvu. Sovětská kasárna, kde většina vojáků základní služby žila i v mrazech v nouzových zemljankách.

Také obec Nové Oldřůvky byla v roce 2016 částečně zpřístupněna veřejnosti a Jindřich Machala v ní strávil rané dětství. „Tahle hora kamení zarostlá lesem, to byl kostel. Bydleli jsme hned vedle, možná v tom houští ještě najdeme studnu," představuje Machala posluchačům nepatrné zbytky zmizelé obce.