Filmy jako z krabičky dětství
Dělat animované filmy není pro slabé povahy. I když by si s příchodem počítačových programů mohl leckdo myslet, že dnešní animátoři popíjejí ve studíích v klidu kakao, opak je pravdou. Počítač je i dnes jen pomocníkem, nikoliv pánem, a opravdu dobrou animací - tedy ono magické oživení neživého - dokáže vytvořit pořád jen lidská ruka a člověk, shrbený někdy od rána do večera nad počítačem.
Kateřina Karhánková patří v posledních letech mezi nejúspěšnější české „hrbáče“ alias autory animovaných filmů. Její zatím poslední krátký film Plody mraků byl uveden na více než sto padesáti mezinárodních festivalech a z mnoha z nich si odvezl i cenu. Jednou z nejprestižnějších byla cena Evropské asociace dětského filmu pro nejlepší krátký film pro děti roku 2018, kterou Karhánková získala v rámci letošního festivalu Berlinale.
Jak byste popsala svůj typický pracovní den?
Jako úplně od začátku? No tak ráno by si měl každý animátor zacvičit pořádně na záda, ať ho pak přes den nebolí.
A to doopravdy děláte?
Ano, dělám. Dřív jsem to trochu zanedbávala, ale teď jsem se do toho pořádně vrhla. Někde jsem slyšela, že abyste si osvojili nějaký nový návyk, musíte onu věc dělat zhruba měsíc a pak vám to už přijde normální a přirozené, tak jsem zvědavá. Ale myslím si, že cvičení je doopravdy důležité, protože animace prostě je sedavé zaměstnání.
Jak cvičíte?
Cvičím s takovou gumou. A musím říct, že už teď vnímám, že třeba jinak stojím nebo mám jiné držení těla. Než jsem začala cvičit, bolely mě často kyčle a kolena, protože jsem zjistila, že když sedím za počítačem, nějak divně zatínám kolena a křížím nohy, a když se postavím, najednou to není dobré... Takže tohle je můj začátek pracovního dne - guma. (smích)
V kolik hodin přicházíte do studia Bionaut, kde vzniká váš současný projekt, animovaný seriál Mlsné medvědí příběhy?
To je různé, teď to máme s mojí kolegyní, spolurežisérkou a spoluscenáristkou Alexandrou Májovou tak, že se scházíme na desátou. Potom může každý den pokračovat úplně jinak podle toho, v jaké fázi vzniku filmu zrovna jsme. Když třeba vymýšlíme příběhy, zavřeme se do takové malé místnosti, které se říká „writer's room“ a tam sedíme a vymýšlíme nápady, aby vyhovovaly formě a nějakým předem daným pravidlům seriálu. Tohle klidně děláme celé dopoledne, než přijde oběd, na který se už obě moc těšíme. (smích) V pozdější fázi, pokud už je scénář hotový, pracujeme třeba celé dny na storyboardech - obrazových scénářích k filmu - nebo později i na animatiku, což je jednoduše rozpohybovaný, černobíle načrtnutý obrazový scénář, kde už vidíme základní pohyby a jak co bude zhruba dlouho trvat ve výsledném filmu. S animatikem pak pracují jednotliví animátoři, kteří každou scénu následně detailně rozpracují včetně výtvarného řešení Filipa Pošivače, který je výtvarníkem Mlsných medvědích příběhů.
To je zajímavé slyšet, protože spousta lidí si asi představí, že když někdo pracuje na animovaném filmu, skutečně celý den od rána do večera animuje, ale vy to máte tedy dost jinak....
Samotná animace, tedy oživování neživé linky, kresby, mě pořád fascinuje a dělá mi snad až dětinskou radost, když něco takhle přivedu k životu. Na druhou stranu je ale animování zrovna pro mě osobně velmi náročné a vysilující. Mezi animátory se říká, že aby byla animace skutečně dobrá, můžeš animovat tak čtyři hodiny v kuse, pak už jde kvalita dolů. Rozpohybování věcí a jejich oživování vám totiž sebere obrovskou dávku energie. Musíte se koncentrovat a ještě si pamatovat fáze pohybu před tou scénou, na které zrovna pracujete, a taky fáze po ní, aby záběr byl dobře vymyšlený a správně navazoval. Musíte se hlídat, abyste nepoužívali podobná gesta, která jsou už v záběrech před tím, nebo aby měla postava pořád jasnou siluetu (nepřekrývaly se třeba ruce s tělem), aby bylo pořád na první pohled jasné, co dělá. Než to všechno dáte dohromady, je to opravdu extrémně náročné na koncentraci. Já jsem nějaký čas zkoušela animovat, ale zjistila jsem, že mi to úplně mění osobnost. Mě ta koncentrace natolik pohltila, že jsem z ní nedokázala vystoupit. Vůbec jsem pak třeba nechtěla mluvit s lidmi, nemohla jsem poslouchat hudbu, neměla jsem žádné emoce, stal se ze mě takový divný tvor. (smích)
To byl jeden z důvodů, proč raději pracujete v týmu, než abyste si všechno dělala sama?
Ano. Já vím sama nejlíp, co mi nejde a v čem nemůžu dosáhnout takového výsledku, který bych pak považovala za dobrý. A vím, že kdybych se do té činnosti pustila, stálo by mě to zbytečně spoustu energie, kterou raději odevzdám jinde. Musela jsem se zamyslet, proč vlastně ten animovaný film dělám, co mě na něm nejvíc baví. Zjistila jsem, že je to právě psaní scénářů, vymýšlení příběhů a režie - kontrola a vedení celku. Ale na druhou stranu jsem přesvědčena, že dobrý režisér musí být i animátor, mít animační zkušenost. I proto, že výroba animovaného filmu trvá tak extrémně dlouho. Už scénář musíte vytvořit tak, aby byl technicky proveditelný. Vlastně všechny své filmy se snažím dělat tak, aby byly řekněme důstojně proveditelné. Nechci si vymyslet film, který se pak bude dělat třeba deset let, chci ho taky dostat k divákům.
Vaše publikum jsou především dětští diváci. Ve vaší generaci to není zrovna obvyklé, protože v české a československé tradici byla animace tak silně spjata právě s dětskou tvorbou, že většina vašich vrstevníků se zaměřuje hlavně na dospělého diváka. Proč jste se vydala cestou dětské animované tvorby?
To je zajímavé, že se na to ptáte, protože zrovna teď jsem měla období, kdy jsem intenzivně přemýšlela, proč dělám to, co dělám. Myslím si, že mě by neuspokojovalo dělat animované filmy, kdybych je nedělala pro lidi. Vím, že jsou lidé, kteří třeba tvoří hlavně pro tvorbu samotnou, je to jakási forma jejich terapie, součást života. Ale já to tak nemám. Pro mě je zásadní, co chci publiku předat, tvořím a myslím na publikum. A je velká výzva najít nějaký jazyk v rámci animace, skrze který můžu předávat dětem myšlenky nebo impulzy, které si nechají v hlavě, v nějaké svojí myšlenkové knihovně, a potom později, v dospělosti se k nim vrátí, když budou třeba čelit nějakému těžkému rozhodnutí. Ráda bych jim svou animací předávala takové nápomocné impulzy do jejich nevědomí.
Můžete to popsat trochu konkrétněji?
Napadlo mě to, když jsem se dívala na film Amélie z Montmartru. Amélie tam najde krabičku s různými předměty - poklady z dětství -jednoho staršího muže. Krabičku mu anonymně vrátí a on si při pohledu na ty věci vybavuje kousky svého dětství. A mně v ten moment došlo, že vlastně všichni máme nějakou takovou krabičku, kde si ukládáme naše zkušenosti a zážitky.
A vaše filmy by ideálně mohly být jedna věc z té krabičky..
Ano, přesně takhle o tom přemýšlím.
A co bychom našli ve vaší krabičce z dětství?
No asi překvapivě více knížky než filmy. Třeba Můj medvěd Flóra od Daisy Mrázkové, ta ve mně zanechala až takovou bolestnou duchovní vzpomínku. Pořád si pamatuji poslední scénu knížky, kdy děti sedí s plyšovým medvídkem a ptají se: „Jsi u nás šťastná, Flórinko?“ A pak se tam píše: „Kývá hlavou, má ji na niti.“ Už tehdy, jako dítě, jsem z toho byla v šoku, z té křehkosti. Měla jsem taky silný vztah ke knize Princezna z třešňového království od Markéty Zinnerové, to zase byl příběh o smrti. Holčička bydlí v domě, před kterým rostou tulipány, ona jeden utrhne a jde navštívit babičku a tulipán cestou vadne. A když dojdou na konec cesty, tulipán je už úplně uvadlý a holčička se mu omlouvá, ale on ji odpovídá, že nemá za co se omlouvat, že kdyby jej neutrhla, tak by neviděl, co viděl, nezažil, co zažil. Zůstal by jen jedním z mnoha tulipánů v poli, což mi přijde jako krásná symbolická myšlenka. Jako dítě jsem si samozřejmě neuvědomovala, jak chytře je to napsané, ale cítila jsem sílu toho vysvětlení. A to mi asi zůstalo i jako dospělé, obdiv k jednoduchosti a síle v příběhu zároveň.
Vaše animované příběhy mají v sobě právě tuhle sílu a jednoduchost. Svědčí o tom nejen mnoho cen z festivalů celého světa, ale i ohlas od dětského publika při každé projekci. Vím, že s dětmi ráda o svých filmech po projekcích debatujete. Jaké nejzajímavější věci jste se od nich dozvěděla?
Poslední moc milý zážitek mám z letošního festivalu Anifilm v Třeboni, kde jsem na vlastní oči zase viděla, jak intenzivně děti prožívají pocity s kreslenými protagonisty na plátně. Když třeba někdo v publiku z ničeho nic vykřikl „chudák" nebo „to neměl teda dělat". A taky mě vždycky baví, jak děti chtějí mít ve všem jasno, potřebují znát všechno do posledních detailů. Například ve filmu Plody mraků, když chlupáči jedí plody, se mě děti pak ptaly, jak ty plody chutnaly. Chtěly zkrátka vědět, jestli byly fakt tak dobré, že stály chlupáčům za to všechno čekání a trápení. Anebo při premiéře Plodů mraků se mě jeden chlapeček v publiku zeptal, proč není na konci filmu ukázané, že všichni chlupáči dojdou společně na louku, že on to sice ví, že tam dojdou, ale proč to není ukázané... A jiný chlapeček mu odpověděl: „Protože je to přece krátký film! “
Vy se ale s dětmi setkáváte už během přípravy každého svého projektu...
Ano, mně to pomáhá, dát si jakoby pár facek, abych sama sebe neujišťovala, že zrovna ta cesta, kterou si já zvolím, je ta správná. Myslím, že po nějaké době, co děláte filmy pro děti, si začnete být nebezpečně jistí, že takhle přesně to uvidí, takhle přesně to budou chápat. Všimla jsem si, že už mám občas taky takové řeči typu „tohle ty děti přece nepochopí". A to mě občas děsí. A tak když jednou za čas znovu vstoupím do jejich světa a vnímám jejich reference, pomáhá mi to být pořád v přítomnosti, ve střehu, neusínat na vavřínech.
Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
