Přes překážky a bolest ke slávě

Bert Trautmann byl německý fotbalový brankář, který strávil velkou část kariéry v anglickém klubu Manchester City.

Životopisy populárních osobností, vědců, politiků, ale také sportovců mají zpravidla společné zakotvení: ukazují, kolik nástrah a překážek museli tito lidé překonat, než se prosadili, získali uznání či dokončili své životní dílo.

Tak je pojatý rovněž anglicko-německý snímek Brankář, věnovaný fotbalové legendě Bertu Trautmannovi (1923-2013). Patnáct let - mezi roky 1949 a 1964 - pomáhal manchesterskému klubu, aby se udržel na špici. Trautmann měl sice jedinečný brankářský talent, avšak také nesmazatelnou šmouhu - z přesvědčení celé čtyři roky válčil za nacistickou říši, do wehrmachtu se dokonce přihlásil jako dobrovolník v pouhých sedmnácti. Prošel boji v Polsku, Sovětském svazu i ve Francii, než se posléze ocitl v anglickém zajateckém táboře. Právě cejch válečného zločince, propadlého nacistické ideologii, na něm dlouho ulpíval a vyvolával nejen u sportovních fanoušků bouřlivý odpor.

Hlavní role Trautmanna a Margaret vytvořili David Kross a Freya Mavorová.

Pracovitý hrdina

U nás dosud blíže neznámý, spíše druhořadý režisér Marcus H. Rosenmüller, jenž se podílel i na scénáři, nahlíží svého hrdinu převážně zvenčí, David Kross, jenž Trautmanna ztvárňuje, si vypomáhá hlavně plachými, ostýchavými úsměvy, z nichž se postupně rodí sebejistota (ať již při namlouvání zprvu naprosto odmítavé Margaret, kterou s rozšafnou přímočarostí ztělesnila Freya Mavorová, nebo při sportovním zápolení). Kross svého hrdinu, pracovitého, vstřícného, a přitom pokorného, byť někdy s malebnými projevy tvrdohlavosti, opatřuje bezmála mučednickými rysy i výčitkami svědomí, když se mu opakovaně vybavuje trýznivý výjev z války, kdy (ne)zabránil svévolnému střelení malého chlapce - spojuje si s to s tragédií vlastního prvorozeného syna. Výmluvná je scéna, kdy se na hřbitově setkají Trautmann a někdejší velitel zajateckého tábora, který při německém bombardování přišel o celou svou rodinu. Bolest, soustrast i nenávist vyústí do vzájemné rvačky. Jiným motivem, který se týká jakkoli obtížného smíření a sblížení, se stává Trautmannova rozmluva se židovským rabínem.

Idylizující přístup

Brankář se vyznačuje vypravěčskou uhlazeností, do níž tvůrce vtěsnal vcelku nápaditě rozehrané postavičky. Důsledně vychází z idylizujícího, smířliveckého přístupu. Nemám na mysli ani tak Trautmanna, který dlouho setrvává v pozici mlčenlivého zajatce, o jehož osudu rozhodují jiní, ale Angličany, nucené vyrovnávat se s odporem vůči nacismu, zosobněného právě několika jednotlivci zavřenými (a ponižovanými) v táboře. Týká se to jak Margaret, která od pohrdání a odstupu trochu prvoplánově projde až k milostnému okouzlení, ale zejména jejího shánčlivého otce, amatérského sportovního činovníka, bodrého chlapíka, jenž si Trautmanna vyžádává jak k brankářské práci, tak k výpomoci v obchodu. Jejich drobné, s jemnou groteskností rozehrané půtky, kterými se častují, napomáhají poznání, že ani dřívější nepřítel netvoří jednolitou masu vražednických fanatiků. A John Henshaw v roli vychytrale starostlivého tatíka nepochybně zazářil.

Zajatec celebritou

Nelze tvůrcům vyčítat, že se snaží svého protagonistu představit v co nejlidštějších barvách. Příběh tudíž „velkofilmově" vrcholí při důležitém utkání, které se odehrálo roku 1956 na zcela zaplněném olbřímím stadionu ve Wembley, kdy nešťastný kop protihráče Trautmannovi bezmála zlomil krční páteř, ale on přesto v brance vytrval až do konce vítězného utkání. Jeho sportovní kariéru ostatně provázejí i dobové dokumentární záběry, často skrze televizní obrazovku, pozorně sledovanou všemi jeho příznivci. Ale nelze přehlédnout, že výsledné dílo přece jen zlehčuje jistě obtížný Trautmannův přerod z válečného zajatce v britského občana a posléze váženou celebritu. Navíc cituplně - úsměvně i jímavě - rozehraný milenecký a poté manželský vztah, jenž zůstával obapolně vřelý, i když procházel bolestnými krizemi, je možná filmovou nadsázkou: vždyť Trautmann byl ženatý celkem třikrát...