Života běh snílka Arnošta Goldflama

Letošního 22. ledna se pomyslný seznam rozroste o nový, jak autor sám s oblibou říkává, kus, a sice o hru Života běh.

Tata a jeho syn|foto: Radioservis

Arnošt Goldflam o ní napsal: „Ta moje hra je zčásti autobiografická, zachází tak trochu i do minulosti naší rodiny, do válečných i poválečných časů, je taky maličko soukromá a taky, byť nepřímo, politická nebo spíše společenská. Zabývá se pocity, dobovou atmosférou, realitou a samozřejmě v ní hrají důležitou roli sny a noční můry. Vlastně by se dalo říci, že se její děj odehrává od války a padesátých let až skoro po dnešek."

Hlasy předků

Rozhodující roli ve hře Života běh hraje podle autora dětství i dospívání, válečné hrůzy, stalinský antisemitismus a nakonec snad i jakési vnitřní osvobození od rodinných i dobových traumat. „V něčem se tu čerpá i z mých povídek a hlavně z barvitých a plastických typů mých předků - fantazírující babičky, patriarchálního otce, milující maminky - a taky mě samotného, tak trochu bezradného a neurčitého týpka, snílka už od útlého dětství. Ta hra je těkavá, hodně pocitová a já doufám, že se s tím posluchači snad nějak vyrovnají, pokud se jim podaří naladit se na snovou a fantazijní notu!" Arnošt Goldflam často ve své tvorbě čerpá z prožitého nebo z bohaté rodinné historie. Má z čeho. Je synem židovských rodičů.

Třináct členů jeho rodiny zahynulo v koncentračních táborech. Válečnými útrapami prošli i jeho otec a matka. Sám se sice narodil rok po válce, přesněji 22. září 1946, ale válečná, byť' zprostředkovaná zkušenost je pro jeho tvorbu určující. Podobně jako již prožitá padesátá léta.

Slévač i divadelník

Ve snaze vyhovět přání otce studoval medicínu. Dva semestry. Pak pracoval jako slévač, dva roky dělal pomocného dělníka na Výstavišti. Živil se také jako rozpočtář v Cheposu, v Královopolské strojírně. Zároveň se věnoval malbě, grafice a litografii. Stal se členem spolku s názvem Brněnská Bohéma. Nakonec ale u něj zvítězilo divadlo. Podal si přihlášku na JAMU, obor herectví, a v roce 1977 studia úspěšně dokončil. Na krátkou dobu získal angažmá v dnes již neexistujícím divadle Večerní Brno. Pro jeho kariéru se stalo určující působení v Hanáckém divadle v Prostějově. To se od samého začátku profilovalo jako autorská scéna a Arnošt Goldflam se stal jednou z jeho klíčových postav. Později se toto divadlo, už jako jedna z nejvýznamnějších tuzemských scén osmdesátých let, transformovalo do HaDivadla a v polovině osmdesátých let se přesunulo do Brna.

Po odchodu z Hadivadla působil Goldflam v mnoha českých a moravských divadlech: v Dejvickém divadle, v Divadle v Dlouhé, Klicperově divadle v Hradci Králové, v Národním divadle v Brně anebo v Ypsilonce. Do povědomí diváků se dostal i díky filmovým a televizním rolím. Výraznější filmové role získal v komedii Dědictví aneb Kurvahošigutntag, pohádce Lotrando a Zubejda nebo v seriálu Proč bychom se netopili. Pro své děti z druhého manželství s výtvarnicí a scénografkou Petrou Goldflamovou Štětinovou začal psát dětské knížky.

Už to nějak přetluču

Arnošt Goldflam je autorem nejméně osmdesáti her a dramatizací. Na svém kontě má několik sbírek povídek, desítky rolí ve filmu a televizi. Od roku 1990 vyučuje na Divadelní fakultě JAMU a v roce 2007 byl jmenován profesorem. Přesto o sobě v jednom z rozhovorů prohlásil: „Neměl jsem o sobě nikdy vysoké mínění. Měl jsem vždy pocit, že jsem se ke věcem, které dělám, dostal nějakým podvodem a že to praskne a provalí se to. Proto jsem rád, že jsem se dožil důchodu a nějak už vyžiji, už jsem knihy a hry napsal, už to nějak přetluču."