Vykročit z vlastního stínu

Martin Stránský
Martin Stránský

Na webových stránkách jeho domovské scény, plzeňského Divadla Josefa Kajetána Tyla, o něm píšou: ,,Jeho schopnost silného vnitřního zaujetí, rozsáhlé výrazové spektrum, energičnost i mužské kouzlo mu umožnily na zdejší scéně přes šedesát osobitých a přesvědčivě vystavěných rolí - od drsných cyniků a samolibých kariéristů přes posměšně vtipkující frajery či spravedlivě rozhněvané mládence až k citlivým zraňovaným mužům."

Této charakteristice se nevymykají ani jeho televizní, filmové, dabingové a rozhlasové role a hlavně audioknižní party. Milovníci mluveného slova dobře vědí, že hlas Martina Stránského si s žádným jiným nemůžou splést.

Pocházíte z herecké rodiny, předpokládám, že jste odmalička chtěl dělat tohle povolání. Je to tak?

To netvrdím. Když mi bylo tak šestnáct sedmnáct, chtěl jsem se věnovat sportu. Říkal jsem si, že by nebylo špatné třeba učit tělocvik nebo hrát profesionálně volejbal. Obživa by to asi nebyla nijak slavná, ale kdo ví... A občas, když mě popadla nějaká krize, říkal jsem, že se na všechno vykašlu a půjdu učit do autoškoly. Jenže pak jsem si uvědomil, že nejsem ani trochu trpělivý člověk, takže tohle povolání by pro mě vážně nebylo to pravé. Asi bych s některými frekventanty dost rychle vyběhl. Stejně tak nemůžu chodit na ryby, protože bych tam nevydržel. Nemám sicflajš.

A u čeho máte sicflajš, kromě herectví?

Sedět šest hodin ve studiu a číst audioknihy, to vydržím! Baví mě domácí kutilství. Teď je to horší, protože mě u toho neustále vyrušují moji malí kluci. Ale mám to rád.

Jak pečlivě se na natáčení audioknih připravujete?

Když dostanu knížku, kterou jsem nikdy předtím neměl v ruce, přečtu si zhruba padesát stránek, abych zjistil, jakým stylem autor píše. Zbytek už jenom prolistuju, abych se přesvědčil, jestli mě tam nečeká nějaká nástraha. Takhle se proskáču ke konci. Ten ovšem nečtu, protože nechci vědět předem, jak příběh dopadne. Chci být překvapený stejně jako ti, kteří ho budou poslouchat. Pamatuju staré bardy, kteří chodili do studia a měli texty připravené, měli v nich vyznačené pauzy, významy, přesahy... Taky to umím, protože jsem měl to štěstí, že jsem se to měl od koho naučit. Ale moje metoda mi vyhovuje víc.

,,Po herci zbude pár filmových záběrů, načtená audiokniha, ale nic hmatatelného. A přesto je to svým způsobem velmi naplňující povolání," myslí si herec Martin Stránský.

To umí málokdo: posadit se do studia a číst víceméně spatra tak, že to nejen dává smysl, ale že to má člověk chuť poslouchat. Máte na to nějaký recept?

Nepřišlo to hned, dopracoval jsem se k tomu postupně. Myslím, že to je kombinace mého vnitřního rychločtení se čtením pro posluchače. Prostě čtu očima text rychleji pro sebe, než ho potom nahlas říkám.

Představujete si to, co čtete? Vidíte za očima obrázky?

Vidím. A je to možná tím, že jsem čtení miloval odmalička. Byl jsem dítě, které dostávalo na zadek za to, že si četlo pod peřinou. Ne s lampičkou, abych něco nezapálil, ale s baterkou. Když mě naši zahnali do postele, schválně jsem nechával pootevřené dveře, abych slyšel, jak vržou parkety, a poznal, jestli jsou nablízku.

Co jste četl?

Všechno. Třeba Neználka jsem přečetl asi dvacetkrát. Miloval jsem dobrodružnou literaturu, tu slavnou „kodku" s černým proužkem, edici Knihy odvahy a dobrodružství, jsem měl skoro kompletní. Díky tátovi, to byl věčný sběratel. Pak jsem si jednou chtěl přečíst Káju Maříka. Jenže jsem ho dlouho sháněl, protože jsme ho doma neměli, a než jsem se k němu dostal, bylo mi asi patnáct. Přiznám se, přečetl jsem asi dva díly a milý Kája letěl do kouta, to prostě nešlo. Stejně tak jsem paradoxně odhodil i Švejka. No a samozřejmě jsem odjakživa měl rád detektivky a miluju je doteď.

Nebudu se pouštět do výčtu audioknih, které jste interpretoval, bylo by to nadlouho. Máte chuť je po tom všem ještě poslouchat v podání svých kolegů?

Poslouchám, ale trošku si vybírám. Namátkou se mi líbil Mirek Meduna, který četl knihu Heleny Rytířové Jsem mrtvý, neplačte. Příběh z první světové války, to mě bavilo. Na druhé straně nejsem zvlášť nadšený z tolik populárního Nesb0ho. Všichni teď jedou na vlně severských detektivek, ale mě to moc nebere. Asi proto, že nejsem módní člověk.

Dokážete seřadit jednotlivá odvětví herecké profese podle toho, která máte nejradši?

Asi pořád vede divadlo, protože tam cítím okamžitou odezvu publika. Poznám, kdy se mnou divák jde, můžu si ho vodit, tahat za nitky. Na druhém místě jsou pro mě audioknihy. To je můj svět a je jenom na mně, jak posluchačům otevřu příběh, který jim čtu, a přitom si ho sám představuju. Hned poté následuje rozhlas a pak to všechno ostatní.

Martin Stránský

Nejsem první, kdo se ptá, proč jste nikdy nepřijal žádnou nabídku angažmá v Praze a stále zůstáváte v souboru Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni. A stejně mi to nedá: V čem je kouzlo plzeňského divadla tak silné, že vám stojí za to v něm zůstávat a dojíždět skoro denně na natáčení do Prahy?

Je to hlavně tím městem a místem. Prahu mám moc rád, ale nebaví mě, jak je turisticky masová a přelidněná. Miluju pohled na Hradčany. Když skončím představení v Libni a vracím se večer domů, mám pocit, že to město je moje. Ale přes den, když se člověk jde projít, jde pomalu a usmívá se, má pocit, že ho okolí považuje „za kreténa". Plzeň mi prostě přijde jako lepší místo pro život. A druhá věc, která s tou otázkou úzce souvisí: Myslím, že je lepší být hlavou tygra než ocasem lva. Kde je záruka, že budu mít v Praze stejné příležitosti nebo větší?

Která z rolí v plzeňském divadle vám nejvíc přirostla k srdci? Probírala jsem se tím seznamem, je pekelně dlouhý.

Na oblasti to tak prostě chodí a je to dobře. Smysl divadla je v tom, že se má hrát. Herec nemůže, jak se říká, „chodit kolem divadla". Na škole vás naučí techniku, přístup k profesi, ale herecké řemeslo se naučíte teprve každodenní prací. Když jste v Praze na volné noze, visíte na telefonu a čekáte, kdo vám co nabídne. Kdežto v angažmá na oblasti má herec zaručeno, že bude prvních pět deset let hrát večer co večer. I třeba „Paní, nesu psaní". Ta doba pro mě už naštěstí pominula. Měl jsem kliku, že jsem začal hrát „střeďáky" ještě před třicítkou a poměrně brzy jsem se musel přehrát do charakterních rolí. Tohle štěstí mě posunulo dál. S každým zkoušením jsem v sobě objevil dveře, o kterých jsem si ani nemyslel, že je tam mám.

Liší se plzeňské publikum od toho pražského?

Myslím, že ano. A hlavně: „Mí Plzeňáci mi rozumějí..." Já myslím, že nám fandí. I když jsou třeba naštvaní, protože to nové divadlo, které nám postavili, má spoustu nedostatků, některé věci jsou stavebně nešťastně řešené. Tak například stará šmírácká poučka praví, že divadlo se hraje pomalu, rychle, nahlas a potichu. Jenže my kvůli nepovedené akustice potichu vlastně ani hrát nemůžeme... Přesto si myslím, že naši diváci jdou s námi a jsou ochotni nám i leccos odpustit. V Praze mám někdy pocit, že divák usedá do hlediště s postojem „No tak se ukažte!". A taky už vymizelo to, co jsem vždycky miloval: že jdete do divadla na „svůj soubor". Dneska v Praze většinu obsazení tvoří hosté, inscenace přestává být záležitostí stálého souboru. Práce režisérů a dramaturgů se souborem je běh na delší trať, ale myslím si, že je to smysluplnější než skládat obsazení po jednotlivcích tak, jak se to dělá třeba ve filmu.

Takže v Plzni stále funguje klasické souborové divadlo, to, na které s nostalgií vzpomínají starší herci, kde se staví repertoár podle možností a potřeb členů souboru...

Ano. Samozřejmě taky máme hosty, ale spíš proto, že zkoušíme, kdo by se nám třeba do budoucna hodil. Není to tak, že dramaturgie nasadí třeba Cyrana, ale s překvapením zjistí, že nemá Roxanu, a tak řeší, kde ji vezme. Když nemáme Roxanu, tak Cyrana prostě nenasadíme. Myslím si, že tahle cesta je správnější.

Máte vysněné role, které byste nechtěl, aby vás minuly?

Ne, takhle uvažovat jsem si před lety zakázal. Nechtěl jsem být zklamaný. Když to člověk nečeká, přijdou nakonec lepší příležitosti, než na jaké by si troufl pomyslet.

Dlouhou dobu jste byl spojený s Divadlem pod Palmovkou, jako host jste si tam zahrál velké a krásné role, stále ještě dohráváte Královu řeč, na kterou se téměř nedají sehnat lístky... Po ní už žádná libeňská nabídka nepřišla?

Umělecký šéf Michal Lang mi nabízel spolupráci, dokonce angažmá, ale to jsem odmítl. Současný soubor pro mě není dostatečně inspirující.

,,Měl jsem kliku, že jsem se poměrně brzy musel přehrát do charakterních rolí. Tohle štěstí mě posunulo dál. S každým zkoušením jsem v sobě objevil dveře, o kterých jsem si ani nemyslel, že je tam mám," říká Martin Stránský

Jaké divadlo máte rád coby divák?

Nemám rád naschvály a režisérismy. Dobře, pojďme se pokusit najít nějaký jiný a nový výklad, proč ne, ale nesnažme se původní záměr autora lámat přes koleno. Protože ono se to vymstí. Ta hra se tomu sama vzpírá a nefunguje to. A to mi vadí. Tuhle jsem viděl Cikáni jdou do nebe. Na konci se otevřela revuálka a na ní bylo napsáno Arbeit macht frei - !? Tak to je s prominutím úplně na houby.

Co patří do vašeho života kromě práce?

Děti každopádně, zlatíčka moje blonďatý. A moje zlatá žena, díky které se mi rozrostla rodina.

Změnilo vás otcovství?

Samozřejmě. Snažím se být trpělivý a říkám si, že moji synkové zlobí úměrně svému věku a sociálnímu zařazení. Občas se mi to nepovede, protože jsem po svém tátovi lehce výbušný. Ale hlavně mám pocit, že mě kluci doma rozpovídali. Já jsem introvert - což je další překážka v tomhletom bezvadným povolání, ale na druhou stranu je to docela dobrý, protože pocity musím napřed sám v sobě zpracovat, a teprve pak jsem schopný je pustit ven - dřív jsem přišel domů a s mojí ženou jsme večer třeba dlouho mlčeli. Teď už to tak není, teď už normálně mluvím.

To je zvláštní, že spousta herců o sobě říká, že jsou introverti, ačkoli se to s touhle profesí zrovna neslučuje. Čím to je? Proč se introvert dá na herectví?

No mě se ptejte! Nevím. Ale introverti bývají dobří charakterní herci. Protože je za jejich výkonem překonání sebe sama. Musíte vykročit z vlastního stínu a vylézt ze své ulity, ve které je vám dobře. A když už to jednou člověk ven pustí, tak si za tím stojí.

Co člověka vůbec vede k tomu, převléct se do podivného kostýmu, naučit se cizí věty, vyjít na jeviště a říkat je cizím lidem?

To je strašně opojný pocit! Včera se mi to zase stalo, sotva jsem vylezl na jeviště, už se lidi smáli. Nemám to spojené s touhou být slavný, to vůbec ne, ale přináší mi to ohromný pocit radosti a zadostiučinění. Cítím, že to celé má smysl. Protože co po mě zbude? Když je člověk zedník, zůstane po něm postavený barák nebo most, když je lesník, zůstane po něm kus vysazeného lesa, ale herectví je pomíjivé, zvlášť to divadelní. Po herci zbude pár filmových záběrů, načtená audiokniha, ale nic hmatatelného. A přesto je to svým způsobem velmi naplňující povolání.

No, není to hmatatelné, ale je to poselství, které předáváte divákům či posluchačům, ne? A nemusí to být vždycky hluboká filozofická pravda, může to být třeba jenom zasmání a uvolnění se na komedii. A to je přece víc než hromádka cihel sestavená do podoby domu, který jednou stejné spadne stářím. Necítíte to tak?

No, kéž by to tak bylo! A pokud to tak je, je to osvobozující pocit.

Měli by herci reagovat na to, co se kolem nás děje, a když mají příležitost předávat ta poselství, měli by se vyjadřovat k politickým tématům?

To je dvojsečné. Když se někdo z herců začne angažovat v politice, výsledek je zpravidla tristní. Kam mi paměť sahá, nikdy to nedopadlo dobře. A pak je tu další věc: po roce 1989 jsme ztratili jednotného nepřítele. Dřív jsme se mohli chytit za ruce a jít spolu na Václavák. Věděli jsme, proti komu. Ale dneska? Obávám se, že spoustě lidí ten náš bláznivý prezident a ještě bláznivější premiér, který absolutně nemá vůbec žádný stud a soudnost, prostě vyhovují. Jestli to takhle zůstane, padají všechny hranice a veškeré mantinely. Protože mít trestně stíhaného člověka předsedou vlády, co chcete víc?

Když se podíváte na ty svoje dva kluky a řeknete si, do jaké doby vyrůstají, jak vám je?

No... a co s tím můžu dělat? Nebudu dávat rozhovor do Babišovy Mladé fronty... A dál?

Pojďme najít optimističtější konec. Co vás čeká v nejbližší době?

Právě vychází audiokniha Dana Simmonse Terror, v níž jsem načetl poměrně dlouhý part. Je to hororový příběh, který čerpá z historických událostí. Simmons líčí výpravu sira Franklina, která se roku 1845 vydala hledat takzvanou „severozápadní cestu" a jejíž osud je dodnes obestřený tajemstvím a je předmětem mnoha spekulací. Ta knížka je napínavá, ale je to dřina. Takhle složitá souvětí jsem fakt ještě v životě nečetl! V plzeňském divadle budu hrát v Modrovousovi a na konci sezony mě čeká Kreon v Antigoně.