Život je tragikomedie

Temperamentní herečku čeká v létě plno práce: jen na open air scéně Divadla Ungelt na Novém Světě na pražských Hradčanech bude v červenci a v srpnu večer co večer po dobu patnácti dnů k vidění ve výběru ze svých nejlepších rolí. Jsou pro ni nyní prioritou, to kvůli nim čerpá filmovou dovolenou. „Cítím, že moje místo je na jevišti, před diváky, naživo, tady a teď,“ říká.

Je pro vás hraní na Letní scéně Ungeltu spíš radostí, nebo výzvou? Znamená pro herce účinkování v prostředí „open air“ větší adrenalin než kamenná scéna?

Je to už hodně let, co jsem se rozhodla nedodržovat letní divadelní prázdniny a raději pracovat. Divadlo se stalo neodmyslitelnou náplní mého života. Po čtrnácti dnech třech nedělích bez jeviště se cítím nesvá, něco podstatného mi v životě chybí, jako bych na delší dobu ztratila nejlepšího kamaráda. Proto jsem před lety s radostí kývla na nabídku ředitele Divadla Ungelt Milana Heina, že budu hrát na letní scéně na Novém Světě, kde se divadlo hraje na překrásném místě v zahradě. Tam zažívám situace, které mě během roku v kamenném divadle nemůžou potkat. Příroda hraje s námi a je součástí představení. Bereme ji do hry - ptáky, kteří nad námi přeletí, psy, kteří zaštěkají, dokonce i když třeba sprchne a diváci dostanou zdarma pláštěnky, hraje se dál a jsou to zážitky neopakovatelné, jak pro nás herce, tak pro diváky. Všechno voní, krásně se dýchá, i kalíšek vína si divák může vzít do hlediště.

Na Novém Světě se objevíte ve svých „erbovních rolích“: ve hrách Drobečky z perníku, Poslední ze žhavých milenců, Vězeň na Druhé avenue či v Římských nocích. Dá se říct, že některé z těch představení pro vás znamenalo víc než jiné, že bylo v některém ohledu zlomovým ve vaší kariéře?

Každé mé představení má svoji vlastní historii, příběh o tom, jak vzniklo, a vysvětlení, proč jsem se právě pro tuto hru rozhodla. Dnes jsem už patnáct roků takzvaně na volné noze, což znamená, že nejsem ve stálém angažmá, nečekám, co mi nabídnou režiséři, nespoléhám na to, jak mě vidí oni, ale naopak mám velikou svobodu v rozhodování, v jaké hře a s kým budu hrát. Ta svoboda je nádherná. Vzala jsem do vlastních rukou svůj divadelní osud, a tím pádem i velikou zodpovědnost. Vůči divákům. Dnes mám na repertoáru osm her a ani jedna není podobná té druhé. Připodobnila bych své hry k rozloženému vějíři - každá z nich je blízká mému srdci, mému myšlení, mým životním zkušenostem a tomu, co chci divákům předat. Mají hloubku, je nad čím se zamyslet a jsou nesmírně vtipné. Žánrově jsou to tragikomedie, stejně jako celý ten náš život je tragikomický. Co bylo před pěti lety k pláči, dnes je k smíchu. Nedovedu si představit, že bych hrála představení bez humoru, aniž by se divák mohl zasmát. Přes smích toho totiž člověk o životě nejvíc pochopí a přijme.

Simona Stašová|foto: Lenka Hatašová

Bezmála legendární je vaše postava alkoholičky v Drobečcích z perníku od dramatika Neila Simona, za kterou jste dostala divadelní Cenu Thálie. Ta hra je inspirována osudy slavné zpěvačky a herečky Judy Garlandové a její neméně slavné dcery Lizy Minnelli. I vy jste dcerou slavné matky. Promítla se vaše osobní zkušenost nějakým způsobem do pojetí ústřední postavy Evy Mearové?

Samozřejmě, bez toho bych si tu postavu nevybrala. Za těch šedesát čtyři let, co jsem na světě, co žiju vedle své maminky Jiřinky, co se pohybuju v tom našem prostředí filmu a divadla, jsem nasbírala tolik zkušeností a tolik životních situací jsem prožila, že každá má postava má něco ze mě, z mého osobního života. Postava Evy Mearové má neopakovatelný humor, který má i moje máma, je tak trochu bláznivá, jako jsem já, a především má srdce a umí být kamarád. Musím vyseknout hlubokou poklonu autorovi Neilu Simonovi, který nás letos ve svých devadesáti čtyřech letech opustil a byl žijící legendou divadelního humoru.

Většina z her, které připomenete na scéně Ungeltu, je uváděna již řadu let. Proměňuje se v průběhu času nějak váš přístup k těm inscenacím, nacházíte ke svým postavám nový vztah, sympatie či antipatie, podle toho, jak se vy sama proměňujete, jak se tříbí vaše názory a k jakým zkušenostem s léty dospíváte?

Režisér Jan Kačer mi před lety v divadle E. F. Buriana poradil, abych se na jevišti neznásilňovala, abych všechno, co prožiju ten den, zapracovala do toho těsta na jevišti, abych nechala svoji duši procházet svými postavami. A já se tím řídím. Všechny smutky i radosti, které mě během života potkávají, jsou se mnou večer na jevišti. A i když text zůstává stejný, můj vnitřek se proměňuje, a tím se proměňují moje postavy. Tak, jak jsem hrála Evy Mearovou před lety, ji už dnes nehraji, protože Simona „tehdy“ byla jiná, než je dnes. Všechno vlastně zůstává stejné, jen myšlení a prožitek se uvnitř těch mých postav mění, společně se mnou.

Vaší velkou rolí je i Shirley Valentine ve stejnojmenné one woman show Willyho Russella. Taky tahle hra je na programu divadla ABC už přes deset let. V čem spočívá podle vás ta nevšední „dlouhověkost“ vašich postav?

Víte, dnes už vím, že na moje představení chodí především ženy, které s sebou berou muže, milence, kamarády, kamarádky... A nepřijdou jen jednou, přicházejí několikrát, protože ty hry mají v sobě obrovský potenciál myšlenek a prožitků, a dokonce návodů, jak v tom životě žít dál a čeho se vyvarovat, co je podstatné a co můžeme hodit za hlavu. Nevstřebají všechny myšlenky napoprvé, proto přicházejí znovu a znovu. A jak už jsem řekla, u všeho toho vnímání se především zachechtají, to je to podstatné, protože bez humoru se žít nedá. Moc si vážím toho, že za mnou diváci pořád chodí, a nechci je zklamat. Vždy hraju, jako by to bylo poprvé, nebo naposledy.

Děláte divadlo celý život, ale spousta lidí ve vás vždy viděla vaši maminku, což může být kompliment, stejně jako důvod k různým komplexům. Jak jste to v různých časech své umělecké dráhy vnímala vy sama?

Začátky dětí, které mají slavné rodiče, jsou možná lehčí, protože je na vás okamžitě víc vidět a hned si vás lidi všimnou, jsou zvědaví a víc se o vás zajímají. Ale ten druhý krok, ta druhá fáze je, že od vás chtějí víc než od těch ostatních - „jsi přece z té slavné rodiny, tak ukaž, co umíš!“ A tak to bylo i se mnou. Nikdy jsem nepředpokládala, že bych se dostala do první herecké ligy, ani jsem tam po pravdě nemířila. Máma byla moc vysoko a vůbec mě nenapadlo, že bych se s ní měla srovnávat. Už za mých studií na konzervatoři i na DAMU byla máma slavná a velmi uznávaná komička, a tak jediné, co jsem udělala jako revoltu, bylo, že jsem si vybírala a žádala po profesorech herectví, aby mi dávali tragické role, abych nebyla s mámou srovnávaná. A jak šel čas, tak jsem si uvědomila, že to, že ve mně lidé vidí mojí maminku, není vůbec na škodu. Stejně jsme každá jiná. Ovšem nechat se inspirovat mojí mámou, takovým životním originálem, takovou sopkou Etnou, je vlastně velká výhra.

Divadlo je nádherná věc, ale je nepochybné, že velká část veřejnosti herectví vnímá hlavně optikou celovečerních filmů a jejich obliby. Vy jste se stala miláčkem filmového publika jako Šebková v Hřebejkově filmu Pelíšky. Když jste tu úlohu přijímala, asi jste netušila, že berete svou možná životní filmovou roli. Čím se podle vás přihodilo, že se z Pelíšků stala jedna z nejkultovnějších komedií posledních desetiletí?

Sešlo se všechno dobré, co se sejít mělo, potkali se lidé, kteří se potkat měli, a všichni jsme se měli rádi. To je asi to nejpodstatnější, ta láska a úcta jednoho k druhému, která mezi nám byla. Kdo měl nějaký dobrý nápad, poradil kolegovi, bez žárlivosti, že bude mít ten druhý úspěch, naopak s radostí, že se jeho postava posune dál. To nebývá u filmu zvykem. Byli jsme taky pořád spolu, všichni, takže jsme dýchali jedním dechem. Chodili jsme se dívat na natáčení záběrů toho druhého, i když jsme v záběru zrovna nebyli. Mluvím v množném čísle, takhle se chodili dívat i paní Stella Zázvorková i pan Jiří Kodet. Byli jsme skutečně jedna velká rodina. To nezahrajete, to musíte pravdivě prožít, a na tom filmu je to velmi dobře znát.

Naposledy jste ve filmu přijala roli od režiséra Filipa Renče. Postavu paní Babkové, která je matkou titulní hrdinky životopisného snímku Lída Baarová, za niž jste získala nominaci na Českého lva. V čem byla pro vás zajímavá tahle postava?

Zaprvé s Filipem Renčem jsem pracovala ráda, protože je posedlý svým povoláním a je zamilovaný do režie. Domluvili jsme se spolu, že na postavě paní Babkové ukážeme, že i matky umějí zničit svojí láskou a touhou po slávě své děti. Paní Babková byla neúspěšná operetní herečka a v dceři viděla šanci, jak si nenaplněnou touhu svého života splnit - právě přes ni. Vůbec ji nezajímalo, a hlavně chtěla být hluchá a slepá k tomu, jak tohoto cíle dosáhnout. Obě dvě šly vpravdě přes mrtvoly. A život jim to vrátil. Babková byla zajímavá postava, role nevelká, ale bylo co hrát.

Celý článek si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.