Na stýskání nebyl čas
,,Nikdy jsem svého rozhodnutí nevrátit se do Prahy nelitoval, protože to by byl velice smutný život," říká český architekt žijící v New Yorku Martin Holub. Na svět přišel v Praze v roce 1938, od roku 1970 žije ve Spojených státech. Jeho rozhlasové paměti odvysílá od pondělka 24. června Český rozhlas Vltava v pořadu Osudy.
V souvislosti se společenstvím významných Čechů, kteří dlouhodobě žijí ve Spojených státech, jsem už delší dobu slyšela o architektovi Martinu Holubovi, zejména ve spojitosti se záchranou a obnovou Českého národního domu na Manhattanu. Číslo architekta Holuba do ateliéru stále fungovalo, ale nechat jsem na něm mohla jen vzkaz. Odpověď přišla záhy.
Kronika Země
Překvapivě bohatou, čistou, řekla bych až vybranou češtinou, přislíbil Martin Holub Českému rozhlasu Vltava účast v cyklu Osudy. Popsal mi cestu k němu do ateliéru poblíž Central Parku a už během prvního setkání jsme měli téměř natočeno. I když vzpomínat začal opravdu z gruntu, a to od podnikavého dědečka, který si na samém začátku 20. století zaplul pro tolik potřebnou turbínu až do Clevelandu. O šedesát let později dorazil na americký kontinent také jeho vnuk. Předtím ale v historii rodiny nastaly převratné události, o kterých Martin Holub mluví poutavě, s humorem a často i nadsázkou, i když šlo mnohdy doslova o život. Jeho barvité vyprávění je malou kronikou historie naší země ve 20. století. Bohumír Jeřábek se narodil v roce 1875 ve vísce Sebranice na Moravě. Jako nejmladší syn v rodině nezdědil mlýn, ale bylo mu umožněno vzdělání. Coby inženýr chemie snil o vlastní továrně. Podařilo se a díky sňatku s bohatou dcerou úspěšného průmyslníka, jehož šéfem byli Američani, zakládá ve Skrchově továrnu na výrobu práškových barev z místních rud. Vynález si nechal patentovat a začal být velmi úspěšný.
Do této podnikatelské rodiny, která nikdy neváhala riskovat, se narodila dcera Miloslava, později Holubová, matka architekta Martina Holuba, která byla pro jeho život, jak vyplývá z vyprávění, asi nejdůležitějším člověkem. Kunst historička, spisovatelka, vzdělaná, šarmantní, kultivovaná a odvážná žena, v jejíž rodině byl častým hostem filozof Jan Patočka a která stála například u zrodu Charty 77.
„Zázemí mých rodičů nemohlo být rozdílnější,“ vzpomíná na otcovu linii Martin Holub. Dědeček byl vrchním berním ředitelem hlavního města Prahy. Martinův otec zase právník, vrchní magistrátní rada. „Rozvážný a pevný jako Gibraltar, mámě velmi imponoval. Ale manželství dlouho nevydrželo, rodiče se rozvedli, když mi bylo šest let. Trauma to pro mě nebylo, s tatínkem jsem byl často,“ vzpomíná Martin Holub. Jsou to poetické vzpomínky šestiletého chlapce na konec války (v protileteckých krytech společně s děvčaty) i dojemné zážitky ze dnů, kdy nechybělo mnoho, a členové rodiny mohli přijít o život. Přesto žíznivým německým zajatcům pražské ženy včetně jeho matky podávaly vodu.
S chorobákem na pokoji
„Učitel, který nás měl na němčinu, nás v čtvrté obecné začal učit rusky. 'Zapomeň na komunismus, mysli na Dostojevského, na Lermontova, máš jedinečnou příležitost se naučit světovou řeč,' domlouvala mi matka. Ale já jsem nenáviděl všechno, co bylo spojené s komunismem.“
Martinu Holubovi se není proč divit. Všichni členové jeho rodiny byli po třech letech zdánlivé svobody označeni za nepřátele lidu, mnozí vykázáni z Prahy, část z nich emigrovala. V roce 1950 byla jeho matka vzata do vazby na Pankrác, kde ji zadržovali osmnáct měsíců, a z jedenáctiletého Martina se tak stává chovanec internátní chlapecké školy v Poděbradech. Právě odtud se znal s Chrobákem (jak zněla jeho skautská přezdívka) Václavem Havlem, který o mnoho let později, už jako prezident při setkání s Martinem Holubem během své první oficiální návštěvy USA bez váhání vyhrkl číslo pokoje, který spolu jako chovanci obývali, včetně dalšího spolunocležníka, vnuka Antonína Zápotockého, kterého si komunisti drželi v republice jako rukojmí. Kuriózní situace té doby vyvolávají z Holubova vyprávění úsměv na rtech i mrazení zároveň.
Následovalo nedobrovolné vystěhování rodiny na Žižkov, živoření, ale i náhlé „zbohatnutí“ - to když Martinova matka prodává dílo Joži Uprky. Brzy ale peníze utratila za dva obrazy Libora Fáry. Život se ustálil v době, kdy Miloslava Holubová vyučovala dějiny umění na UMPRUM. V roce 1956 došlo k uvolnění politické situace a Martin Holub odchází z žižkovského gymnázia do Dejvic, na škostrana lu architektury. Ve vzpomínkách se vrací k další kuriózní situaci - na konec svých studií, kdy nechybělo mnoho, a závěrečný diplom neobdržel.
I další historické události zamíchaly životem Martina Holuba. V roce 1967 dovoluje strana a vláda začínajícímu architektovi na rok odjet do Londýna. Za ním se později vydává jeho první manželka, architektka Eva Jiřičná. Téměř na den přesně, kdy se měl vrátit domů, dorazily do Prahy ruské tanky. Martin Holub okamžitě získává povolení k prodloužení pracovního pobytu. „S mámou jsme se naposledy viděli v roce 1969, to bylo ještě v Paříži, a pak už jsme si jen dlouhé roky psali.“
Nikdy jsem nelitoval
Proč se v lednu 1970 vydává Martin Holub na lodi přes oceán do New Yorku? Za jakých okolností se v něm rozhodl zůstat? Co měl jako architekt společného se státem Tennessee nebo dlouhé roky s Íránem? Jaká náhoda způsobila, že poznal ve svém sousedovi z newyorské ulice Jiřího Voskovce, a jak se seznámil s věhlasným americkým architektem českého původu Janem H. Pokorným? Co vše museli společně udělat pro záchranu Českého národního domu na Manhattanu a kterých svých prací si nejvíce považuje? A jaké důvody ho vedly k tomu, že loni odmítl zakázku na výstavbu osmipatrového bytového domu v Harlemu? I na tyto otázky Martin Holub ve vyprávění pro vltavské Osudy odpovídá. Vyprávění Martina Holuba v ateliéru s velkolepým výhledem na Manhattan bylo strhující, zábavné, napínavé a poměrně rozsáhlé.
I z toho důvodu nezbylo pro jeho mnohé životní peripetie v pětidílných Osudech místo. Naštěstí, aspoň pro ty, kteří čtou v angličtině, je zde čerstvě vydaná kniha jeho pamětí Martin’s Scribbles (Martinovy čmáranice), které sepsal u příležitosti svých loňských osmdesátin. „Nikdy jsem svého rozhodnutí nevrátit se do Prahy nelitoval, protože to by byl velice smutný život. Tenkrát jsem si skutečně myslel, že je to na doživotí, a kdybych žil s rozpolcenou duší, že se mi bude stýskat po mé vlasti, to by k ničemu nevedlo. Navíc, byl jsem tak časově vytížen, že jsem na nějaké stýskání neměl prostor. Nakonec jsem rád, že věci dopadly tak, jak dopadly. A nyní? Je potřeba uvolnit místo mladším a uznat dobu,“ vyznává se v závěru Osudů Martin Holub.
