Život je alchymická pec. Když netočí Jan Švankmajer, točí se o něm
Jan Švankmajer (1934) už sice svou bohatou filmografii uzavřel, ale když netočí on, točí se aspoň o něm. A taky o studiu Athanor v Knovízi u Prahy, které produkovalo většinu Švankmajerovy porevoluční práce. Skoro dvouhodinový dokument česko-slovenské dvojice Jan Daňhel a Adam Oľha dostal název Alchymická pec. Takže film jako bilance života a díla, jako krédo, jako explikace?
Autorská dvojka se vydala za svým objektem uctivě, s pokorou. Zvolili metodu, která je Švankmajerovi blízká: volně řetězené obrazy, prolínání motivů ze života s fikcí v jeho filmech, krátké střihy mezi básní a pravdou; vlastně permanentní zkouška „možností dialogu“. Otázek je ale poskrovnu, a pokud nějaké jsou, pak spíš postrkují načatou řeč, jdou po srsti. Podobně jako v předloňském dokumentu o Vratislavu Effenbergerovi (Lov na černého žraloka) se tu portrétuje spíš dostředivě než odstředivě, spíš pro zasvěcené než pro začátečníky. Pokud u Effenbergera oponoval v pár větách pouze jeho syn Jakub, pak u Švankmajera je to Jaromír Kallista. Zatímco Švankmajer je imaginující „hlavou“ Alchymické pece a veškerého díla, které z ní vzešlo, Kallista funguje jako uzemnění, jako pojistka, zdravý rozum.
Filmová koláž, poskládaná jako zřejmý hold Švankmajerově vlastní, loutkově stylizované estetice, má ale ještě třetího hrdinu, a tím je filmařova manželka Eva, která zemřela před patnácti lety. Zatímco záběry díla jsou vesměs zábavné, v bodech, kdy se Švankmajer vyslovuje ke své životní družce, která mu permanentně vstupuje do snění, filmová řeč náhle zvážní, zajede na existenciální hlubinu. Podobně jako v okamžicích, kdy Švankmajer komentuje svou lidskou konečnost. A pak ještě v pasážích věnovaných domovu-kunstkameře, hnízdu, pečlivě vystlanému fetiši, magickými předměty, které chrání svého pána, opatrují jeho svobodnou imaginaci, poezii, která hoduje nejčastěji na traumatech a slastech raného dětství.
Alchymická pec je vizitkou jedinečné lidské senzibility, ducha v plné práci, imaginace v permanentním pohybu. Možná našel Jan Švankmajer ten nejlepší způsob, jak se vyhnout globálnímu „šílení“, jak dneska „přežít svůj život“.
Související
-
Kdo hledá, najde. Zavřete oči a uvidíte. Fascinující Dílo Jana Švankmajera se vrátilo do Nové Paky
Městské muzeum v Nové Pace hlásí mimořádnou událost. Suchardův dům hostí výstavu „Jan Švankmajer - práce na papíře a několik objektů". Jde o jeho druhé novopacké zastavení.
-
Švankmajerův Hmyz si hraje s Kafkou a prohlubuje i Čapkův odpor k lidskému druhu
Ve svém posledním filmu, kde sám autor vystupuje v roli komentátora, odhaluje světově uznávaný režisér řazený k surrealismu Jan Švankmajer tenkou hranici mezi chová...
-
Šváb v pivu, lidstvo v hmyzu. Poslední film Jana Švankmajera
Jan Švankmajer ve svém nejnovějším a dle jeho slov také posledním celovečerním snímku odkazuje k divadelní hře bratří Čapků Ze života hmyzu.
