Vložena rakev na vůz umrlčí. Proč měl Hitchcock zfilmovat raději Erbena
Zní to jako verš z Erbenovy Kytice: „Vložena rakev na vůz umrlčí.“ Ve sbírce ho však nenajdeme, jde o citaci z reportáže pražských Národních listů o básníkově pohřbu. Karel Jaromír Erben zemřel 21. listopadu 1870, i po sto padesáti letech je však Kytice mocným inspiračním zdrojem. A v básníkově rodném Miletíně pekař Karel Jaromír Erben stále peče takzvané Erbenovy modlitbičky.
„Rok od roku vždy mi ubývá naděje vykonati to, co jsem si za mladých let vykonati umínil,“ napsal Erben v dopise z počátku listopadu 1870. Nedlouho před smrtí ho adresoval příteli a knězi Josefu M. Roštlapilovi, jehož znal z rodného Miletína. A v další větě přidal i skeptický náhled na stav české společnosti v rámci mocnářství: „Co se pak dotýče zlepšení obecného stavu našeho, to již ani ničehož nedoufám. Dejž Bůh, abych se v tom zmýlil.“
Z miletínské městské kroniky lze o posledních týdnech života historika, právníka, archiváře, básníka, překladatele a sběratele lidových písní vyčíst i detaily, které se v jiných pramenech neuvádějí. „Erbenovo vzezření změnilo se docela. Krásná, charakteristická hlava zbělela jako mléko, obličej pohubl a nabyl tvrdých stařeckých rysů, zesilovaných šedivým plnovousem, jehož dříve básník nenosíval. (…) Ve svých 59 letech vypadal na sedmdesátníka,“ vylíčil kronikář Erbenovu podobu krátce po jeho devětapadesátých narozeninách, které připadly na 7. listopad 1870.
Čtrnáct dnů poté zesnul na zánět jater, který ho trápil od začátku října. Ještě počátkem listopadu se přitom srdnatě léčil dietou a karlovarskou vodou. A věřil, že brzy znovu okusí i sklenici plzeňského piva, těšení na zlatavý mok měl vyjádřit slovy: „Jako Mojžíš, dívaje se zdaleka na zaslíbenou zemi.“
Zda je citát o pivu v miletínské kronice pravdivý, nevíme. Erben v rodné obci neumřel, smrt si pro něho přišla do pražského domu U Tří tykví v Michalské ulici na Starém Městě, na což upozorňuje i pamětní deska. Na smrtelné posteli však rodný Miletín mnohokrát dojatě zmiňoval.
Beznadějnost stavu si uvědomoval od poloviny listopadu a dva dny před smrtí proto při plném vědomí nadiktoval poslední vůli. „Smířen s lidmi i s Bohem, vyrovnán se světem i životem básníka se uklidnil, napomínal své dcery, aby neplakaly, až to naň přijde, aby prý ho neprobudily. O jedné hodině v noci 21. listopadu 1870 dostavil se smrtelný zápas, jemuž básník podlehl,“ uzavřel miletínský kronikář Erbenův životopis.
U cukráře Erbena
V Miletíně jeden Karel Jaromír Erben žije i dnes. Místní pekař a cukrář. Na důkaz ukazuje rodný list. „Karel Jaromír Erben, narozen 8. dubna 1938 v Miletíně,“ stojí v dokumentu. „Druhé jméno Jaromír raději moc nepoužívám, nechci ze sebe dělat básníka,“ vypráví cukrář. Erben patří k příbuzným autora Kytice. Otec básníka Karla Jaromíra Erbena se jmenoval Jan Erben a měl bratra Josefa. „A já jsem praprapravnuk od Josefa,“ vysvětluje cukrář, který v krámu na náměstí peče „Erbenovy modlitbičky“, jež tvarem připomínají modlitební knížky. Peče je podle tajné rodinné receptury z roku 1864 z ořechů, mandlí, medu a dalších přísad a na sklonku života si prý na modlitbičkách vícekrát pochutnal i spisovatel Erben.
Na stěnách cukrářství visí dokumenty spojené s oběma liniemi rodu i několik obrazů, třeba strašidelná ilustrace s kostlivcem k Erbenovým Svatebním košilím. „Sám mám raději báseň Štědrý den. Pro mě to ale vůbec nejsou balady, jak jsme se učili ve škole. To jsou pořádné horory, u kterých jsem se jako dítě hrozně bál,“ vypráví Erben a cituje z nejoblíbenějšího kusu, v němž sestry Marie a Hana vysekají o půlnoci na Štědrý den díru do ledu, aby spatřily budoucnost: „Něco se černá mezi bílými – / však mi se rozednívá již: – / jsou to družičky, a mezi nimi – / proboha! rakev – černý kříž!“ A další Vánoce už Marie skutečně „v černé zemi hnije“, jak její skon líčil Erben. „Hitchcock natočil hejno ptáků a hned to vydával za horor. Radši měl zfilmovat Erbena,“ myslí si básníkův příbuzný.
Horory z Miletína
Karel Jaromír Erben se narodil 7. listopadu 1811 ze třetího početí Anny Erbenové rozené Žábové se ševcem a sadařem Janem Erbenem. Ten den dokonce paní Erbenová povila dvojčata – Jana a Karla, Jan ale zemřel za pouhých dvaapadesát dnů. Dřevěnice číslo 142 byla vůbec „domem smrti“: Erbenům se tam narodilo devět dětí, z nichž sedm do roka zesnulo. Neduživý byl i Karel Jaromír, zubatou neustále v patách, jak na to v roce 1856 zavzpomínal v dopise příteli: „I já sám náležím mezi takové, kteří za svého prvního mládí obnášeni byli svíčkou.“ Do roka zemřeli i tři ze šesti Erbenových potomků.
Není tedy divu, že hned v několika příbězích v Kytici umírají děti, i když za různých okolností. Třeba v básni Dceřina kletba je zavražděn nemanželský novorozenec a Erbena mohla k napsání inspirovat i událost, o které slyšel na miletínském popravišti, kam často chodíval s otcem. „Alžběta Samková při právě městyse Miletína pro zahubení svého neřádně nabitého plodu jiným ku příkladu a výstraze pak ku zasloužilé pokutě mečem na hrdle trestána, do hrobu vložena, srdce její kolem prohnáno,“ vypráví případ z roku 1721 miletínská kronika.
Byly to opravdu hororové scenerie, které obklopovaly věčně nemocného a v řeči neustále se zalykajícího malého Erbena. „Trpěl tuberou, tak aby nenakazil ostatní děti, drželi ho rodiče doma v komůrce. V rodném domě máme i Erbenovu kolíbku, kvůli koronaviru ale máme už od půlky října zavřeno,“ vypráví Milan Lánský, průvodce spisovatelovým rodným domkem a letitý divadelník místního ochotnického spolku Erben: „Chystali jsme ke stopadesátému výročí Erbenova úmrtí slavnostní program, ale nic z toho nebude. Místo zkoušek chodím na houby, je to podivný rok, ještě počátkem listopadu nosím domů koše babek a modráků.“
Pohádka pro turisty
Pro představu. Erbenův rodný domek tvoří pitoreskní místnůstka se stolem a psacím náčiním, místnost osvětluje ševcovská lampa „žahavka“. Průvodce tu obvykle vypráví, jak zde spolu u jediného zdroje světla psával Erben, zatímco jeho táta spravoval boty. Je to sentimentální pohádka pro turisty. Ve skutečnosti roubenka v roce 1846 do základů vyhořela a byla vystavěna znova z cihel. Takže rodný domek je fabule.
Češi ovšem milují rodné domky, proto na svatodušní pondělí 22. května 1899 vtrhla do Miletína horda velkých Čechů s cílem odhalit na nepravém rodném domě pamětní desku. Přijel Jaroslav Vrchlický i Alois Jirásek, Karel Václav Rais i Ignát Hermann a v Národních listech vyšla sentimentální reportáž opěvující autorův chudobný původ: „V českém našem světě putujeme vždy jen k rodným domkům, málokdy k domům, ale nikdy k zámkům nebo dokonce k palácům. Čím větší a nádhernější budova, tím méně géniů se v ní rodí.“
Deska v Miletíně byla odhalena devětadvacet let od Erbenovy smrti, v té době byl opravdu považován nejen za génia. Přežije ale Erben 21. století? Literární historici věří, že ano. Z básníků 19. století mají prý šanci jen dva: Karel Hynek Mácha a Erben. Mimochodem oba se znali a potkávali na literárních dýcháncích.
Kam oči a ty hnáty dám?
„Přežije Erben i Mácha, oba zanechali hlubokou stopu v jazyce. Ale zdá se mi, že Erbenova stopa bude vždycky o něco hlubší a prožitější už proto, že s jeho básněmi a pohádkami se setkáváme od dětství. A jak napsal Jakub Deml, co jsme viděli jako děti, je naše jediné bohatství po celý život,“ odhaduje literární publicistka Daniela Iwashita.
A že školáci Kytici různě parafrázují, to je další důkaz životaschopnosti díla. Básně Vítězslava Hálka či Jana Nerudy děti obcházejí obloukem, Erben je zajímá. Milan Lánský z Miletína si třeba vzpomíná na tuto školní variaci Vodníka: „Nad topolem nad jezerem / jezdí vodník s buldozerem.“ V šedesátých letech pak školáky potěšila semaforská předělávka Jiří Suchého: „Na topole pod mezí / jedl vodník hovězí.“ A dnes se na internetu daří pornografické mutaci: „Ráno, raníčko panna vstala, / na ku..ě se poškrábala. / Ach, půjdu matičko k jezeru, / na práci se ti vy...u.“
Když ale učitel dokáže Kytici správně vyložit, nemusí si pomáhat vulgarismy. Erbenovy balady jsou pořád poutavými horory. Lánský vzpomíná, jak se jako kluk bál hlavně básně Zlatý kolovrat: „Macecha vede do lesa Dorničku, v ruce sekeru a nůž, a přitom tvrdí, že to jsou zbraně na hady a zvěř. A pak společně s vlastní dcerou zavražděné odřeže ruce a nohy, vyloupe oči a části těla schová do komory.“ Erbenův jazyk navíc morbidní vraždu popisuje jazykovými prostředky, které už školáci neslýchají a jež veršům dodávají tajuplný rozměr: „Mamičko, kterak udělám? / Kam oči a ty hnáty dám? – / Nenechávej jich podle těla, / ať někdo jich zas nepřidělá – / radš je s sebou vem.“
Prudérní sběratel
Karel Jaromír Erben si po studiích v Hradci Králové a Praze našel celoživotní obživu v pražských úřadech a archivech. Vlasteneckou práci pak zaměřil především na písňové sběry po českém venkově, kde se mu podařilo zapsat neuvěřitelných 2268 (!) písní a stovky pohádek. Coby editor přepisoval přímo z rukopisů třeba dílo Jana Husa a k vydání připravil soubor 1350 (!) listin z úsvitu českých dějin. Překládal z mnoha jazyků, z ruštiny mimo jiné nejvzácnější památku tamního písemnictví, Nestorův letopis ruský, což s nadšením kvitoval i ruský car. Sbíral kroje a za revoluce 1848 patřil k nejaktivnějším z českých politiků. Se dvěma manželkami zplodil šest dětí a hluboce se zahloubal do slovanské mytologie.
„Erbenův Abecední slovník slovanského bájesloví vyšel poprvé až v roce 2010,“ říká Marcel Černý ze Slovanského ústavu Akademie věd, jeden z editorů rukopisu. Slovník ale ignoruje sexuální život starých Slovanů, písním zase Erben ubíral sprostá slova i erotický náboj. „S erotikou se při svých sběrech musel setkávat denně, ovšem hned ji cenzuroval, což dělali všichni buditelé. Věřili, že ukážou národ v lepším světle,“ vysvětluje Černý. V posbíraných písních i tak zůstalo dost lechtivého, třeba v popěvku Oklamaný milý: „V roklince, tam v střemchách hustých, / děvče s jiným stálo; / on ji líbal, tlačil, vinul, / děvče se jen smálo!“
Posmrtná cesta
Erben většinu života prožil v Praze, přesto se do Miletína navracel, kdy to jen šlo. Městečko s okolím miloval a rok před smrtí si zapsal: „Jako nesmírný, překrásný park, tak že jsem se pohledu naň ani nasytiti nemohl.“ Nedaleko Miletína na kopci u Byšiček stojí kostelík, v němž vrcholí báseň Svatební košile: „A znova venku: buch, buch, buch! / až panně mizí zrak i sluch! / Vstávej, umrlče, hola, hou, / a podej mi sem tu živou!“
I na básníka sáhla smrt, „v 59. roce svého věku na rozmíšení krve“, jak stálo v parte. Pochován byl na Malostranském hřbitově v Košířích, ještě jednou se však měl projet na koňském spřežení ulicemi Prahy, což je výjev jako z básnické Kytice. „Pozůstatky básníkovy byly ve vší tichosti 28. června 1908 na přání rodiny exhumovány a přeneseny do hrobky rodiny Rezkovy a Erbenovy na Olšanských hřbitovech,“ píše se v miletínské kronice. Olšanský hrob dnes nese evidenční označení „V,11,44a“ a před šesti lety byl renovován právě na náklady rodáků z Miletína.
Související
-
Karel Jaromír Erben – rodák z Miletína, který mu byl domovem a inspirací
Poslechněte si reportážně-poetické pásmo, které natočila studentka JAMU Natálie Janderová. Vysíláme je ke 150. výročí Erbenovy smrti, které připadá na 21. listopad.
-
Čím je pro vás Erbenova Kytice? Anketní odpovědi šesti českých básníků a literátů
Uvádíme jako připomínku 150. výročí úmrtí Karla Jaromíra Erbena, význačné osobnosti českého národního obrození († 21. 11. 1870).
-
Znáte Miletínské modlitbičky? Perníčky příbuzných Karla Jaromíra Erbena chválil i prezident Masaryk
Miletín má řada lidí spojený s rodištěm Karla Jaromíra Erbena. Vzpomínají na něj i v Erbenově pekárně, kde visí obrázky z Kytice. Název pekárny ostatně není čistě náhodný.
