Rozhovory na vlně pohody. S Jitkou Novotnou o druhém dílu knihy Stříbrný vítr
Moderátorka Jitka Novotná právě v Radioservisu vydává druhý díl svých rozhovorů se zajímavými osobnostmi z rozhlasového pořadu Stříbrný vítr. Stejnojmenná kniha obsahuje třináct rozhovorů, pro něž je příznačné, že plynou na vlně pohody a spontánnosti.
Podle čeho jste vybrala rozhovory do své nové knihy?
Když o tom přemýšlím, dochází mi, že si rozhovory o svůj prostor říkaly docela samy. Jako úplně první jsem přepsala a okomentovala povídání s Barborou Chuecos, někdejší manažerkou, dnes ale takřka výlučně maminkou autistického chlapce. Nikterak zvučné jméno co do mediální proslulosti, co do dozvuku v mém srdci ovšem velmi znělé. Jak často si připomínám její větu „Vše se děje pro moje dobro“. Jak často se snažím inspirovat její oduševnělostí, vlídnou laskavostí a trpělivostí. No, mám co dohánět!
Ještě nějaká osobnost zařazená do nové knihy byla pro vás osobně takto významná?
Robert Lischke. Tam jsem naopak dost otálela – věděla jsem, že v mé knize být musí a že je jednou z mocných inspirací pro její vznik. Zároveň mi ale bylo jasné, že návrat ke chvílím, které jsme sdíleli, bude bolestný. Tento hrudní chirurg doslova zachránil život mému muži. I o tak mezní zkušenost se dělím se čtenáři.
Kdy a proč jste začala dávat dohromady svou knihu?
Na jaře, z potřeby dát svým covidovým prázdninám smysluplný obsah! Když se tak trochu přestala točit zeměkoule a s ní i mé pořady, stále častěji a spontánněji jsem se vracela ke krásným myšlenkám svých hostů. S dojetím jsem si připomněla poslední veřejný rozhovor Jany Štěpánkové, který se odehrál právě v našem pořadu. S radostí jsem si vybavila historky Jiřího Dědečka vypointované s nebývalou lehkostí. Na unikátní výpravy do uměleckých sfér jsem se ještě jednou vydala s Dariou Klimentovou či Johnem Muchou. Potěšila mě ohromná naděje, jejímž ztělesněním jsou podle Marka Orko Váchy, Senty Čermákové či Cyrila Höschla příslušníci mladé generace. Rozkoš z trefnosti slov a úvah jsem opětovně zažívala u vyprávění Michaela Žantovského, Evy Kantůrkové či Martina Vačkáře. Zavzpomínala jsem na vzácná setkání s Hanou Maciuchovou, která se odehrála na půdě našeho rozhlasového festivalu Prix Bohemia Radio.
V čem jsou psané rozhovory v nové knize jiné než ty rozhlasové?
Vlastní rozhovor je víceméně zachován, pochopitelně s přihlédnutím k psané podobě. Inovací oproti prvnímu dílu knihy Stříbrný vítr jsou mé ryze osobní dovětky ke všem třinácti osobnostem a také mezititulky. Jednoduše jsem si přála, aby některé výroky zasvítily – za všechny zmíním výrok římskokatolického kněze Marka Orko Váchy, že „muž bez ženy je invalida“.
Stříháte natočené rozhlasové povídání, nebo jde o úplný záznam?
Od počátku se snažím naplnit rozhlasové studio důvěrou. Před natáčením svým hostům říkám: Když budete chtít pauzu na klidnou úvahu, dopřejte si ji, máme nůžky. Ale nakonec vše plyne velmi přirozeně, spontánně a takřka v čistém čase. Ono by nějaké zásadní stříhání asi bylo poznat, myšlenky by ztratily návaznost, lehkost, plynulost. Myslím, že jedním z úkolů moderátora právě je, aby do vyměřeného času dokázal vpravit esenci zpovídané osobnosti, jejího života – naopak host se má nechat unášet především na vlně pohody, spontánnosti a příjemného povídání.
Jak se na rozhovory připravujete?
Se svými hosty intenzivně žiju nějaké tři čtyři dny... a občas mi vstupují i do snů. Projdu všechny dostupné materiály, případně se seznámím s jejich autorskou tvorbou. A pak se na tohle všechno snažím zapomenout, respektive rozkrýt nevyslovená témata, souvislosti, to vše při zachování komfortního pocitu. Přívětivé loučení po natáčení bývá signálem, že se předsevzetí naplnilo. Nikdy nezapomenu na herečku Zlatu Adamovskou, která mi po našem povídání s úsměvem i rozzářeným pohledem řekla: Díky, bylo to fajn, cítila jsem se totiž svobodně!
Čtěte také
Čím vám učaroval právě rozhlas?
Říkají to mnozí, nebudu originální, ale pravdivá každopádně ano. Na rozhlase miluji intimitu, komorní charakter, koncentraci na váhu slova, odpoutání se od vnějších okolností – včetně akcentu na vizáž, výraz tváře. To vše povzbuzuje duši k hlubokým projevům. Začínala jsem tady jako tisková mluvčí rozhlasových symfoniků, se SOČRem spolupracuji dodnes a velmi ráda. Postupem času jsem se dostala k mikrofonu, nejprve u pořadů klasické hudby. To, že se časem mé tematické a žánrové spektrum zásadně rozšířilo, považuji za ohromný dar, jehož se mi na profesní cestě dostalo.
