Herečka Tereza Hofová: Extrovertka s introvertní duší
Je nepřehlédnutelná. Jak hřívou šedivých vlasů, vzhledem k jejímu věku působících až nepatřičně, tak odlišnou barvou očí, způsobenou vzácnou heterochromií duhovky. Stejně nevšední je její kariéra. Před deseti lety dala herectví vale a zamířila na Island, kde si našla partnera a porodila dceru. Tereza Hofová, hvězda nekonvenčního Studia Hrdinů, tvář mainstreamového krimi seriálu Dáma a Král a nejnověji i hlas slavné spisovatelky Eleny Ferrante.
Kde se teď vlastně cítíte doma?
Teď jsem víc v Česku, ale v posledních dnech se mi tak stýská po Islandu, až bych klidně řekla, že doma jsem tam a tady jsem jen na návštěvě. Nejsem ten typ člověka, kterého by svazovaly jeho kořeny.
Jak často se v posledních letech podíváte na Island?
Jak mi to práce dovolí. Takhle to nomádi mají, že jsou zrovna tam, kde se něco rodí. Vlastně už pár let střídáme Prahu a Island. Na Islandu jsme tak čtyřikrát do roka.
Co vás před těmi lety přivedlo právě na ostrov ohně a ledu?
Jela jsem na Island se svým tehdejším přítelem na svatbu kamaráda a ta země mě nadchla. Ještě to nebyla tak populární destinace, přiznám se, že teď už bych tu cestu možná vnímala jinak. Tenkrát se mi prostě chtělo někam odjet. A ocitla jsem se zrovna na Islandu, kde se mi zalíbilo. Byla v tom intuice, a jak se ukázalo správná intuice. Island je pořád můj domov, moje duše tam patří a moje srdce taky. Je to země, která mě inspiruje a představuje pro mě svobodu.
Láká vás obecně spíš sever?
Rozhodně. Jih mám ráda, ale spíš tak na výlet, a východ, k němu se musím teprve dopracovat. Ráda z Prahy jezdím třeba i na sever Čech. Hlavní je pro mě ta cesta. Pohyb. Bytí na několika místech, to je moje.
Co vás vlastně baví na severských zemích?
Jsou mi blízké krajinou, prostorem, estetikou, založením a povahou lidí. Cítím se s nimi dobře. I severské jazyky mi víc lahodí. A taky se mi líbí vztah, jaký mají seveřani ke svému okolí a ke společnosti vůbec. Funguje tam víc občanská společnost, reflektují se environmentální témata.
Občanská společnost, ekologie… Jsou podle vás seveřani dál?
No, dál… Kdo to posuzuje? Jsou jinde a mně je to jejich „jinde“ bližší. Ale kdo ví, třeba se v dlouhodobém horizontu ukáže, že dál byli jižani…
Třeba že jižní, patriarchální model je lepší?
Vy to vnímáte takhle? No, patriarchální model určitě není lepší… Já si myslím, že severské země jsou bohatší, takže je tam víc času a možností o věcech skutečně do hloubky přemýšlet, a navíc principem jejich kultury je sounáležitost. Jih, to je úplně jiný styl života. Už s ohledem na počasí. Abyste mohl žít na jihu, moc toho k životu nepotřebujete. Když máte střechu nad hlavou a zahradu, kde si něco vypěstujete, nejste závislý na tom, jaké sezonní ovoce vám dovezou. V jižních zemích se v určitých ohledech žije snáz. Život je tam pomalejší, maňána, v dobrém slova smyslu.
Ani Islandu se v minulých letech nevyhnula vlna komerčního turismu. Jak se to promítá do života běžných Islanďanů?
Země prošla brutální proměnou. Nával turistů lidi štve, souvisí s tím obrovské zásahy do přírody, do každodenního života. Známe to i z Prahy, centrum je jen pro turisty. Všechno se zdražilo. Vezměte si například, co se stane s Vary během filmového festivalu, jak návštěvníci město zaplaví. A to je na Islandu celoroční jev. Země není na takové davy zařízená. V Reykjavíku je jen pár kaváren a míst pro setkávání, a když se do nich celý rok valí statisíce turistů, tak už se ve městě necítíte dobře. Ale myslím, že ještě víc Islanďany trápí, jak moc je jejich země na turismu závislá. A pandemie jim to dala daleko víc pocítit.
Přemítá se o tom, že pandemie by mohla být šance, jak vykázat masovou turistiku do jistých mezí. Co si o tom myslíte vy?
Může to nastat. Když všichni zbankrotujeme, už se nebude cestovat tak, jak se cestovalo doteď. Možná to bude mít pozitivní efekt, ukáže se, kdo opravdu cestuje za poznáním a co pro lidi cestování znamená. Masová turistika, spojená s veškerým tím luxusem, asi odpadne. Čistě proto, že na to nebudou peníze.
Divadla už zase nehrají, ale v září hrála, což se týkalo i vás a Studia Hrdinů. Jak dlouho jste před tím nestála na pódiu?
Hrála jsem naposled na začátku března. A pak až teď, začátkem října. V obou případech šlo o představení Skugga Baldur. Po dlouhé odmlce mi bylo řádně ouzko. Už týden před hraním se mi zdály hrůzostrašný sny, v duchu jsem se modlila, aby třeba v divadle vypadla elektrika a já nemusela před lidi. Ale nakonec to byla neskutečná jízda a hned bych šla na jeviště zase.
Překvapuje mě, že po tolika letech v divadle máte pořád ještě trému. S léty se to nelepší?
Trémou a ostychem jsem trpěla vždy, teď se přidala ještě extrémní zodpovědnost, kterou jsem v mládí tolik nepociťovala. Naštěstí mám ve Studiu Hrdinů skvělé spolupracovníky, Kamilu Polívkovou, mé agenty Kateřinu a Ladislava, to mi hodně pomáhá. A v divadle na mě teď hodně doléhá situace s covidem. Vidím svoje kamarády, kteří nemají kvůli pandemii dost práce a tím pádem ani peněz. Taky se mě hodně dotýká, když vidím, jaké postavení dnes kultura v pohledu mocných má. Že se bere jako nějaká volnočasová aktivita. Z toho je mi hodně úzko.
Snad propána nechodíte na sociální sítě…
Občas se ke mně dostane, co jsou lidi schopní napsat v diskusi na různých serverech, ale to snad ani není téma pro rozhovor do Týdeníku Rozhlas, protože jeho čtenáři jsou si důležitosti kultury určitě vědomi. A já si toho hrozně vážím. Když jsem teď na představení viděla, jak v hledišti sedí diváci v rouškách, bylo to pro mě až dojemný. Nebo jsem byla s dcerou v Minoru – divadlo bylo úplně narvané malými dětmi v rouškách! V takových situacích je vidět, že kultura není žádná okrajová věc, kterou si všichni v těžké době odpustí. Přístup vlády ke kultuře je tristní. Zvlášť ve srovnání s tím, jak se v podobné situaci chovají k lidem z kulturní sféry politici v Německu nebo právě v severských zemích…
Čtěte také
Mají se tam umělci líp?
Nikde se umělci nemají extrémně dobře, to se týká vždy jen pár lidí na vrcholu, kteří se uměním slušně živí nebo mají zajištěné doživotní tantiémy. Jinak je ale práce v kultuře zásadně nejistá. A velmi stresující. Připadám si, že dělám každý týden maturitní zkoušku. Před každým natáčením, před každým divadelním představením se člověk musí umět obhájit, musí být připraven. Měl by mít přehled, neustále na sobě pracovat. V herectví není vaše práce nikdy dodělaná, každý casting je pracovní pohovor, jakých normálně lidi absolvují pár za život a jsou z nich vždycky na infarkt. Pro nás je to ale velmi častá věc. Včetně toho tlaku, který se jen zvyšuje, když víte, že vám jde o práci nejen kariérně, ale taky finančně, kdy je jasný, že tu práci nutně potřebujete.
Herci si můžou přivydělat v televizních seriálech. Vy se sice komerci vyhýbáte, ale širší veřejnosti jste známá jako představitelka jedné z hlavních rolí seriálu komerční televize. Máte svou mez, za kterou už byste nešla?
Do seriálu Dáma a Král jsme šli s producentem Vratislavem Šlajerem, který je zárukou kvalitních projektů, a taky s režisérem Vladimírem Michálkem. Ale i kdyby to tak nebylo, proč by herec nemohl točit seriály a zároveň zůstat kvalitním umělcem? To se přece nevylučuje. Spousta mých kamarádů z nezávislé sféry seriály točí, a přitom je znám z divadla a vím, jaký jsou to pankáči. V nezávislé sféře peníze nejsou, musíte si je vydělat jinde. Mimochodem, ty peníze nejsou ani ve velkých divadlech. Od kolegy jsem se zrovna dozvěděla, že v jednom pražském měšťanském divadle má plat sedmnáct tisíc měsíčně.
Sedmnáct tisíc!?
A to hraje až dvacetkrát do měsíce a denně zkouší. Je pak logické, že si odběhne natočit seriál. Kamila Polívková mi ze své zkušenosti popisovala, že v Německu si můžete dovolit být buď primárně divadelní, nebo primárně filmový herec. Tam má ale divadlo jinou pozici než u nás.
Kdybyste se narodila v Německu, bavilo by vás být spíš divadelní, nebo filmovou herečkou?
Mě strašně baví přeskakovat mezi filmem a divadlem i televizí. Musela jsem samozřejmě přijmout, co seriál pro komerční stanici obnáší. Třeba jazyk, jaký televize používá pro svou propagaci. S tím už jsem trochu problém měla. Ale podržel mě Vratislav Šlajer. Sednul si se mnou, poslouchal ty moje litanie a vždycky mě dokázal nakopnout.
Dámu a Krále nyní Nova reprízuje, ale o nových dílech, čtvrté sérii zatím ani vidu, ani slechu.
Já nemám televizi, tak ani nevím, jak to je. Občas mi někdo napíše, že vysílají jen opakování starších sérií. Těším se, až seriál odvysílají celý. Myslím, že Dáma a Král není typický komerční projekt, bere se tak spíš kvůli spojení s komerční televizí.
Řekla jste, že vám přebíhání mezi komerční a nekomerční sférou vyhovuje. Co je pro vás nekomerční aktivita?
Teď se třeba těším na zkoušení do Rubínu, to bude ryzí punk.
Mají podle vás třeba muzikanti výhodnější pozici vůči světu komerce – tím, že komerci nepropůjčují svou tvář?
Určitě. My herci poskytujeme tvář, ve spojení s jakýmkoli projektem jsme to pořád my. Kdežto když režisér natočí reklamu a nedá si to do „sívíčka“, tak se to nikdo nedoví. Nebo když bude výtvarník pro obživu lámat Blesk. Ale tvář, to je něco jiného.
Jak vysoko je na vašem žebříčku hodnot vaše herecká kariéra? Narážím na to, že jste ve třiceti, tedy v době, kdy většina hereček hodně řeší své profesní uplatnění, vlastně spálila mosty, odešla ze země, zmizela z očí…
Odjížděla jsem na Island s tím, že už divadlo zřejmě dělat nebudu… Tehdy jsem to tak měla. Herectví mě naplňuje, nemůžu říct, že bych neměla ambice, ty rozhodně mám, ale nedokážu říct, jestli dělám kariéru. Já to vlastně ani neumím. Neumím dělat rozhovory, neumím PR, vůbec mi nejdou sociální sítě. Jsem typ „co na srdci, to na jazyku“, na to bych si měla dávat pozor. Jsem ráda, když za mě mluví především dobře odvedená práce. A teď už zase pokoušejí toulavé boty.
Neříkejte, že zase zmizíte.
Už jsem dlouho na jednom místě. Ale mám tu tak zajímavé nabídky, že je to těžké rozhodování. Raduju se z toho, že se mi teď v Čechách daří.
Přeskočme na horkou italskou půdu: dokonce hodně horkou, neapolskou… Pro rozhlas a na audioknihu jste načetla novinku Eleny Ferrante Prolhaný život dospělých. Čtete tuhle autorku i v soukromí, nebo to bylo vaše první setkání?
Elenu Ferrante jsem znala, nejradši mám od ní Temnou dceru. Tam jsou moje témata – co s ženou udělá mateřství, vztah mezi matkou a dcerou. Taky to, že ne každá žena se v životě vidí hlavně jako matka. Brala jsem nabídku načíst nový román Ferrante jako velký kompliment, protože třeba Temnou dceru přede mnou načetla naprosto skvěle Helena Dvořáková, laťka byla hodně vysoko nastavená.
Něco jiného je číst si doma a něco jiného interpretovat knihu před mikrofonem. Překvapilo vás při čtení ve studiu něco?
Uvědomila jsem si, že pro rozhlasovou četbu je jazyk Eleny Ferrante velmi náročný. Hodně pracuje s vloženými větami, s rozvíjením témat, větvením vět, s různými mikrotématy. Bylo to docela náročné na domácí přípravu. Ferrante je ale typ autorky, jaké mám hodně ráda. Její jazyk je velmi sdělný, zároveň se nedá říct, že by byl nekomplikovaný. Otevírá témata, která jsou výsostně intelektuální a hluboká, ale nepovyšuje se, nemá potřebu dokazovat svou vzdělanostní nebo jazykovou nadřazenost. Tím samozřejmě nechci říct, že autor, který píše komplikovaněji, se povyšuje, tak to nemyslím, ale Ferrante chce, aby jí čtenář rozuměl. Sdělnost je pro ni důležité téma. Proto taky v románech hodně řeší jazyk, dialekt, který jasně určuje společenské rozdíly. Je velmi sociální, řekla bych i levicově smýšlející. Ale ve smyslu moderního levicového pojetí, ne že by to byla nějaká bolševička.
Je Elena Ferrante feministka?
Když jsme nahrávali, u výroku jedné z hrdinek knížky „neexistují chlapi, co by nebyli prasáci“ pan režisér poznamenal, že Ferrante musí být feministka. Podle mě teda feministka je, ale ne proto, že napsala, že muži jsou prasáci. Je pravda, že muže ve svých románech neadoruje, ale myslím, že je taky nijak zvlášť neřeší. Feminismus není o tom, že se někdo vymezuje nebo připodobňuje k mužům. Feminismus řeší konkrétní témata rovnosti, uplatnění a životních nároků a práv ve srovnávání, ale ne ve vymezování se vůči mužské populaci. Když dívka v románu Eleny Ferrante řekne, že chlapi jsou prasáci, je to myšlenka literární postavy, jíž je třináct let a zatím se nesetkala se skutečnou láskou, ale jen s obhroublou sexualitou.
Hlavní hrdinkou knížky je dívka, která zažívá první zamilování, první milostné zkušenosti, ale taky rozchod rodičů a určitou deziluzi z toho, jak lidé mluví a jak ve skutečnosti jednají. Když si vzpomenete na své dospívání, bylo taky tak drásavé, nebo jste vyrůstala jak v peřince?
Nepocházím z úplně harmonického rodinného prostředí. Ne že bych vyrůstala v sociálně traumatizované rodině, ale nebyly v ní ideální vztahy, nepanovala tam úplně harmonická atmosféra. Což ale člověk začne zjišťovat až později, kdy má možnost srovnání. Já jsem citlivej člověk, mám sice extrovertní povahu, ale velmi introvertní duši. Prošla jsem si v dospívání spoustou nelehkých epizod, to ale nebudu rozvádět. Hlavní hrdince knížky jsem dobře rozuměla a v něčem jsem se s ní mohla i ztotožnit.
Čtěte také
Jednou z témat Eleny Ferrante je, zda se člověk může vyvázat z vlastních kořenů, překročit stín svého původu. Co si o tom myslíte vy?
Prostředí člověka určitě formuje, stejně jako ho formuje sociální zařazení, v němž se nachází na začátku života. To je téma, které Ferrante hodně řeší v Geniální přítelkyni. Lidi, kteří pocházejí z chudých poměrů a nemají podporu pro to, aby mohli jít studovat, přestože jsou velmi nadaní a inteligentní, tak toho vzestupu skutečně vůbec nemusejí dosáhnout. Naopak člověk, který vyjde z prostředí, které ho pozitivně formuje, a má rodiče, kteří ho podporují, tak jako třeba moji rodiče podporovali mě, má obrovskou výhodu. A někdo jiný má zase výhodu v tom, že potká člověka, který mu otevře oči a rozšíří obzory – a může k tomu dojít klidně až v jeho dvaceti třiceti letech. Jak už jsem myslím řekla, necítím moc vazbu ke svým kořenům, ale současně jsem si dobře vědoma toho, odkud pocházím. Člověk se skutečně může vydat úplně jinou cestou, než jaká mu byla takzvaně předurčena. Ale není to jednoduché, jsou lidé, kteří si tu cestu musejí tvrdě vybojovat.
A taky jsou lidé, kteří to dostanou víceméně zadarmo.
Vždycky je člověk nakonec sám za sebe. Nevěřím na protekční děti, znám spoustu lidí, kteří mají slavné rodiče ze stejného oboru, ale kolikrát to mají ještě o to těžší. Třeba herci, stejně na jevišti nakonec stojí oni. A známé jméno je jim k ničemu, to je jen vytištěné v programu.
Celý svět už řadu let spekuluje o tom, kdo je Elena Ferrante, spisovatelka či spisovatel totiž tají svou identitu. Když byste si na základě četby měla představit, tipnout si – jak byste „ji“ nebo „ho“ ve stručnosti popsala?
Jednou jsem nad tím přemýšlela a došla jsem k tomu, že to asi je člověk z vyšších kruhů, ale s ohromnou sociální empatií, kterého trápí nerovnost ve společnosti. Fyzicky jsem si autora či autorku nikdy nepředstavovala, přišlo by mi vlastně docela dobrý, kdyby to byl muž. Nebo třeba kolektiv autorek. Nejsem velká milovnice Kundery, ale jeho myšlenka, že jedna „věc“ je autor a druhá jeho dílo, ta mi přijde příhodná.
Celý rozhovor s Terezou Hofovou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
