Život, bohudík, není černobílý

Vojtěch Dyk

Zpěvák a herec Vojtěch Dyk toho ve svých 34 letech stihl už dost, od angažmá v Národním divadle a desítek filmových rolí přes několika cenami Anděl zhodnocenou éru kapely Nightwork po hlavní roli v mimořádném nastudování Bernsteinovy Mše. Něco mu ale přece chybělo: autorský hudební projekt. Už to neplatí, sólové album D. Y. K., na němž pracoval s držitelem Grammy, varhaníkem Ondřejem Pivcem, vyšlo před Vánocemi a zpěváka představilo v nečekané poloze.

Energická „černá“ muzika s mnoha stylovými příměsmi vznikala v hlavním městě hudby, New Yorku, a se špičkovými místními muzikanty.

Byla to už od počátku vaše idea: oprostit se od českého prostředí a pracovat někde, kde vás vůbec nikdo nezná?

Záměr to opravdu byl, ale až od momentu, kdy do projektu vstoupil Ondra Pivec. O tom, že nahraju album v cizině, jsem přemýšlel už asi devět let, ale zprvu jsem ani netušil, že se vůbec do New Yorku podívám. Nemůžu říct, že bych byl v Praze nespokojený, máme tu skvělé muzikanty i zvukové inženýry, ale je pravda, že poslední dva tři roky se mi chtělo trošku si odpočinout od toho českého rybníčku, kde se každý s každým zná. Být někde nikým, nulou, to je pro mě nejkrásnější.

K albu D. Y. K. tedy vedla dlouhá cesta. Kde je její prvopočátek?

Asi v pražském klubu Agharta, kde jsem před těmi devíti lety improvizoval s jazzmany Michalem Žáčkem a Borisem Urbánkem. Tenkrát mě poprvé napadlo, že si jednou založím kapelu a budeme hrát tuhle černou muziku. Ale než jsem se nakonec dostal k Ondrovi Pivcovi, musel jsem si projít i určitým osobnostním vývojem, protože já jsem vždycky býval takový mistr republiky v nedokončování věcí, což je taky způsobené tím, že toho dělám hrozně moc. Musel jsem si stanovit priority a začal jsem odmítat nabídky kamarádů na spolupráci - abych měl čas dokončit si tu svoji newyorskou radost, která je samozřejmě mnohonásobně dražší, než kdybychom natáčeli v Čechách. Ale když jsem před pár dny uviděl hotové album, tak mě to fakt dojalo.

Berete tu nahrávku jako svůj sólový debut?

Dá se to tak říct. Celý život osciluju na hraně interpretace a autorství, ale možná i vlivem stydlivosti jsem si nedokázal představit, že by moje názory a témata někoho zajímaly. Asi to byla trošku i výmluva, ale byl jsem zkrátka sám sobě dobrým cenzorem. Takže toho autorství nebylo tolik, zůstával jsem hlavně interpretem. Hodně jsem se zapojoval do různých projektů, protože mám, myslím, jeden velký dar - miluju komunikaci s lidmi. Ale teď jsem si autorství vyzkoušel a je to skvělý. Vaše skladba je vaše dítě a už vám ji nikdo nevezme. Myslím, že už hudbu nedokážu dělat jinak.

Album jste nazval nekompromisně autorským. Platí to doslova - jsou na něm opravdu jen vaše noty a texty?

Doslova to neplatí. Netroufnul jsem si sám na texty v angličtině, na nich jsme spolupracovali se zpěvačkou formace Kennedy Administration, velmi šikovnou textařkou, která ty moje myšlenky dopisovala do finálního tvaru. Vyhýbali jsme se ustáleným anglickým slovním spojením, naše texty jsou spíš stingovského stylu, je v nich i cítit nějaká poezie. A hudební nápady, které jsem si většinou nazpíval do telefonu, jsme dodělávali s Ondrou Pivcem.

Jak se vlastně přihodilo, že jste na desce dělali spolu?

Znal jsem jeho první kapelu Organic Quartet a taky jeho bývalou přítelkyni Ninu, to byly takové ty první nitky mezi námi. A pak jsem byl osobně na Ondrově koncertě na festivalu Struny podzimu, kde vystoupil s Gregory Porterem, což mu změnilo život. Ale víte, že si vůbec nepamatuju, jak jsme se my dva dohodli na spolupráci? Asi jsem mu prostě zavolal... Jsem lempl na hudební nástroje, melodii, a dokonce i harmonii si představuju spíš hlasem, takže k sobě potřebuju vždycky nějakého parťáka. A že se jako ten parťák nakonec vyvrbil Ondra, to jsem strašně rád. Má obrovské zkušenosti, se skládáním i s produkcí, a dokonale zná území, kde se nahrávalo. Takže do studia přivedl neuvěřitelné muzikanty.

Co jste o sobě jako autorovi a zpěvákovi ty tisíce kilometrů od domova a ve společnosti skoro výhradně amerických hudebníků zjistil?

Uvědomil jsem si, že aby člověk proniknul na zahraniční scénu, musí na tom dřít tak od patnácti. A měl by mít angličtinu na úrovni rodilého mluvčího. Taky to už dneska chce frčet na sociálních sítích, což třeba já neumím vůbec. V New Yorku muzikant snadno chytne takovou lehčí depresi. Já třeba šel do kostela a viděl zpěváka, který tam předváděl takový talent, až jsem vůbec nechápal, že je možný. Říkáte si, jestli má vůbec smysl dělat zrovna tuhle muziku - jenže mě právě černá muzika baví. Určitě si ale nehraju na to, že jsem Američan, snažím se tu muziku propojovat s Českem. Doma to mám vůbec hrozně rád.

A jak jste vnímal New York jako symbol země, která byla pro generaci našich otců synonymem svobody a určitého nadechnutí se?

Mrzí mě to, ale Amerika působí dost nesvobodně. Už nevoní tím zážitkem. Trend směřující k rozdělení společnosti je teď asi všude na světě stejný. Američané mají Trumpa, my Zemana, New York nenávidí Trumpa, Praha Zemana. I když u nás bych asi nemluvil o nenávisti. Praze je vůči Zemanovi spíš lhostejná. Ani já toho člověka nechápu, nerozumím tomu, co říká. Moje srdce tomu nerozumí.

A co muzikantsky? Je New York pořád hudební Mekkou?

Hrozně mě štve, že jsem tam nemohl být v sedmdesátých, osmdesátých letech, kdy si myslím, že tamní hudební scéna obrovsky sílila. Ale i dneska je v New Yorku největší koncentrace prvotřídních muzikantů. Mají taky něco, co není vlastní nám, českým muzikantům. Vládne tam samozřejmá pracovní poctivost. Když dáte v New Yorku muzikantovi práci, tak je za ni opravdu vděčný, i nějakých dvě stě dolarů je v té konkurenci slušný honorář. Stačí zajít do slavného klubu Blue Note, kde třeba hrál Chris Botti a vstupné bylo pětadvacet dolarů. Proto si ty největší americké hvězdy jezdí vydělávat do Evropy.

Koho jste ještě viděl naživo?

Naposled jsem byl na Take 6. Ale taky jsem tam viděl muzikál Hamilton, což byl muzikantsky neuvěřitelný zážitek. Kdykoli jsem v New Yorku, snažím se jít jednak na kapely, které mám rád, ale taky okouknout muzikálovou scénu.

Album D. Y. K. vychází u nadnárodního vydavatelství, je komplet v angličtině. Je vaší ambicí oslovit zahraniční publikum?

Určitě. Proto vlastně poprvé vydávám desku u vydavatelství a zcela záměrně jsem vybíral label, který má možnost dostat to dál. Za dobu, po kterou dělám tohle povolání, někdy bych to nazval až posláním, jsem si v Česku vyzkoušel skoro všechno. Najednou si řeknete: Co dál? Objíždět dál ty stejné haly, dát si zas tu Velkou Bíteš? Nebo zkusit pro jednou třeba Vídeň? Já jsem pro tu druhou variantu, už proto, že vás to nakopne, osobnostně i muzikantsky. Spíš než dělat kruhy, se snažím o spirály.

V listopadu jste v rámci oslav výročí sametové revoluce stanul v pražské Lucerně po boku Marty Kubišové. Jaký to byl zážitek, zpívat se symbolem, nejen hudebním?

Marta Kubišová je symbol doby, která hodně ovlivnila můj život, protože díky tomu přelomu v roce 1989 jsem od čtyř let vyrůstal v relativní svobodě. Takže já se na ten koncert moc těšil, ani ne tak na to, že si odzpívám těch svých sedm písniček, jako spíš na chvíli, kdy si v klidu sednu a ten koncert Marty Kubišové si vychutnám. Marta je úžasně skromná, pokorná a... normální. Ne snad normální ve smyslu, že by jen seděla někde v růžku, ona je někdy i drsná, ale i v tom je ta normálnost. Mohla by mít v uvozovkách svůj pomník, ale pomník je umělá věc, důležité je, jaký člověk zůstane, přes to všechno, co zažil a dokázal.

Zpíval jste i na koncertu Karla Gotta. Srovnával jste? Marta Kubišová zvolila v klíčovém okamžiku kariéry místo ponížení mlčení -a Karel Gott udělal pravý opak.

Co se týče toho Karlova sňatku z rozumu, s komunistickou dobou, já za sebe to soudit nechci. Nikdy jsem nebyl v jeho situaci a jsem hrozně vděčnej, že jsem se nemusel rozhodovat mezi kariérou a svobodným myšlením. Nevím, jak bych se zachoval, protože zpěv zbožňuju, to jsme s Karlem měli společné. Nemám rád odsuzování a určitě bych nestavěl Martu a Karla na jinou stranu barikády. Ostatně Karel Martě v některých věcech také dost pomohl, myslím. Takže nenálepkujme: tenhle je dobrej, tenhle špatnej. Život bohudík není černobílý.

Celý rozhovor si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.